Aneb jak jsme nevylezli Dent Blanche a vylezli Dent d´Herrens

Dějství první -- Dent Blanche, 4357m

Na sklonku července přišel čas na náš každoroční návrat do ledovcových Alp letos pod pracovní hlavičkou Expedice Zubař 2005. Z naší haciendy na jihu čech zamířila tak jednoho letního rána škoda Fabie se dvěma muži na palubě na strastiplnou cestu na jih Švýcarska. Po patnácti hodinách překonávání nekonečných zácep, mlh a klikatých silniček konečně zastavujeme na úplném konci civilizace v údolí Val d´Herrens, na malém parkovišti za vesničkou Ferpécle. V pekelném lijáku stavíme stan a čekáme, co nám ráno zítřejší nachystá.


Dent Blanche z auta na cestě  Val d´Herrens


Na parkovišti se dá v pohodě spát, ale zabalit to pak, je fuška...

Naším prvním cílem je Dent Blanche - bílý zub 4356metrů nad moře se tyčící. Původně máme v plánu uskutečnit následný přechod do Val d´Aosta a nazpět, ale vzhledem k nepřízni počasí a našemu celkově pochybnému rozpoložení zůstane jen u plánu, ale o tom později. Po vydatné snídani a spakování potřebného vybavení opouštíme okolo desáté ráno údolí a strmými pěšinkami stoupáme pomalu k alpskému hotelu Bricola (2415m.n.m.), který se jak Drákulův hrad tyčí vysoko v alpských lukách.


Drákulův hrad Bricola, hodinka a půl od parkoviště


Dent Blanche v celé své kráse, ale ještě daleko...

K našemu dnešnímu cíli, základně pro výstup jižním hřebenem bílého zubu, kabině de la Dent Blanche (3507m), je to ještě něco přes 1000 výškových metrů. Jdeme hodně natěžko i se stanem a spacáky, takže se nám nestoupá vůbec dobře. Brzy přicházíme k ledovci zcela zasypanému sutí a přes pěkně vymodelované ploché plotny nás vede pěšinka značená mužíky jižním směrem ke skalnatému hřebínku Roc Noir. Ten nás pak směřuje až do oblak na ledovou planinu pod chatu.


Roc Noir, kupa kamení a Jenda v mlze

Samotná chaloupka je umístěna v půlce úvodního skalního výšvihu jižního hřebene hory, a protože stavět stan v hrozivé fujavici, která se mezitím na ledovci rozpoutala, se nám nechce, míříme za hodnou paní chatařkou a jejím nepálským nohsledem do chaty a obětujeme 27Franků za bezva nocleh, kdy nás nadmořská výška a zejména pak zamilovaná švýcarská dvojice nenechají dosyta se vyspat.

Ráno tak není rozhodně moudřejší večera, ale nepohrdáme snídaní s obrovským šálkem kafe a jíme tak dlouho, až vycházíme z chaty jako poslední okolo 5:00, což je opravdu pozdě. Nástup začíná hned za chatou, někdo zahajuje za záchodky, někdo za sudem. My volíme levou sudovou variantu a vůbec nejsme moudří z toho, kudyže je to nejjednodušší.


Těsně nad chajdou za prvních ranních paprsků, žádná legrace na rozchození...fotka rozmazaná, ale přesvědčivá

Nakonec se ale s úspěchem chvilinku po svítání vyškrabeme na kupu sněhu zvanou Wanfluelucke 3701m vysokou. Je krásné počasí téměř bez větru a máme odtud přehled o celém Schoenbielském údolí, vidíme Matterhorn celý v červeném, Dent d´Herrens a v pozadí celý masiv Monte Rosy.


Náš další cíl, Dent d´Herrens z Wanfluelucke


Pohled odtamtéž dolů do údolí k Schoenbiel Hutte, Gajd s klientem v osamění ledového plata


Poslední lehký úsek před nástupem do skalnatého hřebene

Cesta ale nečeká a my nastupujeme teď již opravdu do jižního hřebenu hodnoceného stupnicí AD s lezeckými místy až III+. Začátek není nikterak těžký, a tak lezeme každý sám změtí kamení, skála se ale s přibývající výškou stává čím dál více kompaktní -- a také těžší. Okolo 7:00 stojíme pod hrozivým hlídačem, věží Grand Gendarme.


Jenda na hřebeni pod GG, díky předvčerejšímu počasí, je tu dost sněhu

Přímo by to mělo být za IV, my ale stejně jako všichni ostatní obcházíme hlídače zleva sněhovým kuloárem. Ten zespoda vypadá v pohodě, takže se rozhodujeme lézt stále volně. Toto rozhodnutí proklínám v jeho horní zledovatělé polovině, kde se po pekelném traverzu poněkud vystresován štanduju u pěkně zasazeného nýtu. Jen tiše pak držím palce Jendovi, který se stejnými problémy jako já zběsile buší do kuloáru pochybné struktury. Vše nakonec dobře dopadne, navazujeme se a postupujeme dále nad Grand Gendarme, to už ve výšce 4000m.


pod kuloárem, GG je napravo mimo záběr -- odtud vše vypadá okej


Odtud už moc ne, ale mámštanda...


Lezení v pěkné skále nad GG

Jenomže se nám neleze úplně dobře a hlavně jsme pomalí. Asi tak někde u posledního hlídače odhadem sto výškových metrů po vrcholem pronesem naší spásnou větu:"Každý alpinista ví, kde jsou jeho hranice," a po vydatné sváče točíme zpátky. Ani nám to moc nevadí, spíš jsme rádi, že jsme se dokázali otočit i v situaci, kdy bychom na vrchol nakonec stejně asi vylezli. Ale vzhledem k tomu, že tady na tom kopci je lepší být pro návrat v pohodě, protože slanění následuje slanění a každou chybu následuje jasný pád, byla otočka správnou volbou. Zpátky slaňujeme co se dá, místy lze najít smyčku nebo ocelovou tyč, ale celkově kopec není nijak zvlášť odjištěný. Lekci nám dává gajd s klientem, který se slovy:"To víte klucí, já už tady párkrát byl," hbitě spouští stokilovýho němčoura dolů a pak za ním ručkuje v pracovních rukavicích po laně zcela nejištěn.


poslední délka slanění kuloáru, odtud už jen po svých až k autu


Na sestupu s Matterhornem

My si po předchozí kuloárové zkušenosti pro jistotu jistíme všechno a když nakonec překonáváme i zrádný bouldrový úsek nad chatou z hluboka si oddechneme.

Paní chatařka nám vaří pekelně velkej hrnek čaje a po krátkém odpočinku svištíme dolů do údolí, protože počasí se kazí hodně rychle -- na přechod není pomyšlení. Se setměním jsme zpátky u auta pekelně vyčerpaní, ale spokojení, že lekci od kopce jsme si vzali k srdci.


S Dent Blanche v očích, budeme se sem muset vrátit...

Nazítří jedeme lenošit k Ženevskému jezeru. Všem doporučuji středisko Villeneuve a hned první kemp napravo po vjezdu do města. Je tam bezva pani správcová, která se do nás zamilovala, protože jsme oba češi a oba Honzové -- Jan Palach je totiž jejím životním vzorem.

Dějství druhé -- Dent d´Herrens 4171m

Den odpočinku uběhne jako voda a Fabie už je opět zpět v Martigny, nestoupá však směr Chamonix jako loni, ale směr Itálie na Svatého Bernarda a pak dále do údolí Aosta. Na jeho úplném konci stojí ve výšce   2781m.n.m Rifugio Aosta, výchozí to bod na všechny východní výstupy na dent d´Herrens -- Žebrákův zub.


Dent d´Herrens při sestupu z Dent Blanche

Auto necháváme u zelené přehrady Lac di Place Moulin v komplexu vesniček Bionaz. A míříme opět vzhůru. Jsme teď již dobře aklimatizovaní, takže místo pěti hodin jdeme po pěkné pěšince o hoďku a půl méně. Na chajdě hodně zmatený chatař neví, kam nás má ubytovat, nakonec se ale přeci jen vmáčkneme na palandu. K večeři vařím ze svého, na posilněnou si dáváme žejdlík bezva vína a komunikaci s místními ošlehanými lezci. Po projití návštěvní knihy zjišťujeme, že žádný čech tu snad nikdy nespal...


zelená přehrada na začátku výstupu

Vstáváme už v půl třetí, cesta na žebráka by měla být delší než na Dent Blanche, přeci jen je to okolo 1500m převýšení. Vyrážíme jako první po neznatelně se vinoucí pěšince sutí. Ve 3000m začíná ledovec, navazujeme se levou severní částí proklatě rozeklaného ledovce stoupáme stále strměji až na ploché plato, které by nás mělo dovést až k sedlu Tiefmattenjoch. Tady nás docházejí dva protřelí italští alpinisté a posílají nás úplně jinam, než kam nakonec sami jdou.


Rifugio Aosta ve 3 ráno, Jenda motá lano


Glacier des Grandes Murailles

My stoupáme ledovým úbočím a když s rozedněním vidíme pod sebou se klikatící pěšinku je nám jasné, že jsem zase zabloudili. Vracíme se a okolo sedmé hodiny jsme pod sedlem, které je naštěstí odjištěné fixním lanem. Naštěstí, protože je to celé z poněkud nekompaktního humusu suti, která se s každým sebemenším pohybem dává do pohybu. Tiefmattenjoch je začátkem východního hřebene, tedy cresta ovest jak říkají talijáni. Ten je opět pekelně rozeklaný, ale pěkně odjistitelný a zábavně lezitelný -- ve výšce okolo 3500m nás vyhazuje hřebínek na ledovou sjezdovku, která tvoří celou severovýchodní stěnu Žebrákova zubu.


Gajd a klientka na západní hraně Dent d´Herrens

Celé se to zdá hodně nekonečné a mystifikací trpí zejména Jenda, který mě v jednu chvíli již vidí stát na vrcholu, netuší ale, že z onoho místa je to nahoru ještě 2 hodinky.


lehká sjezdovka nad skalnatým hřebenem, cesta vede dole po ledovci podel skal do sedla (je vidět pěšinka), pak po dlouhém hřebeni, který se zdá odtud krátký, na sjezdovku, na níž teď se Jenda sápe vzhůru a můj stín je mu svědkem

Na konci sjezdovky již potkáváme gajdy jak neomylně slaňují mixový terén, který my ještě musíme vylézt. To není vůbec nic jednoduchého, ale ten okamžik, kdy se člověk vyhoupne konečně na severovýchodní hřeben bych přál každému. Najednou máte Matterhorn tak blízko, že jde na něj snad i sáhnout. Dole se klikatí Tiefmatgletscher, naproti Dent Blanche v plné parádě.


právě jsem se vyhoupl na sverozápadní hřeben - paráda


posezení nad Wallisem


Jenda je blízko, do prava to má do Talojánska, do leva ke Švýcarum, rovně na vrchol

Pohled k našemu vrcholu ale nahání strach. Proklatě špičatý a rozeklaný hřeben dává na výběr pádu buď do Švýcarska nebo do Itálie. Se smíšenými pocity sledujeme gajda s klientkou sestupujícího a pak zůstáváme sami. Hřeben ale není rozhodně tak těžký jak vypadá a navíc je v pohodě odjistitelný, za deset minut jsme na jeho konci a posledních 50metrů sněhu nás již nemůže zastavit. Stojíme konečně na vrcholu, úplně sami, jen Matterhorn je tichým svědkem našeho vítězství. Je 10:40 a přesně před rokem jsme stáli na Domu, který se v dálce dotýká oblaků. Užíváme si tu alpskou samotu dosyta a vůbec se nám nechce dolů...


Nezbytné vrcholové foto a východní stěna Matterhornu

Jenže dolů se musí. První slaňák je hned na hřebeni a hned mi způsobí nemilé překvapení. Přestože si přepečlivě uvazuji cepín k sedáku, jsem při první délce svědkem odproštění se mého cepínu od reality a jeho krásné cinkavé cesty dolů do hlubin pode mnou. To mi nehraje vůbec do noty hlavně při pomyšlení na ledovatou sjezdovku, kterou musím sejít. Nakonec slaňujeme, co se dá, sjezdovku jdeme gajdovskym systémem na krátkym laně, nakonec je dokonce měkčí než ráno, neb sluníčko na ní krapet posvítilo.


Na sestupu, v pozadí skialpinistické sedlo Col de Valpelline

Když se už zdá, že vše dopadne dobře, děláme drastickou chybu na hřebeni před Tiefmattenjochem a scházíme z hřebene o kousek níž než hodno. Tady se kvalita skály přímo drasticky mění, nic nedrží v ruce a vše se pohybuje pod nohama. Jsou to okamžiky opravdu z nejhorších, které jsem doposud na horách zažil, ale nakonec se opět dostáváme na hřeben a pak už lehce na sedlo a dolů na ledovec. Tam ještě pro jistotu zlomím Jendovi teleskopickou hůlku, aby bylo neštěstí dokonáno. Na chatě jsme zpátky po čtvrté hodině, takže to bylo poněkud delší šlapání než jsme předpokládali. Balíme a mizíme do údolí. Cesta tříhodinová je nekonečná a když ve 22:00 přicházím zpět k autu a vypiju jedno pivko, usínám neschopen z automobilu vylézt...


odměna u moře, debižonový svátek

Pak už následuje jen koupačka u moře s několika litry vína vypitými, návštěva Arca a návrat domů...

Mňo každopádně berte tento článek jako nápad kam vyrazit. Opravdu je o co stát. Nekoná se zde žádné davové šílenství typu plné Karosy turistů na skále, protože nástupy jsou dlouhé a lanovky zde neexistují. Vždy šlo s námi pouze okolo pěti dvojic převážně gajdovských, takže kdo stojí o špetku alpského klidu, kterou si může urvat jen pro sebe, má možnost právě tady -- u zubaře. Je to prostě paráda!!!

Jak tam??

Naše cesta vedla přes Linz, Slacburk, Innsbruck, Vorarlbersgko a Lichtenštejnsko do Švýcarska -- přes Furkapass do Vispu, Sionu, kde se uhybá doleva a jede se stále nahoru údolím Val d´Herrens až do osady Ferpécle na parkoviště. Dali jsme to na dvě plný nádrže, platili jsme ale nějaký eura v Arlbergskym tunelu a dálniční dálku Rakouska, ve Švýcarsku jsme dálnice nepoužívali. Po cestě pekelná mlha a zácpy takže celkem 15hodin. Ze Švýcarska přes svatého Bernarda ne tunelem, takže jsme neplatili nic, Val dÁosta -- po silnici opět kam to až jde, velkokapacitní parkoviště u přehrady, ale blbě se tam spí...

Dent Blanche

Naše časy: parkoviště nad Ferpécle -- hotel Bricola (1:20) -- Cabane de la Dent Blanche (6h). Nikam jsme nespěchali a šli jsme na těžko, normál je asi 5,5hodiny. Z parkoviště lesem vzhůru, lukami k hotelu, který je vidět snad odevšad. Pak dále po pěšině a později po mužících a trojnožkách až na chatu -- zabloudit se nedá. V průvodci píšou, že chata má jen 15 míst, je jich tam ale minimálně dvojnásobek...noc tuším 27F, snídaně určitě 10F, voda převařená 4F, pifko taky, ale 100% si to nepamatuju...vařit se dá venku, stany snad na ledovci, ale dobře zakopat.

Výstup: začátek skalou hned od chaty, nejlíp se na někoho nalepit, bloudit hned od začátku není med. Na Wandfluelucke je super být za svítání -- pak doleva sněhovým svahem nalézt do "předhřebene" (bez problému, ale láme se) a později už férově do hory, stále po hřebeni kompaktní skalou až pod Grand Gendarme, tu obejít zleva kuloárem -- jsou tam tyče na odjištění a slanění -- doporučuju využít. Nad GG jsou ještě další 4 hlídači, k poslednímu jsme se již nedostali. Dolu je to stejná šlamatika jako nahoru!!! Dobrý je taky trefit poslední skalku nad chatou, finální boulder v unavenym stavu nic moc...

Dent d´Herrens

Od přehrady značeně na chatu, v údolí psáno 5hodin, my šli 3,5h, pěkná cesta pěšinkou podél potoka, zvedá se až na konci částečně odjištěno řetězy. Rifugio Aosta -- zmatený chatař a něco přes 20E na noc, jídlo večeře plus snídaně 30E, takže jsme vařili na střeše chalupy. Bezva litr vína za 10E jsme ale obětovali. Stan jsme tentokrát netáhli, ale dá se postavit nejspíš nejlépe asi na ledovci kamenitém asi 30minut pod chatou.

Výstup: budíček 2:15, ve tři vyrážíme. Nejdřive dolů po suti a pak stále výše po pěšince pod Tete de Valpelline až k ledovci. Tudy co nejvíce nalevo čím dál tím prudším svahem až na ledové plato. Dále pořád po ledovci až pod sedlo Tiefmattenjoch --z daleka je vidět špinavý sníh pod sedlem díky neustálému padání šedivé suti. Sedlo odjištěno fixními konopnými lany. Ze sedla (3565m) po západním hřebeni přes dvě věžičky odjištěné nýty na velikou sjezdovku. Tudy stále podél hrany až k mixovému trojůhelníku přes nějž se dostaneme na severozápadní hřeben a jím až na vrchol...

Naše časy:  chata -- ledové plato (1:40h)-Tiefmattenjoch (2h s blouděním, normál je tak hoďka) -- dosažení finálního hřebene (3:20h)- vrchol 40minut (normálně tak 15, furt jsme něco fotili)-zpět na chatu cca 5hodin -- o údolí další 3 hodinky...docela dlouhej vejlet.

Co s sebou???

Lano 50m se využije hlavně při slanění, jinak by stačilo asi poloviční na souběžný postup, sada hexentrů, 6 expresek, 6XHMS, spousta smyc dva šrouby do ledu (nepoužili jsme), prusíky, tibloc, kladka kdyby náhodou zvoněla trhlina. Moje mačky od Campu to nepřežily -- jsou totálně tupý, cepín to taky nepřežil a toho je mi líto.Jinak doporučuju někde nacvičit práci s lanem -- neustálé motání pekelně zdržuje...

Mapy:

Swisstopo -- Matterhorn -- 1:25000 -- cajk na oba kopce, chybí tam sice vždycky nástupní údolí, ale to vůbec nevadí..

Průvodce -- Švýcarské Alpy od Ivo Petra, něco je na www.loudatour.cz  ikdyž klasifikace Dent d´Herrens na III+ se mi nějak nezdá, něco se najde na www.summitpost.org , jinak na netu hlavně o žebrákovi nic moc...

Další:

Všechny fotky naleznete na www.ultimaklapteam.com v sekci fotarchiv, na www.havran.info je pak ke stažení websejf video (cca 4minuty)

Zdar a sílu do zimy