Konečně je to tady. Konečně sedíme v autě a vyrážíme do hor. Každý z nás na to čekal už celou věčnost, i když i ta je relativní. Roman s Petrem už deset let, já druhý rok a Michal si jede dát teprve svojí první dávku. Naším cílem je Grand Combin, ne úplně těžká, přesto však velmi málo navštěvovaná čtyřtisícovka uprostřed Alp.

Přes mizernou předpověď jsme plni očekávání. Těšíme se, že i v dešti jsou hory krásné a že třeba vyjdou ony dva pěkné dny, které mají přijít v druhé polovině týdne. Asi v 11 ráno jsme na parkovišti v udolí. Odsud máme namířeno na chatu Velán, ze které chceme v úterý na aklimatizačku na stejnojmennou horu a ve středu pak na chatu du Valsorey. Přesně podle předpovědi se odpoledne zatahuje a začíná pršet, respektive lít.

Chvilkové přerušení, které vyšlo akorát abychom si večer stačili venku uvařit a pak nanovo. Ráno se nikomu nikam nechce, mrholení a mračna slibující další vydatnou sprchu. Nicméně jistota, že na chatě zase uschneme, nás žene ven. Ve dveřích nám překvapený chatař oznamuje, že jdou do doliny, protože v tomhle marastu nikdo nepřijde, prý nám nechá chatu odemčenou a nemáme ji zapálit, platíme dopředu a vyrážíme.

Mount Velán je taková příjemná vysokohorská turistika. Napřed pohodový ledovec,  který začíná v dříve určitě parádní severní stěně, ale dneska to už taková výzva není. Pak se přejde přes hřebínek, zajištěno řetězy, na druhý ledovec ten už je o dost větší, veliké firnoviště, spousta velkých trhlin, které je nutné prokličkovat, a pak už jste na vrcholu. Dole končí pořádným ledopádem, který nenechává na pochybách, že jsme v Západních Alpách. Dle rozhovorů s chatařem tam přes léto skoro nikdo nechodí.


Mount Velan

Za rozumného počasí, mraky jsou 3300 a pod nimi jen drobně mží, se dostáváme až k řetězům, kde už mží trošku víc. Když konečně vlezeme do mraků, táhne nás nahoru už jen touha mít v deníčku vrchol. V mlze a dešti kličkujeme mezi trhlinami, mostíky dáváme do GPS. Stoupáme, až do míst, kde se tvoří nějaký kotel. Zde nevíme moc kudy dál, vybíráme jeho pravou stranu. Nahoře už i dost fouká a déšť je s krupkami. Jsme navázáni na 50m laně a není vidět poslední. Jak houstne mlha, zvyšujeme hlas v prosazování svých představ o správném směru. Všichni ukazují jinam a každý ví, že jeho směr je OK. Když se vynoří obzvláště výživná trhlina, troubíme na ústup. Na řetězech už je zase o něco lépe, hned se objevují názory, že jsme to neměli hned tak zabalit… Znáte to :-) Nicméně počasí zachránilo morálku, neboť ještě během sestupu začaly mraky kondenzovat a lilo jako z konve. Jakou jsme měli radost z chaty, nikomu už vrchol nechyběl.

Na to, že ve středu má přijít první pěkný den, to moc nevypadalo, celou noc jsme poslouchali bubnování kapek. A nutno říct, je to byl drsný rock.

Ráno jsem měl v plánu si přispat, ale to, co jsem viděl, bylo jako sen. Na obloze ani mráček, nahoře troška čerstvého sněhu. Rychle vaříme a balíme. Během toho probíhá diskuze kudy nahoru. Grand Combin se dá z údolí Valsorrey lézt dvěma základními způsoby:

1. západním hřebenem, docela pevná skála, vyborhákované štandy, hodnocení AD,
   
2. jižní stěnou, skála rozbitá, takový mix II-III
   

Roman tvrdil, že původně plánovanou trasu západním hřebenem nedá, už tam jednou s Petrem byli a zabloudili, snažili se nás tedy uvrtat do jižní stěny. My jsme neměli jasný názor, a tak bylo jasno.

Během nádherného dne jsme se kochali výhledem na Jorasses, Blanc, Verte, Dolent a náš
Velán.


Mount Blank a Grandes Jorasses

Prostě fámozní. Kolem třetí jsme dorazili na chatu Valsorey. Po chvíli dohadů s chatařkou (měli jsme zamluvené ubytování) jdeme dál na bivak Musso. Ten je o 600 výškových metrů blíže vrcholu, přímo pod ústím jižní stěny. Sem dorážíme kolem osmé. Musso je opravdové orlí hnízdo, masiv Blanku, zapadající slunce...


Bivacco musso


Západ slunce


Východ slunce

Ráno, čtvrtek. Je krátce před šestou, takticky pouštíme klienty s guidem před sebe. To jsme ještě nevěděli, jak moc je skála rozbitá. Stěnu tvoří 800m šutrů spojených ledem a sněhem. Nahoru jsme postupovali vždy po dvou. Dva hlídali, jestli něco neletí, dva utíkali vzhůru schovat se za vhodný úkryt. Pak se připojují ještě dvě dvojky ze západního hřebene. Teprve, když všichni odtraverzují na podvrcholový výšvih, můžeme si oddechnout. Celou cestu se dá jít solo, jen na podvrcholový výšvih se navazujem.


Ve stěně

Deset deset a jsme na Combinu du Valsorey. Čumíme na hlavní vrchol, když nás míjí poslední guide se slovy: ”Be fast, the weather will change pretty soon!”
Už nechceme sestupovat jižní stěnou, může tam toho teď padat daleko víc, když do ní svítí slunce. Rozhodujeme se pro sestup na sever, pak do Z sedla a pak traverz pod jižní stěnou zpět na bivak, dle netu žádný problém. Roman s Petrem už jdou rovnou na sestup, chtějí své jisté. Já s Michalem jdeme na hlavní vrchol, mít své jisté.


Výhled na Wallis

Grand Combin je opravdu uprostřed Alp, kromě Berniny jsou vidět všechny 4000+ masivy včetně Ecrins. Fotíme, baštíme, koukáme jak kluci mažou dolů. Jenže najednou se nějak motají a nakonec jdou zas nahoru. Kolem jedenácté se opět setkáváme. Prý tam byly obrovské séraky a vůbec nebylo vidět, kudy projít dolů.

Tedy již lehce nervózní začínáme sestup jižní stěnou. Snažíme se držet stop guidů, jsou zde i borháky. Bohužel jejich hledání nám bere strašně času. Ani podle stop ve sněhu se neorientujeme. Hodina a půl = 120 metrů. To už se na Blancu čerti žení. Je jasné, že musíme zrychlit. Jenže další půlhoďku hledáme další borhák na slanění. Opět se hádáme, kudy kam. Nakonec jsme tři proti jednomu a namísto slanění západním žebrem začíná pomalý, ale jistý sestup jižní stěnou. Slunce už dávno nesvítí, takže ve stěně nic nevytává. Tentokrát jsme navázaní a průběžně zakládáme. Když narazíme na obzvláště velký kámen, věříme, že jde o skálu, a budujeme slaňovací štand.

Za poletování vloček se dostáváme do choďáku. Na chatu dorážíme značně jetí. Probíhá diskuze zda utéct ještě dneska, jak byl plán, nebo znovu přespat na Mussu. Nemáme už moc jídla. Na mobilu máme vzkaz od chatařky, že se žene fronta a že má být fakt hnusně, ať jdeme dolu. Vzpomínám si na matematický model, jež předpovídal až 50cm sněhu. Nicméně jsme vyčerpaní. Pokud zítra nebude vichřice, bude lepší si zbytek sestupu nechat napotom. Se smíšenými pocity, a žaludkem plným vody jdeme spát. Vítr v noci s naší plechovou budkou pěkně hází, čekáme na ráno.

Jak příjemné je překvapení, že matematici udělali chybu. Okolo nás leží slabých 10cm nového sněhu, sem tam prosvítá slunce. Na posledním benzinu vaříme trošku čaje, balíme a valíme. Abychom chatařce udělali aspoň trošku radost dáváme si něco k snědku. Během jídla zjišťujeme, že v Z stěně je skutečně co 25m borhák na slanění, jenže jak jsme zjistili, je nutné vědět kde. Něž to všechno spucujem, klesla teplota asi o 5  stupňů a i kolem chaty je najednou už dost bílo.
Nevím, kdo nás opatroval, ale děkujeme. Po dalších 4 hodinách chůze nasedáme do auta a vyrážíme domů. 


Výstupy z údolí Valsorey


Mapka