Lezec - Zpravodaj

DENÍK EXPEDICE "EIGER 1978"
Pokus o prvovýstup "ideální direttissimou"

Pátek 24. 2.
Přesun Severočechů do Prahy, kde je soustředěn veškerý materiál.
Sobota 25. 2.
U Vikyho příprava materiálu, kontrola a drobné opravy na stanech.
Neděle 26. 2.
Velké přesidlování k Samovi (má z pražských účastníků největší byt) a soustředění veškerého materiálu.
Pondělí 27. 2.
Vyřizování víz na západoněmeckém a švýcarském konzulátu.
Úterý 28. 2.
Zajištění jízdenek. Já se Samem jedeme do Neratovic koupit ještě nějaká lana a repšňůry.
Středa 1. 3.
Nákup proviantu v obchodním domě Kotva a pozdvižení, které jsme tím způsobili. Navečer velké balení do loďáků a odvoz na nádraží. Velké loučení se všemi kamarády, při kterém mi bylo všelijak. Ve 23,30 odjezd do Stuttgartu.
Čtvrtek 2. 3.
V 10,00 hod jsme ve Stuttgartu. Ve 12,46 odjezd do Zurichu, kam přijíždíme v 16,00.
Pátek 3. 3.
Zurich. Vyřízení pojistky na vrtulník a lékařské ošetření.
Sobota 4. 3.
V 9,30 odjezd z Zurichu přes Bern do Interlakenu, kde opět přestupujeme a do Grundelwaldu přijíždíme v 17,00 hod. Nocleh ve společné noclehárně.
Neděle 5. 3.
Ráno zmatky při nakládání našich zavazadel do zubačky na Kleine Scheidegg. Ztráta dvou litrů rumu určených Samovým švýcarským kamarádům do ratraců. Příjezd do Scheideggu a osídlení sklepa zapůjčeného Samovými kamarády. Eiger v mlze.

První pohled na Eiger

Pondělí 6. 3.
Ráno se nám Eiger na chvíli ukázal, jinak celý den sněží a je mlha. Přebalujeme a třídíme materiál. Barometr stoupá a tak všichni doufáme, že bude hezky.
Úterý 7. 3.
Ráno je počasí opravdu nádherné. Já s Vikym vyvážíme naše zavazadla na Eigergletscher.
Ostatní jdou nalehko za námi pěšky. Od stanice dřeme materiál pod stěnu, ale lavinézní terén nás nutí postavit provizorní stan kousek od stanice a tam vše skládáme. Navečer se vracíme do sklepa.
Středa 8. 3.
Vracíme se na Eigergletscher a nosíme pod stěnu. Stavíme dva stany. Sam s Petrem se vracejí ještě jednou do sklepa. (Petrovi není dobře.) Já s Vikym děláme ještě vynášku od stanů na úpatí Prvního pilíře. Natahujeme prvních 80 metrů fixních lan. Jindra s Jirkou zatím chystají večeři. Noc ve stanech za hrozné vichřice.
Čtvrtek 9. 3.
Vichřice řádí dál. Přichází Sam s Petrem. Oba jsou obaleni sněhem a dost promrzlí. Sam rozhoduje o ústupu do sklepa.
Pátek 10. 3.
Ráno se vyčasilo a jdeme opět k našim stanům. Jirka s Vikym jdou rovnou do stěny. Dolézají a natahují fixy až těsně pod vrchol Prvního pilíře. My ostatní vynášíme opět materiál. Večer v táboře přípravy na poslední vynášku a ráno budeme už ve stěně všichni.
Sobota 11. 3.
Já s Jindrou odcházíme dodělat fixy, postavit stany a připravit první tábor ve stěně na konci Prvního pilíře. Ostatní tahají za námi materiál. Petr má zápal plic a odjíždí ke známým do Zurichu.

první místo obav, mraky se valí...

Neděle 12. 3.
Ráno jdu lézt já s Jindrou. Použili jsme dva nýty a propracováváme se pod první práh. Navečer ještě pomáháme klukům s transportem materiálu. Večer nemůžeme dlouho usnout. Byla to šichta.
Pondělí 13. 3.
Náš další postup je zaražen špatným počasím, sněží a je mlha. Jsme celý den ve stanech pod převisem, chráněni před nepohodou. Kolem nás v pravidelných intervalech frčí laviny jedna za druhou.

první tábor

Úterý 14. 3.
Petr mi před odjezdem slíbil nechat ve sklepě své boty (jsou lepší než moje). Po dohodě se Samem jsem se rozhodl vrátit až na Scheidegg a půjčit si je. Brodil jsem se po pás ve sněhu a do sklepa jsem dorazil dost vyčerpán. Mezitím dolezli Jirka s Vikym až pod první práh a začali budovat jeskyni.

pohled z jeskyně než Jindra vyrobil "větrání"

Středa 15. 3.
Odchod do stěny jsem odkládat neměl. Typicky eigerovské počasí, mlha, sníh, vítr a laviny mi pro dnešek návrat znemožnily. Zevluji celý den ve sklepě. Ani kluci ve stěně nemohli nic dělat.
Čtvrtek 16. 3.
Toto datum nezapomenu, neboť je to nejčernější den v mé horolezecké kariéře. Vracím se do stěny. Když jsem pod úpatím stěny, klukům na dohled i doslech, povolil pode mnou sníh a já se řítím se sněhovými spoustami a hrozným hukotem do údolí. Snažil jsem se plavat a všemožně udržet na povrchu. Začalo mě to všelijak koulet a převracet, ztratil jsem orientaci. Když se vše uklidnilo, byl jsem zpola ve stoje zavalen sněhem. Cítil jsem strašný tlak, Hlavu jsem měl však na povrchu. Snažil jsem se z toho bílého pekla vyhrabat, což se mi po značném úsilí podařilo. Vyšlapal jsem po asi stometrovém laviništi zpátky nahoru a vlezl na skalní ostruhu. Volal jsem na kluky do stěny, co se mi stalo a oni mě poslali zpátky do Scheideggu. Vrátil jsem se na Scheidegg celý rozklepaný. Psychicky mě to úplně porazilo. Připadám si jako nemluvně, jsem úplně zblblý a nevím si rady co dál. Večer se telefonicky radím s Petrem v Zurichu. Doporučuje mi, abych den počkal, zda se kluci pro mne vrátí a když ne, abych v sobotu přijel za ním. Jindra dělá jeskyni pod prvním prahem a ostatní tahali materiál.
Pátek 17. 3.
Celý den čumím do stěny, ale kluky pro mlhu nevidím. Čekám na ně, ale nepřišli. Jsem rozhodnut. Ráno pojedu do Zurichu a pak domů, kašlu na stěnu.
Sobota 18. 3.
Sbalil jsem a odjel do Zurichu. Večer, dvě hodiny po mém příjezdu, jsem měl telefon. Je to pech. Kluci se pro mne vrátili a hrozně mi do telefonu jeden po druhém nadávají.
Neděle 19. 3.
Celý den bojuji sám se sebou, asi jsem posera. Večer mi kluci opět telefonují a jsou na mě hrozně nasraný. Slibuju jim, že zítra přijedu.
Pondělí 20. 3.
Vracím se zpět. Z Interlakenu musím dále přes Wegen (sněhová kalamita a strašné počasí). K večeru jsem však přece dorazil do Scheideggu.
Úterý 21. 3.
Počasí je hrozné, do stěny nemůžeme. Čekáme.
Středa 22. 3.
Počasí je stále mizerné.
Čtvrtek 23. 3.
Čekáme.
Pátek 24. 3.
Zpříjemňujeme si čekání aspoň nějakou aktivitou. Pomáháme místním železničárům s odklízením sněhu při kalamitě.
Sobota 25. 3.
Počasí se nelepší.
Neděle 26. 3.
Čekáme.
Pondělí 27. 3.
Stále sledujeme barometr a nadále čekáme.
Úterý 28. 3.
Během dopoledne se počasí začíná vylepšovat a doufáme, že zítra půjdeme do zdi.
Středa 29. 3.
Vracíme se do stěny. Nástup je lavinézní a já se sněhu bojím, ale snažím se nedat to na sobě znát. Jirka s Vikym zůstávají na pilíři v prvním postupovém táboře ve stanech. Jindra, Sam a já pokračujeme ještě v jumarování po zapadaných a zaledněných fixních lanech až do ledové jeskyně pod první práh.
Čtvrtek 30. 3.
Já se Samem pokračujeme v ražení dalšího úseku cesty na prvním práhu. Lezení je těžké, ve strmém ledu (69 °) prostoupeném tu a tam skalkami. Sam dává další nýt. Kluci zatím likvidují první tábor na pilíři a stěhují se do jeskyně. Teplá noc v jeskyni.
Pátek 31. 3.
Počasí je dobré. Sam a já pokračujeme v lezbě. Jsme již v polovině prvního prahu. Sam padá, ale vše je dobré. V 16,30 se vracíme do jeskyně. Kluci celý den stěhovali.

Ferry před ledovou jeskyní

Sobota 1. 4.
Počasí se zhoršuje, ale Jirka s Vikym pokračují v lezení. S Jirkou vyběhla skoba a měl asi třímetrový pád.
Neděle 2. 4.
Počasí se opět pokazilo. Jirka s Vikym přesto pokračují v lezení. Ulezli ale necelou délku a vracejí se celí promočení. Doufáme, že jsme poslední noc v jeskyni v druhém táboře.

Ferry v druhém táboře

Pondělí 3. 4.
Počasí je ucházející a Viky s Jirkou jdou lézt. Vzniká konfliktní situace s časem a jídlem. Výjezdní doložky máme jen do 15. 4. a jsme teprve těsně pod prvním ledovým polem. Po kolektivním rozboru naší situace odcházím já se Samem zpátky do Scheideggu zajistit prodloužení výjezdních doložek a přinést nějaké jídlo. Jirka s Vikym dolézají toho dne na konec prvního prahu.
Úterý 4. 4.
Prodloužení doložek není tak snadnou záležitostní jak jsme předpokládali. Na našem konzulátě v Bernu chtějí vyjádření ČSTV, že je prodloužení nutné. Po několika telefonátech mezi Scheideggem a Prahou, Scheideggem a Bernem, odesíláme doložky a pasy do Bernu a musíme čekat, až přijde vše zpátky. Mezitím dolezl ve stěně Jindra s Vikym až na konec prvního ledového pole.
Středa 5. 4.
Se Samem sledujeme dalekohledem kluky ve stěně. Během dopoledne se vrací Petr z Zurichu. Jsme rádi, že je opět mezi námi. Vikymu ve stěně spadl kletrák. Sjíždí dolů pod stěnu a snaží se najít vše, co se z roztrženého kletráku rozlétalo na všechny strany. Jirka s Jindrou se nějak nepohodli, jak to při delším pobytu ve stěně někdy bývá. Po výměně názorů sjel i Jirka a Jindra zůstává ve stěně sám. Do Scheideggu přicházejí Jirka s Vikym téměř současně. Viky je totálně vyčerpán. Jirka je na tom dobře.
Čtvrtek 6. 4.
Viky měl v noci teplotu a blouznil. Všichni čekáme na doložky. Já jsem na všechny naštvanej, že nechali Jindru ve zdi samotnýho a já nevím co je s ním. Je mlha a do zdi nevidím. Uvažuji, zda nemám jít za ním. Stále se ještě bojím sněhu a jít sám, to už vůbec ne.
Pátek 7. 4.
Jirka, Viky a já odcházíme do stěny s tím, že Sam s Petrem ještě počkají na doložky. Jindra mi sjíždí naproti a jsem šťastný, že je vše v pořádku. Zůstáváme spolu v jeskyni pod prvním prahem. Jirka a Viky jumarují až na konec prvního ledového pole. Zítra chtějí lézt na druhém prahu.
Sobota 8. 4.
Sjíždíme s Jindrou dolů naproti Samovi a Petrovi, vracejí se a budeme kompletní. V půli sestupu potkáváme Sama. Jindra od něj převezme kletrák a jumaruje za klukama do jeskyně na konci 1. ledového pole. Já se Samem sjíždíme až k nástupu. Zrušíme fixy a odřízneme ústupovou cestu až dolů. (Máme málo lan.) Zajistíme ústup jen k oknům v tunelu zubačky. Dole sedí nanejvýš smutný Petr. Není ještě zcela fit a rozhoduje se pro návrat do Scheideggu. Loučíme se s Petrem a se Samem se dáváme do práce. Je to hrozná dřina, s nepředstavitelně těžkými namrzlými lany. Sedím u nýtu na sněhovém poli nad Prvním pilířem. Kolem sebe mám navěšeny balíky lan. Sam visel asi 25 metrů pode mnou na jumarech, když se nad námi ozval mě již důvěrně známý hukot. Sam na mne zařval: "Lavina, zalehni!". Uhýbám ještě velikým ledovým hroudám a již vidí jak se řítí. Nalehávám na nýt a vzápětí mě z něj rve obrovský tlak a tah. Když se vše uklidnilo a my se vyhrabali, řve na mě zespoda Sam: "Vole, ta byla zabitelná a ty krvácíš!" Měl jsem roztržené obočí a rozbitý nos. Odpovídám, že je mi to jedno, že je důležité, že jsme naživu. Od toho okamžiku byl strach z e sněhu konečně pryč a kluci mi začali říkat "lavinový muž z Eigeru". Navečer docházíme zcela vyčerpání do jeskyně pod 1. prahem. Jirka přelezl s Vikym za jediný den 2. práh.

pohled z jeskyně ven, pod 1. prahem

Neděle 9. 4.
Ráno makáme se Samem na zrušení zbývajících fixů. V poledne přijíždí Jirka a pomáhá nám. Vytahali jsme vše asi tři délky nad jeskyni. Večer Jirka jumaruje ke klukům na konec
1. ledového pole. Se Samem děláme ještě jednu vynášku. V jeskyni necháváme jen osobní věci,jídlo na jeden den a jeden kletrák materiálu. Ráno jeskyni zrušíme a přestěhujeme se do další na konci 1. ledového pole. Viky má narozeniny a tak mu při večerní relaci přejeme přes vysílačku vše nejlepší.
Pondělí 10. 4.
Ráno nám udělalo škrt přes rozpočet. Počasí se tak zkazilo, že nejde vystrčit ani čumák. Jídlo nám došlo a tak se Samem jen ležíme v jeskyni a čekáme.

Ferry a Sam v jeskyni

Úterý 11. 4.
Počasí je hrozné. Se Samem už hlady šilháme. Jumaruji tedy pro nějaké jídlo. Sam na mne čeká v jeskyni. Létají přese mne malé lavinky a při zpáteční cestě jsem již značně prokřehlý. Jídlo jsem přinesl a je nám při tvrdnutí v jeskyni podstatně lépe.
Středa 12. 4.
Počasí se konečně opět trochu umoudřilo. Rušíme se Samem jeskyni a vyrážíme. Samovi spadl kletrák. Jsou v něm některé moje a jeho věci a hlavně druhý vařič a sůl. Taháme vše do jeskyně na konci 1. ledového pole. V poledne přijíždí Viky a pomáhá nám. Večer jsme pohromadě v jeskyni. Jindra s Jirkou dolezli na konec 2. ledového pole a ještě natraverzovali do skalek pod 3. ledové pole.
Čtvrtek 13. 4.
Sam s Vikym jdou lézt. Jirka, Jindra a já taháme materiál do jeskyně pod 2. prahem. Konečně máme vše v jeskyni a já s Jindrou jsme ještě odtahali něco k nýtu pod 2. prahem. Počasí se kazí, Sam s Vikym sjíždějí dolů. Na nás s Jindrou létají lavinky a jsme celí promrzlí. Je to drsné, ale víme, že nám Eiger zadarmo nic nedá a zatím do jde. Jsem celý mokrý a v noci je mi zima.
Pátek 14. 4.
Viky a Jirka jdou na konec 3. ledového pole najít místo pro další jeskyni. Jindra a já taháme materiál na konec 2. ledového pole. Samovi je blbě a zůstává ležet v jeskyni. Opět nepředstavitelná dřina. Jirka s Vikym sjíždějí s tím, že na to kašlou. Naštvali jsme se a jedeme s Jindrou s nimi. Kluci jeskyni nevykopali. Jídlo máme na 2 - 3 dny. Situace začíná být opět kritická. Nevíme, zda to vzdát nebo pokračovat.
Sobota 15. 4.
Počasí se zkazilo a všichni čekáme a diskutujeme v jeskyni. Nálada na bodu mrazu.
Neděle 16. 4.
Ráno jsme se pohádali. Sam chce dojít až na Zentralband bez mezitábora na 3. ledovém poli. Tvrdí, že když nevykopali jeskyni na konci 3. ledového pole Viky s Jirkou, nepovede se to ani mně a Jindrovi. Když prý chcem, ať jdem lézt, ale nesnažíme se nic kopat. Souhlasíme tedy a jdeme s Jindrou lézt. Na konci fixních lan se navazujeme a pouštíme do lezby. Počasí je mizerné, sněží, je mlha a jde mi to dost pomalu. Ulezl jsem délku. Jindra na štandu hrozně promrzl. Sjíždíme k němu a chceme se na to vykašlat. Je ale brzy a rozhodujeme se, že se pokusíme přece něco vykopat. Přecházíme poněkud doleva a narážíme na starou repku zamrzlou v silné vrstvě ledu. Začínáme kopat. Po chvilce narážíme na dost velkou zásobu jídla po klucích z loňského roku. Máme obrovskou radost. Jsme zachráněni a můžeme pokračovat ve výstupu. Sam s Vikym přišli za námi. Jirkovi je blbě a tak zůstal dole. Viky se Samem snášejí trochu jídla dolů. Sjíždímě s Jindrou za nimi a večer jsou téměř hody.
Pondělí 17. 4.
Konečně likvidujeme jeskyni na konci 1. ledového pole. Jirka s Vikym jdou lézt. Dostávají se už nad nejvýše dosažené místo loňské výpravy. Já a Jindra jdeme dál kopat třetí jeskyni. Sam likviduje ještě nějaké drobnosti a jde stavět stan na konec 2. ledového pole, kde strávil jednu noc sám - jeskyně je ještě malá, nevejdeme se do ní všichni. Viky spadl a přišel do jeskyně dost otřesen.
Úterý 18. 4.
Jirka s Vikym jdou lézt. Já pracuji v jeskyni. Jindra odjíždí k Samovi, aby mu pomohl s likvidací stanu a s vynáškou.
Středa 19. 4.
Jirka se Samem měli jít lézt, já s Jindrou likvidovat zbytky materiálu na 2. ledové pole a Viky upravovat fixy. Vše překazilo počasí. Zůstáváme tedy v jeskyni a děláme aspoň přesný rozpis jídla. Při troše skromnosti je ho na 10 dní.

Čtvrtek 20. 4.
Ráno je zase hezky. Jirka s Vikym jdou lézt, Sam s Jindrou upravit fixy a vzít zbytek věcí z 2. ledového pole. Já upravuji ještě trochu jeskyni, aby nám nevisely nohy dolů.
Pátek 21. 4.
Jindra se Samem jdou lézt i když je blbě, tlačí nás čas. Dolezli na začátek traverzu k Zentralbandu. Vracejí se dost promočení.
Sobota 22. 4.
Já s Jindrou jdeme lézt. Traverzujeme pod Zentralband. Je to celé v ledu. V něm je Jindra lepší a proto je na špici. Dolez na Zentralband je velmi těžký a Jindra mi tam dvakrát spadl. Druhý pád měl dokonce asi 10 metrů. Jirka se snažil nedaleko nás kopat plošinu pro stan v ledu. Sam s Vikym tahali materiál.
Neděle 23. 4.
Neděle by měla být dnem svátečním. Pro mne, ale i pro ostatní je dnem nanejvýš podělaným. Ráno jsme ještě leželi ve spacákách a rozdělovali si úkoly, když se zbortila horní část naší jeskyně a zasypala Sama s Vikym a částečně i Jirku. Jindra okamžitě vyběhl a za Jirkovy pomoci kluky vyhrabali. Já jsem včera při lezení na štandech hrozně promrzl, necítím nohy a prsty mám černé. Sam mě krmí tabletami proti omrzlinám a navrhuje, že počkáme do zítřka, zda se vylepší počasí a pokusíme se zavolat vrtulník. Sam s Jindrou zůstávají se mnou v jeskyni a likvidují tu spoušť. Jirka s Vikym jdou lézt i když je hrozné počasí. Navečer se vracejí znechuceni tím, že nic neudělali.
Pondělí 24. 4.
Ráno je docela hezky. Viky a Jirka jdou lézt. Sam s Jindrou zůstávají se mnou v jeskyni. Ke stěně letí vrtulník a Jindra dává znamení o potřebě pomoci. Pilot rozuměl. Začínáme všichni tři balit své osobní věci. Kluci s tím, že zlikvidují jeskyni a já, že odletím. Vrtulník přilétá. Loučím se s klukama, přeju jim hodně zdaru, vždyť vrchol jsme už před dvěma dny s Jindrou viděli. Za chvíli se už houpu na lanku pod vrtulníkem a ještě vidím Vikyho a Jirku těsně pod Mouchou. Na Scheideggu po přistání mě čeká překvapení. Mezi houfy zvědavců se tlačí k vrtulníku Petr. Zhruba ho informuji o situaci a už mě má v práci lékař švýcarské horské služby. Petr s ním diskutuje a říká, že musím nutně aspoň na jeden den do nemocnice, že potřebuji infuzi, kterou mi on poskytnout nemůže. Nasedám tedy opět do vrtulníku a odlétáme do nemocnice v Interlakenu. Zítra mne chce Petr vyzvednout a odjedeme spolu domů. Po všech procedurách a nasazení infuze jsem požádal sestru a ta mě odvezla i s postelí k oknu na chodbě, odkud jsem viděl do stěny. Je jasně ozářena zapadajícím sluncem a je nádherná. Myslím na kluky.
Úterý 25. 4.
Celou noc jsem nemohl spát i přesto, že jsem předpokládal, že noc v posteli bude pro mne požitkem. Nohy mě bolely a navíc jsem měl napojenou celou noc až do 10,00 hodin dopoledne tu blbou infuzi. Ve 13,00 přichází Petr a odjíždíme spolu do Zurichu. Tam se ještě stavíme u jeho přátel a druhý den cestujeme domů.

Velká touha Jiřího Pechouše se tedy nevyplnila, i když stál se svými druhy těsně před vyřešením jednoho z velkých alpských problémů. Severní stěna Eigeru si vyžádala prvé oběti československých horolezců.
I když hory často tvrdě udeří, láska k nim zůstává. Na otázku "proč" není odpověď. V horách se vždy znovu budou naplňovat osudy, které spojují vrcholné štěstí a radost s nelítostnou tragikou.

Čest památce Jiřího Pechouše a Jiřího Šlégla, kteří zahynuli 29. dubna 1978 v odpoledních hodinách v severní stěně Eigeru.

Jsem vám vděčný, že jste se tohoto příběhu ujala, jelikož je (doufám, že nejen pro mne) skutečně zajímavý a výstup je to stále velkolepý.
Tatínka jsem měl velice rád a jeho vyprávění si dodnes pamatuji a velice rád připomínám.
Těším se na další vyprávění z Eigeru. Zajímá mne, jestli tatínkovi nevyčítali, že tehdy téměř odjel poté, co ho smetla lavina o 200 metrů níže. Moje maminka dodnes vyčítá Jindrovi, že se pro něj nevrátili. On se tehdy z té laviny vyhrabal sám, což není v deníku příliš patrné, do svého skonu na to z hrůzou vzpomínal. Ovšem byl to muž ze železa a sám všem spolulezcům odpustil již tehdy.
Co mne překvapilo,v minulém deníkovém zápise, že se tehdy našel ten spadlý batoh, o kterém se MUDr. Jirků zmiňuje.
V něm měl otec totiž náhradní (suché) boty a to byl hlavní důvod, proč musel být tehdy ze stěny evakuován vrtulníkem. Otec o tom sice kdysi hovořil, ale v jeho deníku jsem to nenašel (že jim spadl batoh je tam uvedeno, o suchých botách ani čárka).

Každopádně vám znovu děkuji za váš čas a námahu, kterou jste tomu obětovala a již se těším na další deník.

S pozdravem Čenda Smejkal

21. prosince 2013 Eiger 1978 - vyprávění Jindřicha Skopce

Eiger MUDr. Petr Jirků I.

Eiger MUDr. Petr Jirků II.

Eiger MUDr. Petr Jirků III.

Eiger MUDr. Petr Jirků IV.

Eiger MUDr. Petr Jirků V.

Eiger a čeští horolezci

povídání čtvrté

Komentáře