Novy díl Onsajtu je tady, tentokrát s Honzou "Trávou" Trávníčkem. Sledujte níže i s krátkým interview.

„Tráva o sobě říká, že je vysokohorský turista. No jo, ale teď mi řekněte: kdo z vás byl na K2? Tak šup, zvedněte ruku!“ Takhle trefně uvedl Trávu moderátor Háček letos na festivalu v Teplicích. Já jsem se s Honzou osobně neznal a „vysokohorská turistika“ mě v rámci lezeckých témat nikdy moc nezajímala. Do plánovaného natáčení jsem tedy nezvykle šel bez obvyklého zahoření k protagonistovi, nebo k tématu.

Tráva byl celkem na pěti osmitisícovkách, čímž v tomto oboru patří k české špičce. „Byl“ znamená bez kyslíku, normálními cestami a s využitím fixních lan. Kromě této definice stylu se ale u Honzy patří dodat, že mu do jeho batůžku život nadělil i další povinnou výbavu.

Naše seznamování proběhlo na měsíčním pobytu v Himálajích, v rámci expedice Amadablam 2019 a má jednoduché shrnutí: jestli někdo plánujete výlet s průvodcem do Nepálu, jeďte tam s Trávou. Umí všechno zařídit, od snídaně po záchrannou akci, pořád se usmívá, nepospíchá, nehoní ho ego. A po skončení výletu z vás pravděpodobně budou velmi blízcí kamarádi.

Jan Šimánek

TRÁVA: ŠMAJDAT PO KOPCÍCH S POKOROU

Na jedné straně Mára Holeček s Háčkem „vylezli“ na Chamlang, na straně druhé Klára Kolouchová „vylezla“ na K2. Není vysokohorské lezení v krizi pojmů? Není pojem „lezení“ zavádějící, nebo dokonce neférový? Je to naopak krása našeho sportu, že se pod jedno označení vejde tolik podob? Jak to vnímáš ty a jak by ses jako „lezec“ definoval?

Nestavíš mě do lehký pozice srovnávat nesrovnatelné…(smích) Možná to veřejnost vnímá jako stejné „horolezectví“, ale je to asi jako kdybys porovnával běh na sto metrů
s vrhem koulí. Taky je to však všechno atletika. A co se týká pojmu „lezení“ či „vysokohorské lezení“, je to stále jen pojem. Ať každý o sobě prohlašuje, že je horolezec či lezec či turista. Je to vlastně šumák. Hlavně, že lidé dělají to, co je baví, a ideálně v klídku hor. Pak je však další aspekt té naší zábavy či toho našeho sportu, a to je sehnat na to prostředky. Přeci jenom je to jaksi dražší koníček. A to je pak fér pojmenovat přesně svůj výstup tak, jak to fakt je.
A pokud to někomu dává smysl nás v tom našem „podnikání v horách“ podpořit, skvělý a díky za to. Ale ten člověk by měl přesně vědět, co sponzoruje.
Jak bych se definoval? Hmm, to musí asi spíš jiní. Snažím se prostě „šmajdat“ po kopcích poctivě a s pokorou a tak, aby mě to stále bavilo a naplňovalo nejen sportovním výkonem. Když holt se mi nechce na přeplněné Manáslu, tak si vyberu jiný kopeček.

Máš na vysokohorského šmajdala ve svém batůžku poměrně specifickou výbavu. Řekl bys nám o tom něco?

Dokud je člověk zdravý, tak to bere jako automatickou a normální záležitost. Až, když se nemoc postaví do cesty tobě či tvým blízkým, komplikuje život, omezuje tě ve tvých plánech, tak pak si teprve uvědomíme, jak je to zdraví fakt nejvíc a že se nejedná jen o pojem.
Když se něco podělá, tak pak často přijde ta fáze, kdy si řekneme: “proč zrovna já?“ No a proč ne? Třeba jsem v mládí hodně chlastal či špatně jedl, třeba v tom teď pokračuji a ještě se do toho stresuji, třeba je to geneticky dáno a třeba jsem jen zlobil v některém z minulých životů. Prostě to tak je a musíme se s tím srovnat. No a ještě nejlépe se poučit, když přijdu na to, co jsem třeba úplně nedělal dobře.
Spousta našich současných nemocí jsou psychosomatického původu, takže když to řeknu lidově, tak o hlavě. Je to obdobné jako s tím naším popolejzáním po osmách. Když na to nebude palice připravená a sami fakt nebudeme chtít, tak to určitě neklapne. Fyzická připravenost je podstatná z 50 procent. No dobrá, ale ty ses asi ptal na můj chorobopis tuším. OK, pojďme si zafňukat. Ale očekávám, že budu litován a hlazen.

Naopak nejde vůbec o fňukání, se svým tělem pracuješ hodně inspirativním způsobem, snažíš se motivovat nemocné… Jaká byla geneze tvého přístupu k sobě, coby nemocnému?

No, již asi 20 let mám kožní lupénku. Na to ale s… pes. Ale bohužel se přidala i daleko vzácnější kloubní forma. Byli dny, kdy jsem nemohl ani chodit, natož sportovat. „Zachránila“ mne biologická léčba a já jsem si mohl dát „svou“ první osmu Gasherbrum I. V té době a vlastně až do dneška jsem spolupracoval s revmatologickými společnostmi pomáhajícím pacientům s tímto onemocněním. Motivace a vůle chtít je jedním z faktorů, které umí pomoci v léčbě. Dost jsem se naučil i od nevidomého Honzíka Říhy, se kterým jsme byli v roce 2016 na Cho Oyu. I přesto, že tuto akci považuji za jednu z nejnáročnějších (hlavně kvůli odpovědnosti a složité logistice), tak na ní vzpomínám velice rád. Dost mě bavilo být s tímto pozitivním človíčkem, který si dokáže užívat život mnohdy lépe než „zdraví“ lidé. Vyhřezlá plotýnka před K2 vlastně nestojí ani za řeč. Chce to jen poctivě cvičit. Ale díky za pomoc v Motole. Stejně jako za dobře udělanou plastiku předního křížového vazu p. doktorem Fähnrichem.
Co mne však natrápilo více, je bolístka z posledních pár let. A to je rakovina močáku a stále se vracející nádory. Takže i nějaké ty chemické výplachy apod. Mám nejspíš světový primát, neboť s největší pravděpodobností byl tento dáreček již se mnou na K2. Ale život jde dál. Prostě jsem se rozhodl, že na to neumřu. Akorát je ho teď třeba trochu lépe plánovat. Výlety do Nepálu, ale i třeba na „osmy“ holt podnikat v mezidobí operací či následné „chemické“ či vlastně i přírodní léčby. I když jsem vlastně přišel na to, že je lepší plánovat ty operace mezi výlety. Lezecká a treková sezóna se prostě neptá! (smích)
Vše špatný je k něčemu dobrý. Měl jsem alespoň možnost se seznámit s výborným psychologem Martinem Pospíchalem, se kterým spolupracuji. Společně se snažíme pomoci, motivovat a možná i lehce poradit onkologicky nemocným pacientům, jak se s nemocí vyrovnat.

Svůj čas pravidelně a dlouhodobě dělíš mezi dvě krajní civilizační polohy, tzn. blahobyt na straně naší a extrémní chudoba na straně Nepálu. Co ti tenhle kontrast dává za zprávu o lidech? Nemyslím tím, že my máme auťák a oni krávu (ty šťastnější), jako spíš – jakou máme naději?

Jsem spokojený v obou „extrémních“ polohách. Vlastně jsem rád, že mohu trochu našeho „blahobytu“ přenést prostřednictvím našeho cestování a lezení po Nepálu tam, kde se to hodí. I proto se snažíme s kamarády, kteří tam jedou s námi, navštěvovat místa, kam tolik lidí nejezdí. „Nutíme je“, aby si zde kupovali ubytko, jídlo a předražený pivo a tím podpořili lidi v horách, od kterých to přímo mají. Lepší než všemožné sbírky. Nicméně často mám pocit, že tu pomoc potřebujeme spíše my než oni. Je super, když produkujete jen to, co potřebujete k životu, a tím získáváte čas na rodinu i na sebe. Když bychom se naučili jejich úsměvy, dost se nám životy změní. Poslal bych sem na „školení“ většinu politiků.
Jakou máme naději? Dobrou. Stačí učit se a naslouchat šťastným lidem… A sami být OK. Je šťastný ten, komu se to podaří, je pak šťastné i jeho okolí. Kde je mi vlastně líp? Já vlastně nevím, rád mám obě části světa, ale to ne nutně kvůli chudobě nebo blahobytu.

blog.hanibal.cz/onsajt/trava/