Naši další výpravu za dobrodružstvím v horách jsme v sestavě Bob,Mac a Robert a já, začali v 16:00 srazem v Praze Chodově. Po zvážení jsme zvolili jižní variantu objezdu Prahy přes Zbraslav.

Jestli to stálo za to, nevím, docílili jsme lehkého nabourání vozidla, které se naštěstí obešlo bez výraznějšího zdržení. Dále jsme pokračovali po ose Plzeň-Rozvadov-Mnichov-Bregenz-St.Margareten-Chur-Grimselpass až k přehradě Oberaarsee, kam jsme dorazili asi o půl páté ráno. Nutno podotknout, že se mi zřejmě z vyčerpání a dezorientace v mlze neudělalo zrovna nejlíp. Počasí se také neprojevovalo nejvlídněji, přesto jsme ráno přebalili a s plnou polní vyrazili v mlze kolem přehrady k ledovci Oberaargletscher.

Start u přehrady Oberaarsee

Asi po půl hodině začalo pršet. Déšť se naštěstí po pár minutách změnil v občasné mrholení a s přibývajícími výškovými metry ve sníh. Na ledovci se povalovaly vystřelené náboje ráže cca 30mm – pozůstatky po vojenských cvičeních. Nevím, jestli to mají ve všem neutrální Švýcaři zapotřebí. Asi 200m před sedlem Oberaarjoch se objevují prosněžené trhliny a proto se raději navazujeme.

Fouká již dosti čerstvý vítr a tak se na žebříku vedoucímu k chatě Obraarjochhütte ve výšce 3256m klepu zimou.

Po krátkém občerstvení, zjištění nejvhodnější trasy postupu a předpovědi počasí sestupujeme po ledovci až k boční moréně ledovce Fieschergletscher ve výšce 2700m, kde zakládáme bivak.

V noci dosti fouká, leč ráno již ukáže, byť jen sporadicky, i nějaké to panoráma. Kolem půl osmé vyrážíme kličkovat mezi trhlinami směrem k chatě Finsteraarhornhütten. Počasí se mění každou minutou k lepšímu a proto za pochodu uzrává plán učinit pokus o dosažení vrcholu.

Asi v 10:30 h pod chatou stavíme překládací stan a na lehko vstupujeme výše do světa kamene a ledu. Kolem chaty jsme jen proběhli a na prvním skalnatém hřebínku spočinuli při opravě Robertovy mačky. Ztracenou matici nahradil jinou z téže mačky a s ponaučením vzít rezervní náhradní díly, jsme nastoupili na ledovec pokrytý asi 20 cm čerstvého sněhu. Cesta naštěstí byla trochu prošlápnutá, ale i tak jsem měl co dělat, abych dosáhl druhého skalnatého hřebene ve výšce cca 3600m. Po kratičké pauze jsme se vydali na další sněhové pole. Asi 200m nad námi z vrcholu sestupovala dvojice, která měla očividně problémy. Po chvilce to již byl vidět jen jeden člověk, který na nás začal zoufale a bez přestání volat „Help !“. Asi si myslel, že  k němu hned přiletíme. Ten druhý totiž zmizel v trhlině. Než jsme se k nim dopracovali, sám z trhliny vylezl.

Vpravo nejistá dvojice, nad ní sedlo Hugisattel

Později se ukázalo, že neměl ani mačky, ani cepín a nakonec, že ani nebyli na vrcholu, byť šli již v 6 ráno. Usuďte sami.

My jsme mezitím došli k ledovému žlabu, který Bob zajistil ledovcovým šroubem. Odtud jdeme již navázaní. Robert již neměl sílu udržet tempo a vrátil se s již známou dvojicí k chatě. Bob a Mac ze mě mezitím ždímali vražedným tempem zbytky sil, abychom dosáhli sedla Hugisattel. Sněhové pole jakoby nemělo konce. Nakonec jsme ho překonali a začali se drápat po skalním hřebínku k vrcholu.

Zde se tempo díky menší zkušenosti Mac se skalním lezením trochu zpomalilo a já se dostal do pohody. Avšak tak jako tak, zdál se i tento hřebínek bez konce. Ale najednou jsme tam byli. Bylo 17:15 hodin, výška dle mapy 4273,9m.

Finsteraarhorn 4273,9m

Z vrcholu byl krásný rozhled a pomocí vrcholového kříže jako stativu jsme se společně vyfotili. Ještě vrcholový kámen na památku a šup dolů. Cesta dolů proběhla v celkové pohodě, byť trvala 4 hodiny. Zespodu se objevila nervózně blikající Robertova čelovka a my jsme doskákali k chatě. Po malém občerstvení a ujištění osazenstva, že jsme sice pozdě, ale v pořádku dole, odcházíme ke stanům a uleháme k zaslouženému odpočinku.

Druhý den spíme téměř do oběda. Čeká nás jen přechod přes sedlo Grünhornlücke na Konkordiaplatz. Počasí opět ukazuje svou nevlídnější tvář. Dobře, že jsme ten vrchol stihli včera, dnes by to bylo nemyslitelné. Ale i tak vládne pohoda a relativně bez problémů přecházíme sedlo a klesáme k místu našeho dalšího tábořiště. Fotíme se na kamenných hřibech a hledáme místo pro tábořiště.

Nakonec vhodnou lokalitu nalézáme a co chvíli se kocháme opět se otevírajícími panorámaty, zejména okolí chaty Konkordiahütten. Ještě je třeba prokopat odvodňovací kanály a po zabydlení se vydat na obhlídku chaty, ke které se dá vystoupit snad jen po zbudovaném schodišti přilepeném na skále a překonávající asi 100 výškových metrů.

Kolem chaty , či spíše mini městečka běhají svišti a létají kavky. Zjišťujeme příznivou předpověď počasí na zítra a plánujeme další výstup – JUNGFRAU.

Je pondělí 18.8. 4h ráno. Moc jsem toho nenaspal. Pohled na úplňkem osvícenou ledovou pláň mě definitivně probírá a těsně před pátou vyrážíme směrem k sedlu Jungfraujoch. Vše je krásně podmrzlé. Problém nastává při příchodu k ledovcové řece. Tohle se jen tak přeskočit nedá a proto hledáme místo kudy dál. Proti proudu jdeme asi 15 minut a relativně bezpečně překračujeme. Dál to již po mírně se zvedajícím ledovci jde jako po másle.