Tento článek je určen těm, kteří už mají zkušenosti se skalním lezením a chystají se na první výjezd na české či saské písky. Budu ale rád, přečtou - li si jej zkušení pískaři, kteří by se pak mohli ozvat s nějakou užitečnou radou.

Může lezec znalý jen skalek a umělé stěny jezdit lézt na písky a přežít? Může, ale nesmí se nechat odradit svojí první návštěvou a určitým mýtem, který o pískách panuje.

K napsání tohoto článku mě inspiroval Jarda Maršík svým seriálem o Sasku a mé propadnutí pískařině. Na rozdíl od Jardy lezu na pískách krátce, ale chtěl bych se s vámi podělit o několik zkušeností, které by vám mohly pomoci.

Prvním problémem je výběr vhodné oblasti. Zde je prioritou kvalita materiálu. Bez zkušeností nejezděte do oblastí s měkkým a lámavým pískovcem. Kromě velkého rizika si zde ještě nemusíte zalézt kvůli dešti. Neleze se zde „tři dny před a tři dny po dešti.“ Na tvrdším materiálu je nutné dodržovat 24 hodinový zákaz lezení po dešti, a to si myslím i o stěnách v Labáku. Na pevném materiálu se nemusíte tolik bát, že se vám něco ulomí, či jestli ty velké hodiny, které právě provazujete, nepůjdou s vámi do údolí. Dávejte si pozor na světlejší místa bez pevné svrchní vrstvy, kde písek solí a je křehčí. Dále je důležité, jak je pískovec členěn. Někde převažují komíny a spáry, někde stěnové lezení. Ty druhé jsou pro vás lepší. Vhodné oblasti jsou Křížový vrch,  Suché skály, Prachov, Anglický parčík a Malé Tiské stěny v Tisé, Ostrov. Legendární oblasti jako je Ádr nebo Labák začněte objevovat až po získání zkušeností.


Psí život IXc, Dolní Žleb - foto: John
Obrovskou výhodou je jet s někým, kdo to tam aspoň trochu zná a ještě lépe nějakou tu cestu vyvede. Ušetříte si tím bloudění po skalním městě spojené s naprostou ztrátou morálu při pohledu na řídké jištění. Navíc si osaháte materiál na tom lepším konci. Pokud nikoho takového nemáte, kupte si průvodce a hodně se ptejte. Nejlepší informace seženete večer v hospodě. Ptejte se na vhodné cesty, kde je jištění, jaké smyce použít, jak se cvakají kruhy, kde je to nejtěžší a také jak se dostanete dolů. Dozvíte se také, jak sedí klasifikace a na jaké autory cest si dát pozor, popř. kdy cesta vznikla. Čím budete mít více informací, tím lépe. Dokážete pak rozpoznat a ignorovat rady, které patří do kategorie černého humoru.

Další informace se týkají především Labských pískovců. Pokud je autorem Petr Slanina (Špek), vyberte si něco jiného. Je známý tím, že prvovýstupy nedělá pro lidi, ale pro sebe. Na rozdíl od Jirky Slavíka (Prcase) své cesty po sobě znovu nepřelézá a nevhodně a nebezpečně umístěné jištění znemožňuje RP přelez. Špekova klasifikace je také podivná, což nebezpečnost jeho cest ještě zvyšuje. Cesty jeho občasného kolegy Prcase jsou trochu něco jiného. Ten se u svých prvovýstupů snaží o sportovní přelez a pokud si myslíte, že daný kruh nejde cvaknout, rád vám poradí. U novějších cest je jeho klasifikace poněkud tvrdší, ale to je v Labských pískovcích současným trendem. Když jsou oba jmenovaní lezci spoluautoři, jděte raději dál, a když má cesta jen AF přelez, ani se nedívejte nahoru (při pohledu na cestu Expo 92 jsem přemýšlel o prodeji materiálu). Pokud budete pozorně listovat průvodci, zjistíte, že tato dvojka v 90. letech minulého století znala jen dvě čísla, VIIIc a IXc, RP tam většinou nepíšou.


Žleb - Jitka při slanění z Pekelného reje - foto: John
Chcete - li si pohodově zalézt, setkáte se jménem skalní frézy posedlé prvovýstupy, s jménem Karel Bělina. Jeho cesty lze poměrně dobře jistit smyčkami. Pozor, kdy cestu dělal a s kým. Téměř všechny jeho cesty jsou klasifikovány ve staré uzavřené stupnici JPK a sám Karel tvrdí, že nikdy nevylezl více jak VIIIa, kromě cesty Edita za VIIIc na Severní Tyršovu věž v Labáku. Proto si dejte bacha na jeho VIIb a VIIc, hlavně v Ostrově, kde se do průvodce asi přepsala klasifikace cest v JPK z vrcholových knížek, ale v průvodci je prý použita saská stupnice. Když cestu dělal s manželkou, neváhejte a jděte do toho. Dalším jménem, se kterým se určitě setkáte, je Lukavský ,alias Cikán. Nadělal obrovský počet prvovýstupů, hlavně ve spárách. Když spáry došly, pustil se do rajbasů. Má ovšem velice specifický pohled na klasifikaci cest a jako spoluautor průvodců pomohl vytvořit chaos v hodnocení výstupů v Ostrově, v Ádru, na Křížáku a ve výběru z Labských pískovců.

Poslední prvovýstupce, které vám představím, jsou bratři Weingartlové. Jejich cesty se vyznačují minimem kruhů, které slouží hlavně k určování směru. Může se vám stát, že si pod skálou ani nevšimnete, že nad vámi nějaká cesta vede. Na hledání kruhů doporučuji dalekohled. Je až neuvěřitelné, jak obtížné cesty dokázali s takovým jištěním přelézt, vždyť obtížnost RP přelezu se často pohybuje okolo stupně 8+ UIAA. Až takovou cestu vylezete, uvidíte, jakou z vás bude mít hostinský radost.

poznámka redakce: článek s jinými fotkami je také na serveru www.climber.cz