Speleoalpinismus je sportovními teoretiky považován za jednu z mnoha horolezeckých disciplín, resp. interdisciplín.

Nejen u členů horolezeckého svazu a tedy alespoň absolventů základního lezeckého výcviku, tak často převládne pocit, že tato forma alpinismu není ničím jiným než běžně zvládnutou lezeckou disciplínou, která se odehrává potmě. Je mi líto, že mnohé z Vás připravím o iluzi, není tomu tak. Tato disciplína je od skalního lezení vzdálená asi tak, jako bouldering od výškového horolezectví. Ano, lze zde najít jisté paralely; to je ale asi tak všechno.


Tajemný podzemní svět patří k posledním místům na světě, kde lze objevovat neznámo (Slovensko).

Speleoalpinismus, tedy „lezectví v jeskyních“ se od dob prvních pokusů o průstup pomocí lanových (horolezeckých) technik vyvíjelo zcela odděleně od horolezectví v tradičním pojetí. Vzniklo tak zcela nové odvětví (Single Rope Technique – SRT; do češtiny bývá v odborné literatuře překládáno jako jednolanová technika - dále jen ”JT”), které dnes, kromě jeskyňářů, cvičí obvykle jen specializované záchranářské týmy. Nebudu před ctěnými čtenáři tajit, že mnohé z technických prostředků jsou si v horolezectví a jeskyňařině podobné, dokonce většinou podléhají stejné certifikaci UIAA, ovšem používají se poněkud odlišně. A mnohé z výzbroje si podobné není, dokonce je pro použití „naopak“ někdy méně, někdy více nevhodné. Obvykle stejné jsou karabiny. Snad jen, že jeskyňáři dávají přednost masivnějším „óčkům“ s pojistkou zámku, některé pomůcky pro výstup (Jümar) nalézají uplatnění i v horolezectví. Ten zbytek je ovšem jiný. Počínaje lanem, přes úvazky až po slaňovací brzdu. Jde prostě o jiný svět. Tak jako se horolezci dokáží pohádat o přednostech TRE Siriusu oproti Reversu, dokáží jeskyňáři strávit večer diskusí na téma výhodnosti konkrétného zdroje napájení záložního elektrického světla, či přednostech vstřikovacího mechanismu karbidky oproti překapávacímu. Nikdo jim už nemusí vysvětlovat podstatný rozdíl a výhodnost použití „stopáku“ oproti „rakovi“ na konkrétní lokalitě (pro méně zkušené: „stopák“ bude výhodnější do kratších slanění a na prásky s více „přepínkami“) a nutnost k tomu „xylofónu“ použít „šunta“ navrch. 
Značně odlišné je rovněž prostředí, ve kterém se tento sport odehrává. Jedná se především o krasové jeskyně a propasti s různým průběhem. Prostředí se vyznačuje zejména naprostou tmou a značně vysokou relativní vlhkostí, chladem, častým výskytem vodních toků. Jeskynní výplně bývají velmi často nestabilní, sediment zvodnělý, stěny pokryty křehkým sintrem. Při průstupu se tedy pohybujeme potmě (resp. s umělým zdrojem světla, který nesmí selhat, neboť je na něm závislý náš život), kloužeme blátem a občas do vody, na stěnách je nerozumné se pokoušet zachytit, ohrožuje nás podchlazení, voda – včetně možnosti náhlého vzedmutí hladiny podzemních toků, zával, a aby toho nebylo málo, tak také plyny. Když to člověk sečte, vypadá téměř jako zázrak, že v jeskyních nedochází ke smrtelným úrazům s železnou pravidelností. Hlavním důvodem, proč k tomu nedochází tak často, jak by bylo možné očekávat, je až pedantické dodržování bezpečnostních směrnic ze strany speleologů. Zkrátka úrazová prevence. Uvědomíme-li si však, že jeskyně jsou jedním z mála míst, odkud může být evakuace zraněného i nemožná, tak se tomu přestaneme podivovat. Podcenění přípravy, nedostatečné zabezpečení, nefunkční výstrojní a výzbrojní součástky se u jeskyňářů moc nenosí. Při výčtu nebezpečí, která v jeskyních hrozí, bychom se tomu měli přestat divit.


Průstup propasťovitým podzemním systémem vyžaduje dobrou přípravu, kvalitní vybavení i kondici (Itálie)

Tím, že jsou jeskyně značně odlišné od běžného horolezeckého prostředí mohou být pro horolezce opravdu velmi zrádné. Většina z nás horolezců má poměrně značné povědomí o nebezpečí na skalách i horách. Dokážeme vyhodnotit lámavost skály, lavinéznost určitého terénu v určitém období, ba dokonce i o meteorologii máme jisté povědomí. Byli jsme v těchto oblastech školeni, dlouhá léta sbírali zkušenosti a mnohdy, po zhodnocení vlastních chyb, se vraceli k nudné teorii s vědomím, že jsme si mysleli že už máme sežránu moudrost světa a ono se zas ukázalo, že to není pravda. A teď si to vztáhněte na speleoalpinismus: jedinci, kteří se mu věnují, rovněž procházejí jakýmsi školením, sbíráním zkušeností a návraty k nudné teorii. Jen s tím rozdílem, že se věnují odlišnému prostředí. Nakonec o něm vědí bezmála všechno (podstatné pro lezení) a na každého amatéra (tedy i horolezce, který tam jde s výbavou, kterou k údivu přihlížejících jeskyňářů považuje za adekvátní) se dívají asi tak, jako my na cepry, kteří s bezelstným pohledem kráčí vstříc alpskému vrcholu v botaskách. Podotýkám, že blázni mají často štěstí, že oni cepři v botaskách se velmi často v pořádku vrátí. Stejně tak se často vracejí nadšení horolezci z návštěvy jeskyně. A ještě si říkají, copak na tom furt ti jeskyňáři vidí.  Dyť to byla sranda!


Jeskyně s aktivním vodním tokem patří k mimořádně obtížným a nebezpečným. Tento, přibližně 15 let starý snímek, jistě potěší znalce Morkasu.

Něco málo obecností o nehodách v jeskyních

Jak již bylo výše řečeno, členitost podzemí, vysoká relativní vlhkost, nízká teplota, tma, častá přítomnost vodních toků i možnost zatopení podzemních prostor, možnost výskytu ledu či závalů, jsou faktory, které ze speleologických pracovišť vytváří poměrně rizikový prostor. Z hlediska bezpečnosti je nejdůležitější prevence úrazovosti, spočívající především ve výchově a přípravě speleologů a speleoalpinistů.
Přesto všechno však není možné vyloučit vznik mimořádné situace. V případě nehod v jeskyních zkušenosti ukazují, že pro záchranu života jsou rozhodující první hodiny, často i minuty, proto musí být každá skupina připravena mimořádnou událost řešit.
Není pochyb o tom, že první pomoc při úrazu v jeskyni je - a vždy bude - obtížná. Na rozdíl od téhož úrazu na povrchu je situace v podzemí komplikována zejména těmito faktory:
- nemožnost rychlého zajištění odborné pomoci: rychlost zásahu záchranářů je dána součtem času potřebného k vylezení z místa nehody na povrch, vyhlášení poplachu, svolání specializovaných záchranářů  a jejich příjezdu k jeskyni a průstupu jeskyní až ke  zraněnému - to vše může trvat i několik hodin,
- dlouhé čekání na pomoc, při němž je zraněný vystaven účinkům  chladu, vlhkosti a značného nepohodlí (zejména v malých, zablácených nebo vertikálních prostorách),
- velmi omezené prostředky první pomoci k ošetření postiženého, který často trpí silnou bolestí a psychickým stresem,
- dlouhý a často velmi nepohodlný transport, který může i  zhoršit stav postiženého a který na rozdíl od hor nelze zkrátit použitím vrtulníku,
- obtížná (velmi často žádná) možnost komunikace s povrchem, moderní technické prostředky (vysílačky, mobily ap.) v  jeskyních nefungují.
Zvláště obtížná situace nastává v případě těžkého úrazu při expedicích do hlubokých a složitých jeskynních systémů v horských a neosídlených oblastech v zahraničí. Jeskyně jsou jedním z mála míst, odkud může být evakuace zraněného i nemožná.
Pro přežití postiženého a jeho šance na vyléčení následků zranění je rozhodující první hodina po úrazu, nejdůležitější je péče poskytnutá v prvních dvaceti minutách. Přivolání záchranářů a následné lékařské pomoci si však téměř vždy vyžádá delší čas, po který je skupina v podzemí odkázána jen sama na sebe. Proto je nutné, aby účastníci akce v jeskyni byli schopni poskytnout alespoň základní první pomoc. Na její rychlosti a kvalitě totiž přímo závisí další osud postiženého.
Zároveň je nutné mít na vědomí, že raněný je ohrožen na životě nejen jednotlivými zraněními, ale také jejich následky. Tedy šokem, zástavou dýchání či oběhu apod. Proto i zdánlivě lehké zranění v tak náročném a složitém prostředí jako jsou jeskyně, často mívá za následek těžký, život ohrožující stav!


Sledování koncentrace škodlivých plynů v ovzduší bývá v podzemí pravidelnou činností. Měch a detekční trubička bývají na většině speleologických pracovišť se zvýšenou koncentrací již metodou zastaralou, vytlačovanou digitálními měřáky, které nejenom měří přesněji, ale zejména akustickým signálem včas varují při koncentracích zdraví nebezpečných

Příčiny a rozdělení nehod v jeskyních

Podobně jako při horolezecké činnosti i ve speleologickém prostředí lze nehody rozdělit na nehody způsobené subjektivními a objektivními činiteli.
Objektivní činitele jsou dány prostředím a jeho charakterem. Bylo by však chybou se domnívat, že jejich vliv nelze prevencí omezit. Podobně jako se v horách snažíme předejít zasypání lavinou tím, že nelezeme do lavinézních svahů, a není-li to bezpodmínečně nutné trávíme období s jejich zvýšeným výskytem vyprávěním hrůzyplných historek (v nichž laviny a zasypané školní výpravy hrají hlavní roli) u teplého grogu na horské chatě, vyhýbáme se zejména zjara záplavovým zónám v jeskyních a nelezeme, není-li to z nějakého důvodu nezbytné, do podzemních prostor, ve kterých hrozí zával.
Subjektivní příčiny nehod jsou způsobené nedostatečnou přípravou, podceněním nebezpečí, špatnou volbou taktiky či materiálu a technických prostředků.
Nejčastější příčiny nehod v podzemí seřadil Petr Hipman do tohoto pořadí:
1/ utonutí při potápěčském průzkumu, povodních, záplavách a jiných nehodách na vodě
2/ zával
3/ podchlazení
4/ popálení
5/ ztráta orientace
6/ sólový průzkum
7/ nehody ve vertikálních úsecích
8/ otrava plynem či radioaktivním zářením (v našich podmínkách se nejčastěji v podzemí vyskytuje oxid uhličitý, jehož zdrojem může být i rozkládající se biologický materiál na dně propasti)
9/ biologické nebezpečí (především v tropech - ovšem i od nás je znám kuriózní případ nakažení zkušeného speleoarcheologa morem, ze Skandinávie zase případ prokázaného přenosu vztekliny ze zkoumaného netopýra na zoologa).
Jak patrno, nehody ve vertikálních úsecích zdaleka nejsou řazeny mezi první. Vzhledem k charakteru tohoto textu však zaslouží konkrétnější specifikaci. Jedná se o nehody způsobené:
- použitím materiálu nalezeného v jeskyni
- použitím nevhodného nebo neodpovídajícího materiálu a pomůcek
- nedostatkem technických pomůcek
- nedostatečnou přípravou
- destrukcí kotvení nebo uzlů
- psychickým selháním (hysterie, duševní otřes)



Průstup velmi těsnými úžinami vyžaduje často značné odhodlání. Jeskyňářka pouze v podoveralu se pokouší sestoupit do dosud neprobádané části propasti pomocí psychicky mimořádně náročné „Bábkovy metody“. Bábkování spočívá v úzké spolupráci sestupujícího s „povrchovou skupinou“. Sestupující (obvykle nejdrobnější člen týmu), má na nohou smyčky, neboť jiné prostředky pro sestup a výstup by se do těsné prostory nevešly, které podle jeho pokynů obsluhují kolegové nad ním. Sestupující, nejenom že obvykle vůbec nemá představu, kam zúženina ústí, navíc si je vědom, že každý problém musí být schopen řešit sám, v případě potřeby pomoci by se k němu kolegové mohli dostat jen a pomoci odstřelů (v tomto konkrétním místě pod úzkým průlezem následovala dosud neobjevené šedesátimetrová šachta. I samotný přístup na pracoviště patří k speleoalpinisticky náročnějším; propast se nachází v neobydlené oblasti, relativně daleko od sjízdných cest, sestup úzkým ústím z povrchu, stropní traverz, krátké slanění, traverz; proto by případná záchranná akce patřila k velmi náročným až nemožným).


Taktika záchranných operací v jeskyních

Prvním pravidlem je, že taktiku, postup a způsob záchrany volíme podle momentální situace, vybavenosti skupiny a charakteru lokality. Obvykle základním problémem, který je nutné bezprostředně vyřešit, je transport zraněného na povrch, kde se jej mohou ujmout další záchranné složky (Horská služba, Rychlá záchranná služba a podobně). Snažíme se, aby přivolat pomoc vždy šel jedinec obeznámený s lokalitou, charakterem úrazu, ale (což bývá nejčastěji podceňováno) i s cestou. Do příchodu kvalifikované pomoci se snažíme situaci vyřešit vlastními silami, nebo alespoň zahájit nejdůležitější práce. Kromě první pomoci to je např. budování lanové cesty, příprava technických prostředků potřebných k vyprošťování atd. Pouze při lehčím zranění nebo momentální indispozici se lze pokusit celou situaci vyřešit vlastními silami s použitím technických pomůcek patřících do základní speleoalpinistické výzbroje. Celou operaci by měl vést zkušený lezec, schopný velet v krizové situaci.
Při každém vážnějším úrazu nebo nevyhnutelně dlouhém transportu těsnými horizontálními prostorami nebo vertikálními úseky jeskyně je nezbytné použití nosítek, speciálních transportních plachet, Grammingerovy sedačky nebo alespoň transportní sítě z horolezeckého lana, různých sestav kladkostrojů, horské záchranné soupravy, komunikačních prostředků a další výstroje a výzbroje. Tou obvykle disponují pouze stanice Speleologické záchranné služby (SZS) nebo specializované útvary Hasičského záchranného sboru. Do jisté míry, bez důrazu na specifičnost podzemí či jeskyní, je tyty prostředky schopná nasadit také Horská služba, Báňská záchranná služba a Civilní obrana. Je dobré si zapamatovat, že všechny složitější záchranné operace jsou v kompetenci Integrovaného záchranného systému (IZS) ČR, tedy, že i úzce specializovanou Speleologickou, Báňskou nebo Vodní záchrannou službu lze přivolat prostřednictvím tísňového volání čísla 112 nebo 150.
Podotýkám, že při volání prostřednictvím IZS je nutné vždy srozumitelně sdělit, o jakou nehodu a jaké prostředí se jedná. V případě nehod v jeskyni je tedy nutné uvést, že se jedná o nehodu v jeskyni. Pak operátor automaticky na místo vysílá nejenom hasiče, ale přivolává i SZS. Nezastupitelnou roli v přivolání pomoci obvykle hraje pověřená osoba mimo jeskyni. Jde obvykle o hlídku nad jeskyní, která je seznámená s charakterem lokality a poplachovým plánem. Bez člověka venku, který ví kam se skupina jeskyňářů vydala, jaký má program atd. totiž jeskyňáři do podzemí nevstupují. Výhodou je i to, že přivolání pomoci lze prostřednictvím hlídky výrazně urychlit. Vystupující jeskyňář nemusí až úplně na povrch aby sdělil podrobnosti a ty byly např. mobilním telefonem předány dál. Hlídka je také odpočatá, čili je-li nutné vyrazit k telefonu nebo hledat signál, nemusí tak činit člověk, který má čerstvě za sebou náročný výstup z podzemí (při kterém, vzhledem ke snaze o rychlost, obvykle vydal mnoho svých sil). Tedy volání není na bedrech unaveného a stresovaného jedince. 

V případech, kdy si skupina musí z nějakého důvodu (obvykle pro nedostupnost lokality) pomoci sama, měli by její jednotliví členové znát postupy a techniku záchranné operace, do které patří především vyproštění z lana a budování kladkostrojů. Základní znalost speleozáchranářských technik účastníků nehody je důležitá i při záchranné operaci prováděné Speleologickou záchrannou službou, neboť ta se připravuje tak, aby i její jednotliví členové byli schopní provést záchranu a vyproštění se skupinou zkušených speleologů, kteří na rozdíl od záchranářů nedisponují dalším speciálním výcvikem.
Při nehodě v jeskyni je třeba zachovat klid a na základě posouzení stavu postiženého a našich reálných možností se rozhodnout, zda zraněného ošetříme a vyprostíme z jeskyně vlastními silami, nebo zda je vhodnější přivolat pomoc zvenčí. Pochybnosti o tom, zda situaci zvládneme sami, jsou vždy signálem k povolání pomoci.
Obvyklý postup při nehodě v jeskyni v případě nemožnosti transportu postiženého vlastními silami:

A. Úkony zajišťované účastníky akce:

1. Technická pomoc: vyproštění postiženého z nebezpečné zóny (lano, voda, místa  ohrožená padajícími kameny, nedýchatelné ovzduší ap.), uložení do vhodné polohy, zároveň vyslání spojky pro pomoc (nutné popsat okolnosti nehody, v tomto případě srozumitelně uvést, že se jedná o nehodu v jeskyni)
2. Neodkladná opatření k záchraně života (zajištění základních životních funkcí - dýchání a krevního oběhu)
3. Zjištění a ošetření dalších zranění (v pořadí podle  závažnosti a účelnosti)
4. Ochrana postiženého proti chladu a šoku, stálé sledování jeho  stavu

B. Úkony prováděné záchranáři:

5. Odborné ošetření (pokud je k dispozici lékař), stabilizace  před transportem
6. Transport se stálou kontrolou vývoje zdravotního stavu  postiženého


Domnívám se, že tento text by mohl být dostatečným varováním před nerozvážnou návštěvou libovolné speleologické lokality. Obtíží, na které není horolezec cvičen a připraven, zde je celá řada. Problematiku speleozáchrany jsem pouze stručně nastínil. Pro zájemce o celou šíři této interdisciplíny bych si dovolil upozornit na existenci sdružení, které se podzemím zabývají, zejména pak Českou speleologickou společnost.
V dohledné době na Lezec.cz připravím alespoň stručný článek na téma poněkud méně obvyklých úrazů, ke kterým však dochází častěji v jeskyních než kdekoliv jinde. Můžete se tedy těšit na textík o celkovém podchlazení a o ortostatickém šoku.


Zcela závěrem si dovolím přiložit znění oficiálního varování Bezpečnostní komise Českého horolezeckého svazu:

Varování před neoprávněným vstupem do speleoalpinistického terénu

BK ČHS varuje před neoprávněným vstupem (resp. vniknutím) do podzemních prostor přirozeného i umělého původu.  Jedná se zejména o krasové a pseudokrasové jeskyně a propasti, a důlní díla různého stáří a zachovalosti.

V posledních letech dochází k opakovanému vnikání do speleologických objektů horolezci (v některých případech prokazatelně členy ČHS). BK nehodlá poukazovat na nelegálnost tohoto počínání, pouze bychom rádi upozornili na naprosté podceňování bezpečnosti při podobných aktivitách.

Speleoalpinistické prostředí se vyznačuje řadou charakteristik, které jej činí značně odlišným od prostředí horolezeckého. Pouze výrazně menší část horolezeckých oddílů se při výcviku oddílových nováčků systematicky věnuje i výcviku zaměřenému na zvládnutí speleoalpinistických dovedností a jednolanové techniky (JT). Navzdory jisté povrchní podobnosti činností vykonávaných při lezeckých aktivitách v jeskyních a mimo ně, je nutno si uvědomit, že techniky užívané ve speleoalpinismu (a to lezecké i záchranné) jsou odlišné od horolezeckých. Před jakoukoli aktivitou v podzemí je bezpodmínečně nutné seznámit se s těmito technikami a se základní výzbrojí a výstrojí pro sestup do podzemí.

BK varuje zejména před vstupem bez patřičných znalostí a bezpečnostních prostředků do jeskyní a propastí s aktivním vodním tokem, a před vstupem do starých důlních děl. V obou těchto uvedených případech se jedná o prostředí extrémně nebezpečné!

Pro případné zájemce o návštěvu nezpřístupněných jeskyní je dobré upozornit na fakt, že se dostávají minimálně do rozporu se zákonem č. 114/1991 Sb., ve znění zákona č. 168/2004 Sb., a na druhou stranu, že není až takovým problémem využít příležitostných veřejných akcí České speleologické společnosti (ČSS), např. při příležitosti konání Speleofóra a dalších jeskyňářských akcí určených odborné veřejnosti i případným zájemcům mimo ČSS. Zájemcům lze rovněž doporučit například kontaktovat některou organizaci ČSS.
Zájemcům o vstup do dalších speleologických objektů vytvořených uměle (historické podzemí, včetně starých důlních děl) lze rovněž doporučit kontaktovat organizace ČSS které se na tyto aktivity specializují. Bezpečnostně naprosto nepřijatelný je ilegální sestup bez zabezpečení, znalosti specifik (ohrožení plyny, závaly) a bez patřičného vybavení.
Sestup do podzemí bez zvládnutí základů jednolanové techniky BK rovněž nedoporučuje. V současné době je pro JT relativně dostupná v češtině jediná učebnice - Buřič P., Franc R. a kol.: Práce ve výšce a nad volnou hloubkou v podmínkách požární ochrany; MV GŘHZS ČR, Praha 2003.
Speleoalpinistické lezecké techniky, včetně základů JT si lze vyzkoušet kupříkladu na veřejných Lezeckých dnech, pořádaných jednotlivými stanicemi Speleologické záchranné služby (SZS), kde je zaručen odborný dohled a většinou zajištěno i zapůjčení základní výzbroje.
Za tímto účelem stačí sledovat oficiální stránky ČSS: http://www.speleo.cz/



Repro samolepky SZS. Při volání o pomoc v případě nehody v jeskyni nezapomeňte operátora na lince 150 upozornit na to, že potřebujete poskytnout pomoc ve speleologickém, resp. speleoalpinistickém terénu.

Další podstatné informace s tímto tématem související:
Zdravotnické minimum speleoalpinisty: http://www.speleo.cz/soubory/dokumenty/zdravotnicke_minimum.pdf

Bezpečnostní směrnice pro speleologickou činnost
http://www.speleo.cz/soubory/dokumenty/smernice1.pdf
Oficiální stránky SZS http://www.speleorescue.cz/

Za BK ČHS: Tomáš FRANK; 24. 9. ´04
Ilustrační foto k článku: autor a archiv autora