Je skoro konec dubna a všude kolem je třeskuté jaro. Zatímco skalkařům sezóna začíná, nám, co máme raději lyže na nohách než maglajz na rukách, pomalu končí.

A tak jsme s Kubajzem, Džastem a Milanem naložili v pátek večer lyže a ostatní krámy do auta a vyrazili jsme z Brna přes rozkvetlé Znojemsko do Rakouska a na Dachstein.
Zhruba o půlnoci jsme dorazili do Hallstattu. Zakempovali jsme na parkovišti v údolí Echerntal. Na břehu potoka byly zbytky jarního firnu, jinak nic. No, v tuto dobu se ve výšce 550 m.n.m. nedá ani nic jiného čekat.
Ani se mi nezdálo, že bych stihnul usnout, když jsem uslyšel Džastovo:"Kubajz, budíček!" Bylo jasné, že se to netýká jenom Kubajze, ale taky Milana a mě. Džast si nastavil budík na poctivých tři čtvrtě na pět. Vyklepali jsme se ze spacáků a začali balit. Neměl jsem v tu chvíli pocit, že bych mohl dojít dál než na konec parkoviště. Pomalu svítá a je docela kosa. Zhruba v šest vyrážíme s lyžemi na batozích na cestu.
Za pár minut se slunko rozsvítilo naplno. Je krásné ráno a všude nad námi jsou hory. Když jsme sundali zbytečné vrstvy, co jsme na sebe navlíkli na parkovišti, jde se nám báječně.


Ráno pod Dachsteinem

Zhruba v 1000 metrech začíná souvislá sněhová vrstva. Nazouváme lyže a s lehčím batohem to jde ještě o něco líp, aspoň tak si to říkám. Je to lepší než si v duchu nadávat a klást si pořád dokola zbytečnou otázku, proč jsem sem lezl, když je doma tak fajn. Pomalu stoupáme. Slunce a námaha z nás ždímají pot. Kopce, které se před chvílí tyčily nad námi, jsou najednou níž než my. Vycházíme z lesa a blížíme se k našemu prvnímu cíli, horské chatě Wiesberghaus (1883 m.n.m.). Sem se dnes chceme ještě jednou vrátit, tak tu necháváme část věcí. Na chatě jsme v té chvíli jediní hosté. Odpočíváme, dáváme si polívku a radlera. Je potřeba doplnit tekutiny.


Pod chatou Wiesberghaus

Gastronomická vložka pro ty, kdo radlera nikdy nepili. Zní to strašně, ale radler je vlastně pivo smíchané napůl s limonádou. Navzdory tomu chutná báječně. Zvlášť tomu, kdo má žízeň a hodí se mu i trocha toho cukru.
Před jedenáctou jsme se odhodlali a vyrazili dál. Původně jsme chtěli spát na Simony Hütte, která je zhruba o 350 metrů výš, a na vrchol Dachsteinu dojít v klidu až v neděli. Ale Simony Hütte je až do půlky května zavřená a navíc předpověď počasí věští zhoršení podmínek. Takže dnes nebo možná nikdy.


Před námi Dachstein

Zase je to do kopce. Zaplať pánbůh, každý metr dolů musíme znovu vyšlápnout. Zhruba za hodinu vidíme nalevo od nás zavřenou chatu. My však míříme k rolbou projeté trase vzhůru na ledovec. V průvodci jsme se dočetli, že je tu jeden z nejdelších alpských sjezdů. Ze sedla vedle Dachsteinu, kam vedou lanovky ze severní strany, až na Krippenstein a dolů do Obertraunu. Urolbovaná cesta nám šetří síly i čas. Jednak slunce už dávno rozehřálo zmrzlý sníh na firnovou kaši a také máme pocit bezpečí. Kudy projela přes ledovec rolba, projdeme snad bez úhony i my. Trhliny však nejsou vidět ani nikde kolem, sněhu je pořád ještě dost.
Vrchol Hohe Dachsteinu se pomaličku přibližuje. Zbývá poslední úsek po ledovci pod stěnu. Teď už si nadávám bez zábran. Nohy, plíce, srdce – každá část těla mi říká, že by jí doma bylo líp. Najednou jsem pod stěnou. Džast s Milanem už sundali lyže, navlíkli si sedáky, mačky a chystají se nahoru. Únava ze mě padá, přece to nevzdám nějakejch mizernejch sto metrů pod vrcholem. Ačkoliv lezení v zimě zrovna nemusím, jdeme do toho s Kubajzem taky. Nahoru vede cesta zajištěná fixním lanem a spoustou železa. Za chvíli je tu vrchol (2995 m.n.m.) a typický kříž a taky báječný rozhled a báječný pocit.


Kubajz na vrcholu

Milan už je dole a čeká na nás. Slézáme a slaňujeme za ním. Teď už nás čeká jenom dlouhý sjezd na chatu. Dolů na lyžích to jde krásně, nohy sice bolí, ale ten sjezd je odměna za celodenní dřinu, tak je potřeba si ho aspoň trošku užít.


Výhled z vrcholu

Zpátky na chatě jsme v šest večer. Celá túra nám zabrala 12 hodin a nastoupali jsme během ní 2660 metrů převýšení. Dáváme jídlo, radler, jídlo, pivo, jídlo, radler atd. Chata je plná lidí, ale v lágru jsme sami. Spím dřív, než se dotknu hlavou polštáře.
V neděli už není kam spěchat. Snídani jsme si objednali na osmou a to už se chata zase pomalu vyprazdňuje. Odcházíme jako poslední o půl desáté. Počasí je trošku horší než v sobotu, ale pořád to jde. Jen je strašné vedro a sníh teče pod nohama. Šlapeme ještě jednou nahoru, tentokrát přímo k Simony Hütte. Je opravdu zavřená, ale to nám nevadí. Užíváme si rozhled okolo a plánujeme další cesty do krásné oblasti Dachsteinu.


Dachstein od Simony Hütte

Dolů jedeme po vyrolbované lyžařské cestě. Džast tvrdí, že už to bude jen z kopce. Chyba lávky. Na mokrém sněhu lyže skoro nejedou a každou chvíli musíme bruslit nebo vyšlápnout nějaký brdek. Zpocení a zchvácení z takového sjezdu přijíždíme na opravdovou sjezdovku z Krippensteinu. Chatař nám ráno tvrdil, že je preparovaná a sjízdná až na parkoviště. Před týdnem to možná byla pravda. Nahoře bylo sněhu ještě dost, ale postupně se objevují kameny a holá místa. Zhruba 200 metrů nad parkovištěm musí lyže zase na baťohy a my pěkně po svých dolů a pak po silnici do Obertraunu. Na zastávce autobusu náš výlet končí. Teda až na Kubajze. Ten musí ještě pro auto, které máme teď asi 8 km daleko. Je však z nás čtyř nejkrásnější a tak mu hned za rohem zastavila nějaká Rakušanka. Má to tak někdo štěstí...


Konec akce