Seriál Lezení v Sasku má XXXIX. pokračování. Z autora Jardy Maršíka se vyklubal mistr pera, jeho články nejenže jsou plny spousty informací, ale obsahují poetické výjevy hodné klasiků, při jejichž četbě se lezcovi potí bříška prstů... No ale co u nás, co naše písky? Co třeba Hrubice neboli Skalák, tudy kráčely dějiny českého lezení?

Najde se někdo, nějaký znalec, který má navíc dar a chuť své poznatky a zkušenosti sdělovat ostatním?
Nejsme znalec, ani poeta, ale zkusím téma nakousnout. Měl jsem loni štěstí a nějak se mi podařilo strávit týden na Hrubici, zrovna v době, kdy vrcholila několikatýdenní sucha. Tedy na hruboskalský písek ideální podmínky, kdy vyschly i ty nejvlhčí severní kouty.


Kapelník a jeho údolka - dominanta Skaláku 

Nevím, přemýšlel jsem, proč si naše lezecká elita 40., 50. až 70.let vybrala za svou domovskou oblast Skalák. Pravda Kapelník je impozantní věž, stejně jako Taktovka nebo Maják, ale věže na Prachově (Drážďanská, Americká) nebo v Adršpachu (Starosta, Milenci) či v sousedních Teplicích (Chrámové stěny) jsou aspoň dle mého názoru ještě snad impozantnější a písek je přeci jen kompaktnější a o něco méně drolivý. Možná to bylo, protože tam působily české osobnosti jako Joska Smítko, nebo že si tam jeho následovníci vedeni horolezcem minulého století Radanem Kuchařem pořídili chaty a pojali Skalák za svou domovinu?


Podmokelská věž vlevo, napravo Kapelník 

Lezení na věže jako Kapelník je úžasné, a pohled do údolní stěny bere dech. Klasické výstupy například Údolkou na Podmokelskou vydají pro nás skalkaře na podnik skoro jako na "bigwall".


Údolní cesta na Podmokelskou věž (VI)

Taktovka se svou Starou cestou (VIIb) je výstup, kde se hluboce skláním před hrdinstvím předchůdců, kteří tuto odvážnou linii vytýčili.


Taktovka 


Starou cestou na Taktovku (VIIb)

Pravda občas jsou úseky osolené, ale jenom občas, zde je třeba si dát pozor, lézt opatrně a v klidu, pokud možno včas pamatovat na provázání hodin nebo založení toho správného uzlu. Většinou jsou však úseky po relativně pevném materiálu. Takže to jde.
Klasické, často lezené lehčí cesty jako třeba Normálka na Kapelníka (za VI), zmíněná Údolka na Podmokelskou věž (VI, nejvyšší stěna v oblasti), Dračí stěna na Dračí věž (VIIb), jsou poměrně bezpečné, zajistitelné cesty, do kterých se snad s určitými zkušenostmi lze pustit.


Dračí stěna na Dračí věž (VIIb)

Kdo nemá odvahu na Údolku na Kapelníka (VIIIb), může si do míst, kude se leze, šáhnout a podívat z Jeschkeho cesty (psaná za VII, mně se zdála těžší aspoň nahoře nad posledním kruhem, kde se napojuje na Funkeho cestu, tak za VIIb - dole trochu solí: mrkněte se na komentáře k cestám v databázi cest na Lezci - Jeschkeho zde).


U kruhu v Jeschkeho cestě (VII-VIIb) na začátku traverzu údolní stěnou Kapelníka.


Pohled do údolní stěny Kapelníka z prostředka Jeschkeho cesty (VII-VIIb)

Když je skála řádně vyschlá, jsou výborné podmínky na Severní cestu na Dračí Zub (VIIb), kde se v horní části octnete na ostré hraně v úžasné expozici...


Severní cesta na Dračí Zub (VIIb) - lezec v traverzu vpravo


Expozice na hraně v Severní cestě na Dračí Zub (VIIb)

Super lezení. Nádherné výhledy: Kniha, Lebka, Daliborka se svou Kouřovou stěnou (VIIIc nebo klasicky VIIb se stavěním), zámek Hrubá Skála, Trosky, malebná krajina, lesy, borovice, buky...


Kniha


Lebka


Zámek Hrubá Skála


Slanění z Dračích věží


Daliborka, Kniha, Trosky

Tady asi jsou také některé kořeny obliby mezi českými klasiky. Nádherné osvěžení navečer na koupališti u kempu v Sedmihorkách (i když lidí tam bylo skoro až příliš), miniaturní kolonáda v tamních lázních...


Koupaliště a Lázně Sedmihorky

A pak trochu sprchlo a vyrazili jsme na kola po okruhu na zámek, kde jsme se podívali dovnitř a ze zámecké věže na věže skalní, dál pak byla odbočka k symbolickému horolezeckému hřbitovu,


Legendární jména lezců na tabulce před jejich chatami v osadě u Dračích skal. Vpravo symbolický horolezecký hřbitov

pak kolem vyhlídek na Kapelníka a další dominanty, kolem arboreta na zříceninu Valdštějn.
Kulturní vložka: v kapli koncert středověké hudby. Pak do údolí kolem Čertovy ruky a stěn Majáku a zpátky, když nás chytla bouřka. Mokří jsme dorazili do hospody u koupaliště. Zde na mě dýchla ta pravá atmosféra slavných lezeckých dob.


Když je mokro, tak na kolo, a nakonec se schovat před bouřkou do horolezecké hospůdky

Horolezecká hospůdka, pivo, párek, lezci, trampové, kolaři. Z vitrín na stěnách si člověk přečte, jak to vlastně bylo, prohlídne jací byli ti věhlasní lezci a žasne nad dobovými fotkami, jak lezli ty slavné prvovýstupy.
Tak asi proto, to byly mé dojmy. Vašku Širle, Viky, Houmy, Petře Jandíku a další znalci a pamětníci, podělte se s námi o vaše zkušenosti, zkuste zavzpomínat a pokračovat na dané téma, jak to bylo ve Skaláku, co Prachov, Ádr, Labák...?

Seznam cest zmíněných v článku:
Údolka na Podmokelskou věž (VI)
Normálka na Kapelníka (za VI)
Dračí stěna na Dračí věž (VIIb)
Severní cesta na Dračí Zub (VIIb)
Stará cesta na Taktovku (VIIb)
Jeschkeho cesta na Kapelníka (VII-VIIb)
Kouřová stěna na Daliborku (VIIIc nebo klasicky VIIb se stavěním)
Údolní cesta na Kapelníka (VIIIb)

Mapka

Jestli jsou skály mokré a zdroj informací, jak to vlastně ve Skaláku začalo a co je zde nového, najdete na výborném webu: www.hruboskalsko.cz

Průvodce:
Naposledy vyšel v letech 1996 a 1998 dvoudílný:
Hruboskalsko 1. a Hruboskalsko 2. od autorů P. Hejtmánek, M. Homolka, J. Sochor (za 220 a 260 Kč)

Před tím vyšlo dílo Pískovcové skály v Čechách - 1. díl (J. Janků a kol.), kde bylo Hruboskalsko jen jako jedna z kapitol a které je možno se štěstím sehnat občas v antikvariátech.

Ochrana přírody:
Jak a kde se smí a nesmí lézt, se lze poučit v oficiálním dokumentu na stránkách ČHS