Lezec - Zpravodaj

Proto jsem také ještě i v listopadu musela trénovat namísto maček jen v teniskách. Alespoň jedno pozitivum - nemusí se brousit hroty. :)
Situace, kdy se každým dnem už tři týdny snažíme odjet, mi přijde docela komická. Nejdřív jsem nemocná já, pak je moc práce a pak zas nemoc.
Wolframu Liebichovi, „správci místní oblasti“, s kterým jsme se už dříve domluvili, že přijedeme, pro jistotu znovu píšeme, že dorazíme, až když přejíždíme hranice na Rozvadově.
Po noci probdělé v autě, nás v Eptingenu uvítá nejen zima a závěje sněhu, ale i místňáci se slovy, že je paráda, že jsme konečně dorazili. Už třikrát předtím Wolfram avizoval, že přijdeme.

nákres cest v sektoru

Eptingen
Wolfram Liebich

Obloha je sice celkem jasná, ale jediná vidina, která mě v té zimě hřeje je, že parkoviště se nachází kousek od skal, a tak se když je nejhůř, můžu na chvíli ohřát v autě. Po letošních omrzlých prstech to snad tak zbabělý nápad není. Prsty jsou teď hodně citlivé i na menší chlad, tak na ně musím dávat pozor.
Krkolomně se protáhnu ještě v autě, a poklusem běžím pod stěnu, abych se zahřála. Nadýchám si do bot, na kterých jsou namontované mačky, a vrhám se rovnou do cesty, která patří k nejtěžším v této oblasti – do Spidermana. Klasifikace M13 ji řadí do výstupů, které jen tak běžně nelezou ani kluci. :) Charakter této linie mi vyhovuje. Je skoro celá v převisu, tak nemusím zatěžovat kotník našlapováním v kolmém.
Chyty jsou téměř všechny povinné a není tedy mnoho možností, jak jinak tuhle cestu lézt. Bohužel pro mě jsou tu dost dlouhé přešahy a musím dělat psí kusy, abych se dostala od chytu k chytu. Dalším nepříjemným překvapením je, že stabilní expresky jsou zateklé ledem a tak se stává mým nejtěžším úkolem je cvaknout. Nedaří se mi je otevřít, ani když sedím v jednom cepínu a druhým do nich bouchám, aby povolily. Než se tímhle stylem pomalu doklopýtám nahoru, jsem na kost zmrzlá a volím jako nejlepší řešení útěk do auta na teplou polívku.
Za hodinku se vracím a z dálky vidím spuštěné lano z části „mojí cesty“, všichni pod skálou se hlasitě smějou a máchají rukama nahoru a o něčem živě diskutujou. Důvodem veselí je bohužel upadlý nýt v první třetině cesty. Ten se podařilo „vyndat“ jednomu lezci, který cestu zkoušel po mně. Nechce se mi vymýšlet už jinou cestu a zítra zas znovu jak ledoborec prorážet zateklé a zamrzlé expresky nanovo, tak seberu odvahu a jdu Spidermana zkusit i tak.