Gran Paradiso (4.061 m), Grandes Jorasses – Walkerův vrchol (4.208 m), Mont Blanc (4.807 m) v jednom týdnu.

Povzbuzeni loňským úspěšným působením ve Wallisu (Breithorn, Monte Rosa, Matterhorn) jsme letos opět vyrazili do Alp, tentokrát těch nejvyšších. Vytkli jsme si s kumpánem Pavlem během týdenního pobytu zmáknout Gran Paradiso, Grandes Jorasses a Mont Blanc. U toho nám asistovala moje žena, Pavel tentokrát usoudil, že tento druh dovolené není pro jeho manželku a pětiletou dceru tou nejvhodnější relaxací. Svoje rozhodnutí doma sdělil den před odjezdem a od té chvíle litoval, že již nevlastní psa, jelikož si nadále neměl s kým povídat (psychologové jsou někdy divní).

Výstup č.1 – Gran Paradiso (4.061 m)

Základnou pro aklimatizační výstup na Gran Paradiso se nám stal kemp v Pontu-Valsavaranche nedaleko Aosty. Rozhodl jsem se trávit noci ve stanu s kumpánem Pavlem, mojí ženě jsme upravili k nocování zavazadlový prostor auta. Mnohým obyvatelům kempu jsme tak předhodili námět na přemýšlení, jaké vztahy v naší trojici vlastně panují.
24.7.2008 ve tři ráno za svitu čelovek jsme vyrazili zdolávat letošní první čtyřtisícovku. Po krátké procházce podél řeky se kamenitá cesta začala serpentinami prudce zvedat do strmého kopce. Nezáživné dvouhodinové stoupání až na chatu Victor Emmanuel si Pavel protrpěl přemýšlením, jestli obsah jeho zažívacího ústrojí opustí tělo stejnou cestou, jakou jej pozřel, nebo bude pokračovat klasickou trasou. U mě se příznaky nedostatečné aklimatizace začaly projevovat na chatě a se vzrůstající výškou se stupňovaly. Holt, vždycky si ten první výstup musím protrpět. Cesta k vrcholu je jinak jednoduchá procházka zpočátku po kamení, později po hladkém ledovci, s krásnými výhledy. 200 m pod vrcholem se můj žaludek konečně převrátil naruby a moje aklimatizační útrapy byly vyřešeny. Ve vrcholové partii s úsekem skalního lezení se vytvořila zácpa, tak můj vždy teoreticky skvěle připravený kumpán našel ihned řešení popsané pravděpodobně v nějakém již méně aktuálním průvodci. „Vrcholová skála se obchází z levé strany, jsou tam fixy až na vrchol“. V traverzu sice bylo natažené něco podobného prádelní šňůře z doby naší sametové revoluce, ale na vrchol už dál nevedlo nic. Nicméně 5 m kolmé skály s dobrými chyty a stupy pro nás neznamenalo závažný problém. Příjemné zpestření na závěr a hlavně úspora min. třiceti minut čekání ve frontě na normálce mezi hrůzou vyděšenými Angličany a Holanďany.



foto by © Mirek Svoboda

Zpátky jsme to vzali mimo vyšlapaný chodník po vedlejším ledovci, kde se nám otevřely nádherné pohledy na ledové království převislých séraků. Po 16.hodině jsme si již užívali pohodlí kempu s tureckými záchody a teplou vodou (na dlouhou dobu poslední).

Výstup č.2 – Grandes Jorasses (Pointe Walker 4.208 m)

Následující den jsme se přesunuli do kouzelného údolí Val Ferret. Již cestou jsme mohli obdivovat italskou stranu Mont Blancu nad Courmayeurem a celý závratný hřeben Jorassů. Celkem nám z toho pohledu mrazilo v zádech, z údolí totiž cesta na nejvyšší Walkerův vrchol vypadala dosti dramaticky.



foto by © Mirek Svoboda



foto by © Mirek Svoboda

Ale optimismus do žil nám napumpoval dolů sestupující krémem maskovaný Ital, jenž nám lámanou angličtinou zcela spontánně reprodukoval svoje zážitky z výstupu, na který jsme se chystali. Na chatu Bocalatte (2.804 m) jsme dorazili odpoledne asi po 3 hodinách ostrého šlapaní po alpských loukách a mezi vodopády, okořeněného lezením po skalách zajištěných fixními lany. Chata Bocalatte, respektive lepší bivak, stojí na skalní ostruze několik kroků od divoce rozervaného splazu ledovce. Celou dobu pobytu nás provázelo temné praskání a dunění padajících kamenů. Správce chaty, pohodový mladý Ital, nám uvařil bombastickou večeři – jako předkrm talíř těstovin, pak následovala polenta s pikantní masovou šlichtou a na závěr jsme to zazdili skvělým koláčem. Polentu jsem snědl s chutí, i když jsem ji večeřel již předchozí den. Na chatě jsme nocovali až na jednoho staršího pána sami. Vstávačka v jednu, tatranka a trochu ledovcové vody do krku, moje žena nás vyprovodila na zápraží a pak se rychle ztratila v noclehárně. Světlo našich čelovek se tříštilo v jemném aerosolu drobného deště. Rychle jsme vystoupali po suťovisku nad chatou asi 200 výškových metrů, když se spustil poměrně intenzívní liják. Po pár minutách jsme to vzdali a vrátili se do chaty. Dopoledne již svítilo zase slunce, tak jsme cvičně vyběhli po ledovci k úpatí skal Reposoir (3.400m), kde je první lezecký úsek. Kumpán Pavel bez jištění vylezl až na hřeben a zpět, našel vcelku logickou cestu po pravé straně, takže příští ráno za svitu čelovek bychom neměli mít problém. Odpoledne na chatu dorazily davy horolezců, což avizovalo pro příští den dobrou předpověď počasí. Na večeři opět polenta, už jsem nad ní nejásal. Silná motivace příští den sejít z vrcholu co nejdříve a utéct před další porcí polenty do údolí. Při večeři venku duněly hromy a z okapu se valily proudy vody. Místní horolezci mlčky a nevzrušeně hltali svoji polentu. Výraz bezmezné důvěry ve vlastní meteorology. V jednu ráno zářily hvězdy, my jsme s kumpánem Pavlem vařili před chatou čaj a tiše záviděli italským a francouzským kolegům prostřenou snídani. Hyn sa ukáže! Směr ledovec jsme vyrazili mezi prvními, ale postupně nás několik lanových družstev předstihlo. Do skal Reposoir jsme nastupovali za skupinkou Italů, vypadali dost zkušeně, tak jsme je následovali, i když lezli jinou cestu, než jakou to předchozí den prozkoumával Pavel. Zpočátku to bylo pohodové lezení, pak se obtížnost zvyšovala a nakonec se Italové zasekli. Popolezli jsme ještě kousek nad ně, ale další postup se zdál být dost riskantní. Hladká skála bez stupů a chytů. Byli jsme příliš vlevo od hřebene. Kolegům jsme vysvětlili, že je třeba přetraverzovat vpravo, ale mezitím se vytvořila ve stěně zácpa. Proto jsme slanili s Pavlem celých 100 m znovu na začátek a zkusili to „svojí“ cestou. Na sněhový hřebínek, ostrý jak žiletka, který uzavírá skály Reposoir, jsme dorazili mezi prvními. Bohužel jsme ztratili minimálně hodinu. Pak následuje traverz přes ledový Whymperův kuloár. Člověk musí věřit předním hrotům maček a cepínu. Potom opět kousek mixového lezení na skalní hřeben, vybíhající z vedlejšího Whymperova vrcholu. Za hřebenem následuje nádherný přechod ledovce pod divoce vyhlížejícími séraky. Když jsme kličkovali mezi změtí ledových hrud, bylo nám jasné, kam séraky padají. Do závěrečného skalního hřebene jsme nastupovali za dvojící mladých Italů. Poměrně strmé mixové lezení, navíc v noci napadlo asi 10 cm čerstvého prašanu.



foto by © Mirek Svoboda

Hoši před námi asi v polovině hřebene začali „stávkovat“, prvolezec se evidentně začal bát a trochu nervózními posunky nám naznačoval, ať ho vystřídáme. Jsem přesvědčen, že jsme to nelezli cestou, která je uváděna v průvodcích, ale o to to bylo zajímavější. Na vrchol jsme dorazili jako první, Pavel nakreslil cepínem do sněhu nezbytný kříž a pak už jen cvakaly foťáky. Úžasný pohled na masiv Mont Blancu, Mont Maudit, Mont Blanc du Tacul, Aiguille du Midi.



foto by © Mirek Svoboda



foto by © Mirek Svoboda

Kumpán Pavel dlouho na vrcholové převěji nevydržel a přeběhl ještě na vedlejší vrchol Pointe Whymper. Sběratel čtyřtisícovek. Než se vrátil, zahalila vrcholové partie mlha, tak jsme raději zatroubili k sestupu. Vrcholový hřeben bez problémů, občas jsme si pomohli slaněním. Na ledovci jsme se zcela výjimečně nenavázali a kumpán Pavel zcela výjimečně spadl do trhliny. Jeho volání „Miro?!“ znělo spíše jako otázka. Zůstal viset za lokty a cepín na okraji trhliny a výraz v jeho tváři vypadal prosebně. Zahřál mě pocit zadostiučinění. Při dubnovém lezení na Lomničák jsem měl stejně prosebný výraz v jednom skalním úseku a můj kumpán mi pomohl pouze radou, ať se odvážu od lana. Tehdy mě to tak heclo, že jsem to se zatnutými zuby dolezl domnívaje se, že Pavel je geniální psycholog. Nyní jsem stál nad ním, pochybujíc o jeho genialitě, nicméně podal jsem mu svůj cepín a z díry ho vytáhl. Mám pocit, že mi dokonce i poděkoval. Traverz přes ledový Whymperův kuloár jsme tentokrát jistili jako většina ostatních přes šrouby do ledu, kolem nás padaly drobné sněhové laviny, ale vidina překonání posledního nebezpečného úseku nás hnala dopředu. Pak už jen ta vzrušující sněhová žiletka, slanění po skalách Reposoir a sestup rozbředlým firnem na chatu Bocalatte. Trošku mě dojal potlesk nově příchozích horolezců a poplácání po ramenou od správce chaty, nicméně vidina jeho polenty nás přinutila dát si jen po jednom pivu, sbalit věci a po 17.hodině vyrazit směr údolí. Dvě hodiny rychlého pochodu, najít kemp, postavit stan a opět jen studená voda a turecké záchody. Že bychom ten Mont Blanc už vypustili?

Výstup č.3 – Mont Blanc

29.7.2008 jsme přejeli ráno do Chamonix, s trochou štěstí zaparkovali na neplaceném parkovišti nedaleko nádraží a po krátkém hledání našli dům horských vůdců. Předpověď pro Mont Blanc vypadala příznivě – dnes večer bouřky, zítra jasno s 90% slunečního svitu. Lanovka na Aiguille du Midi byla kolem 15. hod.téměř bez fronty (dopoledne čekací doba 1-2 hod.). Z vrcholové stanice se schází na ledovcové plato Col du Midi pod chatou Cosmiques po ostrém a prudce se svažujícím sněhovém hřebeni. Proti nám vystupovali alpinisté obtěžkáni těžkými krysami, ztuhlé rysy, skelné pohledy upřené 2 metry před sebe, žádný zbytečný pohyb. Jako by se vraceli z jiného světa. Na planině pod chatou jsme pro náš stan zabrali jeden z volných záhrabů a utábořili se. Do setmění byly všechny díry obsazeny.



foto by © Mirek Svoboda


Budík v 1 hod. ráno nás k aktivitě nevyburcoval. Letmým pohledem ze stanu jsem zaznamenal celkový klid panující ve stanovém městečku. Zpátky do spacáku. Nicméně nedalo mi to, tak jsem navařil čaj a připravil klasickou českou snídani – 6 dní starý chleba s paštikou. Ve 2 hod. opět letmý pohled ze stanu. Výstupová trasa až do výše cca 300 m nad naším táborem byla ozářená mihotavým světlem čelovek. V táboře jsme zůstali sami. Hyn sa ukáže! Ještě v prvním strmém úseku pod Mont Blanc du Tacul jsme předešli 2 lanová družstva, několik dalších v následujícím strmém výstupu pod Mont Maudit. V závěru tohoto úseku stojí za zmínku asi padesátimetrový úsek lezení částečně po ledu, jsou zde natažena fixní lana, ale pro většinu méně zdatných kolegů nesnadno řešitelný oříšek. Tvoří se zde fronty v obou směrech.



foto by © Mirek Svoboda


Nad sedlem Brenva jsme vstoupili do husté mlhy, která vytrvala až na vrchol, takže vrcholové fotografie zachycují pouze naše ojíněné, nicméně šťastně vypadající tváře. Cestou zpět jsme potkávali skupiny lezců, kteří vyrazili na štreku před námi, a povzbuzovali je : “Na vrchol už jen 5 minut“, „Na vrcholu jste za 15 minut“, „Vydržte, už jen půl hodiny na vrchol“. Opět ty skelné pohledy a úsporné pohyby. Náš sběratel čtyřtisícovek si na zpáteční cestě ještě vyběhl na Maudit a Tacul, přesto jsme byli kolem 14.hod. zpět u stanu.



foto by © Pavel

Rychlé balení a cca 300 výškových metrů na stanici lanovky. Shora jdoucí alpinisté nám uhýbali z cesty, je možné, že naše skelné pohledy u nich vyvolaly soucit. V 17 hod. jsme předvedli na parkovišti striptýz při převlékání, pak už jen koupit skvělý chleba v jedné místní pekárně a směr naše milovaná Morava. Nevím, co bylo náročnější. Jestli výšlap na Mont Blanc nebo následných 1.200 km přes noc za volantem, byť jsme na to byli dva. Motivace byla silná – dál od polenty a blíže normální záchodové míse, na které se dá číst kniha Nejkrásnější alpské vrcholy. Další tři vrcholy z té knihy už znám osobně. Je mi 45, ještě času dost je poznat všechny.