Stěží se Vám asi podařilo zde ještě nečíst článek o Stüdlgratu. Ale je to opravdu moc pěkná trasa a byla to vůbec první hora, kterou jsme zdolali.

Uvědomuji si, že o Stüdlgratu je tady pomalu každý druhý článek, ale chtěl bych Vám nabídnout trochu jiný, v podstatě zcela amatérský pohled na věc.

Na sklonku léta jsem, ani nevím proč, dostal chuť zdolat nějaký pořádný, zasněžený kopec. Abych byl upřímný, můj seznam dobytých vrcholů sestával toliko z Toku, Milešovky a Sněžky. Po zběžném zkoumání a pročítání článků o zdolávání osmitisícovek, jsem na tomto serveru zahlédl článek o Grossglockneru hřebínkem Stüdlgrat a sledování této stopy mě přivedlo k dalším zdrojům informací, které mě postupně nadchly. Jen mě znepokojovalo, že jsem z tónu článků nedokázal uhodnout, mohu-li se vůbec co se kondice a zkušeností týče s jejich autory srovnávat.

Ke spolulezení jsem vyzval Martinu, která se nechá nadchnout pro každý akční nápad, a kterou jsem celé tři týdny předtím poprvé vzal na umělou stěnu. Moje vlastní zkušenosti nejsou o mnoho rozsáhlejší a kromě několika málo cest v Srbsku, Černolicích a na Strašnické stěně zahrnovaly jen chodící výlet do Pyrenejí a tři dny ferratování v Dolomitech.

Vyrazili jsme poslední srpnový pátek, vlakem z hlaváku, směrem na Bruck am Fusch. Popis cesty a přespávání v čekárnách při povykování rakouských pubescentů sem opravdu nepatří, takže navážu až kolem sobotního poledne, které nás zastihlo lapající po dechu při výstupu z autobusu u Glocknerhausu. Odtamtud jsme šli na jih a na západ, nastoupávali jsme metry a snažili se zabránit batohům, aby nám uřízly ruce a plicím, aby nám vylétly nosními dírkami. Existuje způsob, jak se udržovat v kondici, aby pak každý výlet do hor nemusel začínat tímto martyriem? Zajímaly by mě vaše zkušenosti.

Došli jsme do Salmhütte, odkud jsme se ve jménu aklimatizace rozhodli nepokračovat a z odpoledního šlofíku se stal rázem asi čtrnáctihodinový spánek.

Ráno byla docela zima, zataženo a kopce byly lehce pocukřené sněhovým popraškem. Přešli jsme sedlo nad Salmhütte a potkali několik skupin lidí. Mraky se začaly trhat a najednou se vynořil Kopec - byl obrovský! Náhodou se mi při největším přiblížení podařilo udělat fotografii, kde jsou vidět drobounké postavičky na vrcholu, podívejte se.


Mravenci na Glockneru

Začali jsme stoupat ke Stüdlhütte, snažíce se neztratit v davu poutníků v teniskách a s malými dětmi. Na chatě jsme se ubytovali v lágru a okolo druhé hodiny se vzchopili k vycházce směrem ke Glockneru.


Martina se ještě tváří sebejistě

Po hřebínku Luisengrat jsme došli skoro až k nástupu na Stüdlgrat, s očima naplněnýma posvátnou bázní před stále úctyhodněji se tyčící Horou.


Pohled na Glockner kousek pod nástupem

Pak jsme nazuli mačky a přez ledovec Teischnitzkees se vrátili k pahorku Schere. Byla to naše první chůze v mačkách a po ledovci a děkoval jsem Bohu za to, že jsme nepodcenili čerpání informací a věděli, že bude dobré se navázat a třímat cepíny. Jakmile se člověk poprvé podívá do trhliny, která je hluboká alespoň dvacet metrů a široká právě tak, aby do ní zajel jako nůž do másla, na ledovec bez navázání a bez maček nevkročí.

Večer jsme zredukovali obsah batohů na věci nezbytně nutné pro výstup, a šli brzo spát. Noc nebyla nic moc, protože jsme se, plni očekávání a obav, neustále probouzeli. Vstávali jsme až v pět, chata tou dobou už žila čilým ruchem. Během půl hodiny jsme se dokázali vypravit na cestu, nepotřebné věci jsme nechali v botárně. Při stoupání kolem Schere na obzoru blikaly čelovky skupin před námi, ale my jsme je nakonec ani nezapli. U ledovce jsme rychle nazuli mačky, navázali se a zamířili směrem k nástupu. Obloha se postupně rozsvěcela a bylo opravdu pěkně - a taky slušná zima. Stoupání v šest ráno na lačno, ačkoliv s lehkým batohem, není žádná slast a tak jsme brzo nechali dvě poslední družstva, jejichž průměrný věk se musel pohybovat kolem šedesáti let, daleko před sebou. U nástupu jsme vpravili trochu pišingru do žaludků, sundali mačky a čelovky, přicvakali si jistící prostředky, odstranili bezpečnostní "ledovcové" uzlíky z lana a začali stoupat. Lezení se tomu říkat nedá, ale popravdě řečeno, jak si člověk může pomáhat rukama, je to příjemnější, než tupé dupání do svahu.

Ve spodních pasážích je Stüdlgrat tvořen hlavně sutí, občas na ní bylo docela dost sněhu a ledu, ačkoliv na Glocknerské poměry bylo zřejmě úplné sucho. První trochu "lezečtější" úsek je taková úzká průrva mezi kameny, ale obtížnost to nemělo veškerou žádnou, aspoň pro lidi s normální šířkou boků. Po chvíli jsme dolezli k prvnímu borháku, do kterého jsme se sice cvakli, ale smysl měl nejspíš jen pro slanění. Po dlouhém škrábání se jsme před sebou z dálky uviděli žlutou destičku, o které jsme z fotek věděli, že představuje Frühstückplatz, odkud se má člověk, pokud mu to trvalo z chaty déle než tři hodiny, v zájmu vlastního života zase pěkně vrátit. Nám to trvalo tedy asi tři a půl, ale neměli jsme pocit, že bychom byli až tak špatní a rozhodli jsme se pokračovat. Počasí bylo nadále pěkné, ačkoliv od západu se hnala nepřehlédnutelná mračna. Hned za Frühstückplatzem byl první "lezecký" úsek, ovšem nejen že perfektně odjištěný, ale také doplněný konopným lanem. Konstatujíc, že jsme nepřijeli soutěžit v čistotě lezení, ale zdolávat vrchol, jsme ho radostně využili.


Místo explicitně vyhrazené pro snídání, ochranáři hlídají, abyste nesnídali nikde jinde


Ködnitzkees z Frühstückplatzu


Luisengrat z Frühstückplatzu

Nicméně od tohoto místa už se opravdu postupuje pomaleji. Lezečtější místa se střídají s obcházením po západní (levé) straně hřebínku, kde bylo dost sněhu a ledu, ve kterém jsem si nepřipadal jistě. Naproti tomu ale úseky ve sněhu měly tu výhodu, že byla jasná cesta - stačilo sledovat stopy skupin před námi. Lezení samotné je, co do obtížnosti, maximálně na úrovni nějaké nejjednodušší "kapsové" cesty na umělé stěně. Jediný problém je v tom, že jste sami (soudím, že "naši" důchodci se tou dobou řadili na vyfocení před vrcholovým křížem), vlevo hloubka, vpravo hloubka, před sebou ještě dlouhá cesta a možnost ústupu dost malá. Protože všechny obtížnější pasáže jsou osazené jištěním a ve třech místech i ocelovým lanem, někdy i konopným, jediné nebezpečí vidím ve vydání se špatnou cestou - stalo se mi to a docela jsem se bál. Místy má skála taky tendenci zůstávat vám v ruce. Jištění jsme celou dobu dělali průběžné, s ne více než deseti expreskami a šesti smycemi, v několika málo místech jsme se pro jistotu dobírali. Za obtížnou je považována plotna "Kleine platte", kterou bych opravdu nechtěl lézt ve sněhu nebo vichřici, ale byla suchá a nakonec se podala. Čas ale nemilosrdně ubíhal. Konečně jsme se dostali k obávané "Platte mit Fixseilen", což měla být poslední obtížnější etapa. Bylo tam ale hozené konopné lano a ocelové fixní a byly tam tyče, na kterých se dalo pohodlně stát, takže to byla celkem legrace, i když ruce už protestovaly. Tou dobou už ale byla obloha docela konstatně zatažená a proto jsme rychle stoupali dál - kříž byl na dohled.


Takhle to vypadalo většinu cesty.. jestli to podle Vás vypadá přiliš snadně, otočte hlavu o 90˚ doleva

Posledních dvacet metrů je už bez problémů, tak Martina vzala lano do náruče a ke kříži jsme doklopýtali společně. Ten pocit se nedá popsat, ale obsahuje euforii, úlevu a myšlenku na krásný zbytek života v řekněme takovém polabí. Byla tam zrovna velká skupina lidí, kteří dorazili po normální cestě, ale brzo odešli a zbyli tam dva Maďaři, kteří nás vyfotili a ještě instruovali o návratové cestě. Výhledy byly ztracené a chvíle čekání na tom nic nezměnila, jenom začalo dost sněžit. Zatelefonovali jsme domů a kamarádovi, který nás z Prahy podporoval, a vydali se normální cestou zpět. Hned sestup na Glocknerscharte mě překvapil svou obtížností a Martinu jsem radši dobře jistil. Asi už se na mě dost projevila únava, protože se mi to všechno zdálo dost těžké, na to, jaký despekt jsem všude k "normálkařům" zaznamenával.


Je dobyt!

Samotné sedlo Glocknerscharte se ukázalo být jednoduché a navazující výstup na Kleinglockner byl bez problémů díky nataženému ocelovému lanu. Dále se postupuje po vrcholu a dolů, cesta je jištěna tyčemi. Nepřipadal jsem si na ní ale jistě, protože padal nový sníh a občas to klouzalo. Lopotně jsme sestupovali, Maďaři jdoucí za námi nás povzbuzovali. Pak nastal úsek, kdy je třeba sestoupit na svah, vedoucí k Adlersruhe - Martinu jsem ten kousek slanil, ale nebylo to obtížné. Všichni jsme začali nazouvat mačky. Maďary jsme pustili před sebe, ale byli velmi kolegiální a o chvíli později na nás počkali, aby nám pomohli s cestou, která ve vánici opravdu nebyla moc vidět. Sestup docela ušel, za chvíli jsme byli u Adlersruhe, kam si chlapci skočili na čaj, zatímco my jsme pokračovali po ferratě směrem k ledovci. Ferrata byla tak jednoduchá, že jsem ani nevyndaval set z batohu a řítili jsme se po ní jen v rukavicích. Když jsme dojeli na konec lana, měli jsme trochu problém s orientací, nazuli jsme mačky v domnění, že dál půjdem po ledovci Ködnitzkees, ale byli jsme ještě moc vysoko. Naštěstí se zrovna trochu vyčasilo, bylo vidět dál a spatřili jsme další ferratový úsek vedoucí k nástupu na ledovec. V mačkách jsme ho zvládli, dali si čokoládu, a vydali se přez ledovec. Na jeho spodním okraji jsme se opět špatně zorientovali a v dešti a mlze dlouze hledali mezi hučícími potoky cestu. Nakonec jsme se na ní dostali a dost utahaní došli do chaty, kde jsme si prodloužili pobyt. Bylo 18:30, tedy celkem nám ta legrace zabrala třináct hodin.

Další den od rána sněžilo a foukalo, takže jsme byli rádi, že dnes už nemusíme stoupat do nebezpečných výšin. Sešli jsme do Kalsu, a zamířili domů.

Na závěr bych, ve snaze zalíbit se místním kritikům, uvedl, že výstup jsme provedli bez použití kyslíkových přístrojů, magnézia a bez přisekávání chytů.

Odkazy:
Naše cesty dle GoogleMap
Azbestův popis výstupu
Počasí na Glockneru na Alpy.net
Výborná lezecká metodika (dle mého názoru)
Trochu víc našich fotek