Wiesbachhorn je krásný vrcholek ležící nad Kaprunskýma přehradama, tyčící se do výšky 3564 metrů nad mořem.

A právě tento vrcholek se stal cílem naší výpravy ve dnech 10. - 12. 6. 2005. Z Prahy jsem vyjeli ve čtvrtek večer, dostatečně brzo aby jsme byli na místě, v Kaprunu, dostatečně včas a odpočinuli si, vyspali se. I když jsme vyjížděli s mírným zpožděním, na místo jsme dojeli v krásném čase, asi v půl jedenácté večer. Kryté parkoviště kousek od parkoviště autobosů k přehradám jsme našli bez problémů, ulehli jsme a spali. V noci ještě přijelo druhé auto naší party a skupina byla tedy kompletní. Bylo nás šest.

Ráno, po snídani, jsme se rozhodli že nepůjdeme po asfaltce pěšky, ale že nahoru k přehradě Mooserboden vyjedeme busem. Už jen cesta byla atrakcí, úzké uličky, prdký kopec nahoru, samý tunel a v půlce cesty ta úžasná lanovka, kdo byl pochopí.

Počasí nebylo moc dobré, mlha, zataženo, ale naštěstí nepršelo. Od přehrady jsme to na chatu Heinrich-Schwaiger Haus měli cca 800 metrů převýšení. Cesta byla celá pod sněhem, krajina nevypadala vůbec jako v červnu, zima a sníh. vzhledem k tomu, že u přehrady jsme byli v krásný čas, cca v deset hodin, tak i na chatě jsme byli velice brzo.


Výstup na chatu Heinrich-Schwaiger Haus, v pozadí přehrada Mooserboden

Nikde nikdo, pohoda a ještě hezčí winterraum. A celý pro nás. Ubytovali jsme se, zatopili si v kamnech a se slovy, že za chvíli se půjdeme projít kolem a kouknout conás zítra čeká se někteří chopili dek a usnuli. My ostatní jsme topili. Jenže čas běžel a tak to dopadlo tak jak se dalo očekávat, nikdo nikam nešel. Ale odpočinuli jsme si, byli jsme fit na zítra a doufali, že se počasí umoudří, splní to co slibovala předpověď a bude jasno a krásně.

A zatímco jsme hráli mariáš (i karty měl tento winterraum), teplota v místnosti stále stoupala, my si stále odkládali až se to nedalo vydržet a našli se tací, co se šli ven (oknem) do sněhu "vykoupat". Takové vedro na horách nepamatuji.



Bylo opravdu vedro.

I spát jsme šli jen ve slipech, bez dek.

Ráno, v šest hodin, nás vzbudil kamarád co měl za úkol zjistit stav počasí a podle toho nás vzbudit, či nechát spát. Bylo úchvatně. Krásný výhled, krásné hory a krásný mráz. po snídani jsme vyrazili na kopec. Čekalo nás asi 750 metrů převýšení.


Ráno bylo krásně vidět na všechny strany.

Cesta začínala skalním žlebem, zajištěným ocelovým lanem. Po něm následuje skalní svah, který vede na Unterer Fochezkopf (3023 mnm), odkud už je vidět na hřeben Kaindlgrat a v dáli i na Wiesbachhorn. Ačkoliv touto dobou, podle všech průvodců, se jde stále po skále, my měli všude sníh. Kaindlgrat končí ve výšce 3270 mnm. Čekal nás poslední prásk na vrchol. Mysleli jsme si že to už půjde, ale dalo nám to poměrně zabrat, je to příkrý svah, sníh byl ztvrdlý a my značnou část stáli jen na předních hrotech našich maček. Ale i to jsme přelezli a v jedenáct dopoledne, tedy asi tři hodiny od vyražení z chaty jsme stály na vrcholu, u kříže.


Vrcholové foto.

Byl krásný výhled, na Grossglockner, Grossvenediger, Kitzsteinhorn a jejich okolí.
samozřejmě i přehrady Mooserboden a Wasserfallboden. Bohužel na straně směrem k Julským Alpám a Ankogelu byly mraky a my je tedy neviděli. Ale i tak byl výhled fascinující.

Vrcholové panorama možno shlédnout zde

Bohužel foukal silný vítr, takže jsme na vrcholu nezůstali na svačinku a po vyfocení všech a všeho jsme sestoupili pod vrchol, do závětří, kde jsme se teprve najedli. To už bylo cítit jak se otepluje a když jsme sestupovali zpět byl už hřeben Kaindlgrat celý mokrý, sníh se lepil na mačky a my jsme byli rádi jak jsme to nahoru krásně stihli s kvalitním přemrzlým prašánkem. U chaty jsme viděli nějaké lidi, což nás neobveselilo, protože jsme se nechtěli ve winterraumu (který měl postele pro deset lidí) tlačit. Když jsme sestoupili dolů, k chatě, zjistili jsem že to je chatař, který otevíral chatu.

Daroval nám dvě piva, protože jsme mu pomohli nahodit ocelové lano jeho dopravní lanovky, které jsme uvítali s otevřenou náručí, ale i tak jsme se večer vydali do chaty na další, zasloužili jsme si to. Při té příležitosti nás chatař zkásnul o 2x9 Euro za nocleh, což nás nepotěšilo,ale co se dalo dělat, ve winterraumu jsme topili, měli elektriku a tak jsem si nestěžovali a zaplatili.


No řekněte, není to pěkný pokojíček.

Ráno bylo opět hnusně, rozloučili jsme se a začali sestupovat. tam kde byl při výstupu sníh, byla nyní skála či tráva, všechno tálo a zima ustupovala. Dole jsme byli za chvilku, odpočinuli,  někteří si dali pivko a polévku, pak jsme se vydali busem zase zpět, k parkovišti, autu a zásobám jídla.


Cesta se opravdu vydařila, počasí vyšlo nepředstavitelně dokonale, jediný den bylo pěkně a byl to zrovna náš výstupový den, nikomu se, až na bolavé oči jednoho co neměl brýle, nic nestalo. Nyní už se zase všichni těšíme až vyjedeme na hory, už se to blíží, v červenci.

Hore zdar.