Je krásné lednové ráno, slunko svítí o sto šest. Nebe bez mráčků hyzdí jen bílé čáry leteckých koridorů. Hlavou a žaludkem se mi honí včerejší večer a tak nějak se mi nechce hýbat. Nehýbám se.

Jen pozoruji rozmazanou postavu omotanou spacím pytlem. Podle zvuku vím, že Bobr zvrací. Pokouším se pousmát. Skřípot mezi zuby mi prozrazuje, že mám v hubě písek. No nic, vstanu a opláchnu se v Pelíšku; a nebo radši ne. „Tak Střihoune vstávej, kurva!“ volá na mě Bobr tak z centimetrové vzdálenosti. „Jdeme se koupat!“ Nějak mu asi došlo, že se mi nechce a taky asi cítil vzájemný smrad z huby a trochu se odtáhl. Tak na pět cenťáků. „…kuuurvá…, ty se nechceš koupát, Střihoune, kurvá.“ Vrtím hlavou, že ne. Během následujícího okamžiku mě zahrabal do plážového písku. Kdybych mu to samý neudělal včera, asi bych ho zabil. Vzápětí mě už nese k vodě. Rameno, přes které mě má přehozeného, mu však vzápětí zdobím svými zvratky. Do vody jdeme spolu, jelikož se dobře držím jeho obrostlé hlavy. Všimnul jsem si turistů, kteří se po chvíli postávání u totemu dali pomalu a nenápadně do pohybu, hned jak si všimli, že si jich Bobr všimnul. Je mi strašná kosa. Hned po oblečení do lezeckýho rozdělávám oheň a ohřívám včerejší kachní gulášek. Bobr lábe druhý pívo a ujídá ještě za studena.


Věž Krakonoš, mává Bača, v zákrytu Komářice, opodál Bobr 

  Po snídani opouštíme náš šestý výškový tábor a cestou k Turisťárně dohadujem, co dneska polezeme. Jako vždy, když si nevíme rady, voláme Fugasovi. Ten radí Babinec – Loupežníka. Když je mu jasný, že nám nevysvětlí cestu, jak se tam máme dostat, posílá nás k Mouřenínovi na nějakou pěknou šestku, nebo pětku. Že to poznáme podle hezky vyšlapaných chytů. Na parkáči si chceme dát pívo. Turisťárna i cukrárna zavřeno. Naštěstí ve věčně otevřeném Refugi je věčně otevřené okno a v něm stojí věčný zamračenec Rampič v jednom z mnoha svých nažehlených kvádrů.  Trochu se pousmál, v každé ruce jedno točené. „Pánové jsou přesný jako hodinky.“ Chceme si po tom krpálu od Pelíška chvilku odpočinout a tak si sedáme. „Pánové, já vám tady každému natočím ještě dvě, a budu muset na chvíli zmizet do Jičína.“ A zmizel.


Oheň u Pelíška 

  Tak si tak sedíme, prohlížíme poloprázdné parkoviště. Z ticha nás vyruší známý hlas „Pacholci, vy jste ještě tady? Já vám dám borovičku…“ Ani nás nepustil ke slovu. „Vy parchanti, mě se motá hlava. Kam jdete? Podíváme se na sebe a necháme si vyprávět celý včerejšek. Pak mu nastiňujeme náš plán. Mezitím se trochu zatáhla obloha a tak dostáváme rady ostříleného Prachováka: „Vy pitomci, kam byste lezli, od Fugase si do toho nenechejte kecat, to jsou samý extrémy…“ Začalo trochu poprchávat. „A je to tady, vy pitomci… Máte maglajz? Nemáte? Starej dědek aby za vás myslel…“ Podělil se s námi o své zásoby ze snad bezedného maglazpytíku, poslal nás na Kobylu do Lahole a do prdele a pak zmizel v lese.
  Do Lahole se nám nechtělo a tak jsme se pomalu vydali stejným směrem jako Koťátko. Cestou kolem Jehly ho vidíme, jak se za ním práší v dolezu Jihovýchodní cesty. To už to slejzal dolů. Pokračujeme dále po cestě a u rozcestí si nevíme rady. V tu chvíli zaslechneme opakované údery kovárny. Jde to od Svatého Václava. „Že by to byl Petráňskej?“ Uvažuji nahlas. Zvědavě přidáváme do kroku, abychom u Sluneční zjistili, že to jde z druhý strany. „Ozvěna, kurva…“ Když už jsme tady, tak si chceme dát konečně nějakou cestu. Obcházíme Sluneční věž kolem dokola a vybíráme kudy. Shodujeme se na Severozápadní cestě od Janeby ze třiatřicátého. Jelikož není od maglajzu jako ostatní, usuzujeme, že se asi moc neleze. V cestě není žádný kruh, což je dobře, protože je Bobr neumí cvakat. Vždycky ho tak nějak rozčilovaly.


Houmles v dolezu cesty Záhada pro zítřek, RP 10b 

  Navazuje se na lano a ověšen friendy rozporem o Bezejmennou věž zdolává první úsek. Pak si znovu sáhne do pytlíku a nemotorným hupem do západní hrany překonává klíčové místo. Ještě pár kroků a už se z vrchu ozývá: „Zruš a lez!“ S tím jeho dobíráním kolikrát vzlínám dřív, než se přitáhnu. Nejsem tak dlouhý jako on a tak to nelezu rozporem, nýbrž přímo tam, kam mě táhne lano. A že táhne pořádně, zařezává se do písku, až se z něj sype. Mám plné oči. Pak to nějak povolí, jako když pustí tětivu luku. Letím mocným obloukem k hodinám v severní stěně. Znovu se chytám stěny a lezu. U šikmé trhlinky mám pocit, že už tak nedobírá. Míjím druhý kruh. Nedobírá. Vím, že je to normální stav. Jeho smysly teď nevnímají, asi se jako vždy kochá, nebo telefonuje. Když dolezu na vršek, zjišťuji, že spí s lanem přes rameno.


Zdeněk Petráň na Mnichovi 


  Počasí se protrhává a už zase svítí sluníčko. Dole pod skálou slyším hlasy a bujarý smích. Koukám, kdo to jde. Byli to Hrubičáci s cepínama. Bobr se mezitím probudil a motá lano. Beru druhý konec a motám z druhé strany. Když letí oba konce dolů, je pozdě protahovat prostředek slaňákem. „Kurvaaá…“ okomentuje situaci spolulezec. Dolu to lezu Starou cestou. Bobr se rozhoduje vrátit kudy vylezl. Schází západní hranou a skáče na Bezejmennou věž. Poté přepadává rukama zpátky a slejzá rozporem. U batohu se potkáváme s Bačou a Mrazíkem. Mrazík má už dost vypito, nekomunikuje. Abstinent Bača toho taky moc nenamluví, ale aspoň neprudí. Jen povídá: „To musíte vylézt na Hubertus, tam to jde dolů po sosně. Á nebo na Palcát, tam to skočíte na vyhlídku.“ Pro dnešek toho máme dost a tak se s klukama vracíme na parkáč. Mrazík odváží Baču domů a slibuje, že se ještě vrátí. U Refugi je už spousta lezců a tak si sedáme a zapojujeme do polední siesty, která se protáhla až do ranních hodin.
  Ráno nás našlo v sedmém výškovém táboře na Mnichovi, ale to už je jiný příběh…

Střihoun

Fotoalbum: Bobr, Dlabik, Střihoun, kachna