"Budík se snad zbláznil!!!" Naštvaně rozlepuji oči a zjišťuji, že je právě tolik kolik má být.

V tak nekřesťanskou hodinu mi ještě mozek nefunguje. Trvá to pár sekund, než se vzpamatuji a zjistím, že dnes já a moje drahá polovička, vyrážíme na přechod Nízkých Tater.


Nahazuji batoh na záda a říkám si jestli jsem to tentokrát s tou váhou nepřehnal.

Nedá se nic dělat, čas prchá a vlak nepočká. Na nádraží ve Frýdku-Místku se setkávám se Silvií, zvanou Bobíš a nasedáme na vlak směr Ružomberok. Tady přestupujeme na autobus ze, kterého v Donovalech vysedáme a dáváme se přes cestu k prvnímu rozcestníku. Počasí je zatím všelijaké. Slunce chvílemi prosvítá přes líně se valící mraky, ale teplota je víc než příjemná. Na přechod až do Telgartu jsme si vyhradili 5 dní. Prý se to dá zvládnout. "Nebude to zase až taková hrůza, když to někteří jedinci zvládají uběhnout během jednoho dne" říkám si.


Kozí_Chrbát_v_pozadí


Vyrážíme. Cesta nejprve kopíruje lyžařské sjezdovky a posléze zachází do lesa. Jdeme sami. Nikde ani živáčka a tak si to tichu hezky užíváme. Přecházíme kamenné moře a po odbočce se dostáváme na větší louky. Je to nádhera. Zase na chvíli dýchat čistý vzduch. Za pár minut přicházíme na louky pod vrcholem Kečka... Ha lidi. Jsou tři. Všichni upocení jak vrata od chlíva, válí se po zemi a tlačí řízky! Pěkně pozdravíme, prohodíme pár slov, ale raději jdeme dál. Cesta vrchol Kečka sice traverzuje, ale my jako správní horalové stoupáme na horu na horu. Odtud je hezký výhled do sedla Hadlanka a strmý stoupák na Kozí chrbát. Však za pár minut nám Chrbát prověřuje chrbát a hlavně nohy. Slunko svítí, ptáčci si prozpěvujů a mravenečci jak sa pilně procházajů.....dáváme si oraz. Stejně máme na triku mokré každé vlákno a navíc máme pekelnou žízeň! Během několika sekund v nás mizí tabulka čokolády. No ona je spíše v tekutém stavu. Z Kozího chrbátu cesta klesá do Hiadelského sedla a to jak strmě nahoru tak strměji dolů. Navíc v lese je pěkné bláto, tak si pochvalujeme hůlky. Přicházíme do sedla, kde u ohniště stojí stan. K našemu udivení zjišťujeme, že to jsou oni tři turisté, co jsme je potkali na loukách pod Kečkou. Tak jako tam Kečku, tak Kozí chrbát traverzovali. Když k tomu ještě připočteme náš piknik, tak se není čemu divit, že už se zase válejí.


Na hranici NP


Využijeme provizorní lavičky a na chvíli usedáme. "Musím si sundat boty, takže na chvíli zatajte dech". Naše povídání, ale přerušují podivné zvuky vycházející z blátivého svahu naproti. Všichni ztichneme a čekáme co nakonec z lesa vyleze, ale jsou to jen dva neškodní slováci. Holka a kluk zhruba v našem věku. Tak nás napadá jestli by třeba nešli s námi? Společně tedy vyrážíme do toho nejkrutějšího kopce celé hřebenovky, Prašivá. Po pár minutách stoupání zjišťujeme, že nejdou oni s námi, ale my s nimi. Oba nasazují vražedné tempo a nechávají nás daleko za sebou. "To se jim to jde s takovými batůžky.

Stoupáme stále prudčeji a už pomalu začínáme cítit váhu našich batohů. Bobíš už nemůže a tak jako gentleman pobírám pár zásob z jejího batohu. No to jsem si dal. Teď už nemůžu ani já. Vrchol snad nemá konce! Navrhuji posilnění a tak v nás v mžiku mizí plechovka Semtexu. V tom zahlédneme naše slovenské bratia. „Přece se nenecháme zahambit!“ Balíme piknik a přidáváme do kroku. Hurá jsme nahoře. Kocháme se výhledy na polovinu Nízkých Tater, Velkou i Malou Fatru, Chočské vrchy atd.. V kamenném moři si všichni čtyři dáváme odpočinek. Z Prašivé pokračujeme přes Malou a Velkou Chochulu. Tady se opět rozestupy mezi námi zvětšují. Prostě mají rychlejší tempo. Nebudeme se přece honit. Z Chochule sestupujeme po travnatém hřebeni a zanedlouho traverzujeme vrchol Skalka. Počasí se začíná kazit. Mraky se valí přes hřeben a místy je mlha tak hustá, že jde vidět pouze tři metry před sebe. Kličkujeme kosodřevinou, přecházíme rozlehlé louky a dostáváme se k rozcestníku v Sedle pod Skalkou. Začíná se pomalu stmívat a dochází nám, že to do útulny Ďurková za světla asi nestihneme. Navíc začíná trochu mrholit, což není dobré pro přítelkyni s botami bez membrány. Po pár metrech dělá voda své a boty se mění v akvárium. Jen ty rybičky tady chybí.


Cesta_na_Chopok

V tuhle chvíli už padla naprostá tma a tak vytahuji baterku. Zvedá se vítr a v kombinaci z mlhou, tmou a mrholením to nevěstí nic dobrého. Bobiš už pomalu sahá na dno svých sil, a tak mi nezbývá nic jiného než horentně povzbuzovat. „Vydrž, už je to jen kousek….“ Ale sám už začínám mít dost. Věděl jsem, že lež má krátké nohy, ale v tuhle chvíli mi nic jiného nezbývalo. Plouživým pohybem stylu krok sum krok traverzujeme Vel´kou hol´u, bez povšimnutí přecházíme rozcestník, což se nám stává osudným.


Stojíme na dalším rozcestí dvou pěšin. Bohužel bez rozcestníku. Pokládám si otázku: „jít či nejít“? Jindy můj téměř dokonalý smysl pro orientaci volí samozřejmě cestu špatnou. Nevědomky se pomalu, ale jistě odkláníme od plánované trasy. Prodíráme se vysokou kosodřevinou a při smyslech nás drží pouze myšlenka, že všichni medvědi jsou právě na druhé straně Tater. Po půlhodině už víme, že jdeme špatně a tak rozhodujeme co dále. Je půl desáté. „Tak co kdybychom rozdělali stan tře…………, hele co je to za světlo?“ Kouknu se pořádně a vidím nějaké stavení, a signály baterkou. „My jsme to dokázali!“ Běžíme jako o závod. Únava je ta tam, když pomyslím na teplý čaj, a orientální polívku. Ještě větší překvapení se ale konalo až když jsme zjistili, že na nás mávají naši přátelé. Tomu se říká shledání.


Před salaší

Na “verandě“ už hoří oheň, voní polívka….. V tuhle chvíli je z plechu a dřeva zbitá salaš přímo čtyřhvězdičkovým hotelem. A navíc 20 metrů vedle je pramen vody. Co víc si přát? Dáváme si boty k ohni a vaříme. „Co je to za smrad? Jako by se pálila guma“? „Do pr…. boty!“ A tak si Bobíš krásně upravila špičku dokulata. Necháváme bordel bordelem, to se uklidí ráno a uleháme na provizorní palandy.

Během okamžiku všichni spí. Jen já, jako vždy, pořád slyším nějaké šramocení, které mi nedává spát. Otáčím se na bok a snažím zabrat. Když v tom začíná venku něco šustit v igelitce. Je to hlasité. „A sakra já tam nechal jídlo“. To bude medvěd!!! Jde po nás! Napadají mě šílené myšlenky, že snad první sežere slováky, protože jsou hned na ráně a my stačíme uniknout. Šramocení je ale tak hlasité, že probudí všechny. „Čo je to? Idem se podívat?“ povídá Jano. Beru trekingovou hůl, baterku, hodně odvahy a šourám se spolu s Janem ke dveřím. Šramocení ustává. Bojíme se otevřít dveře, ale nakonec na raz, dva, tri vtrhneme na verandu a tam…………nic! Pro jistotu věšíme veškeré jídlo do stropu a zalézáme zpět. Opět všichni spí jen já ne! Zase to šramocení. Už to ho mám dost! Vyletím ven, a vidím malou myšku jak s chutí ukusuje z krevetí polévky. „Ty potvoro jedna! To se z tebe vyklubal pěkný méďa.“ Myš nás ještě otravovala celou noc. V pohodě se nám procházela po spacácích, hrabala se v batozích a vylizovala ešusy.


Probouzíme se do krásného rána. Znovu rozděláváme oheň abychom dosušili boty. Po jídle se se salaší loučíme a stoupáme zpět na hřeben. Ale ejhle, hlídka. Dostáváme pokutu za to, že jsme tady přespali. Snažíme se vysvětlit, že to byl bivak v nouzi, ale jsou neúprosní. Nakonec ale pokutu ukecáváme z 500,-- na 100,-- za osobu a spokojeně pokračujeme v chůzi. Po půl hodině stojíme na vrcholu Ďurkové odkud je opravdu krásný výhled na včerejší ušlou trasu. Nevěříme svým očím. Je to pěkná dálka.

Klesáme a míjíme útulnu Ďurková, kde jsme měli včera dorazit. No myslím, že by jsme sem v takovém stavu asi nedošli a pošli někde na půli cesty. Pokračujeme po červené směrem na Chabanec táhlým stoupáním po travnatém hřebeni. Na vrcholu je opět nádherný rozhled. Počasí je jako ze škatulky. Po pravé straně se díváme na žleby Lomnisté doliny, kde se v zimě směle prohánějí laviny. Dnes by jsme měli dorazit na chatu pod Chopokem. Snad budeme mít štěstí a zbude tam pro nás nějaké místo pro nocleh. Sestupujeme do sedla Pol´any a po chvíli si to už kráčíme  po dlážděném chodníku přes vrchol Dereše až na rozcestí pod Chopok. Je tady kovová tabule s panoramatem Slovenského rudohoří.

Konečně dorážíme na chatu, kde už na nás čekají Jano a Jana. Jako včerejší den i dnes byli rychlejší a ještě stihli vyběhnout nahoru. Tady se ale naše cesty rozcházejí. Ač neradi, loučíme se. Na chatě zjišťujeme, že už není místo na palandách a tak budeme dneska spát v hospodě na zemi za 150,-- na osobu. Venku se začíná kazit počasí a v dálce jde zřetelně vidět jak přichází bouřkový mrak. Déšť, který z něj padá, vytváří spolu se slunkem krásnou scenérii, kterou si nemůžu dovolit nevyfotit. V hospodě panuje super nálada a my hrajeme člověče nezlob se s místními horaly.

Následující ráno je opět krásné počasí. Jen tak nalehko vybíháme nad chatu na vrchol. Jsou odsud krásně vidět Vysoké Tatry. Hlavně zde vévodí majestátný Kriváň, jehož zdolávání v dešti jsme si užívali minulý rok. U chaty nahazujeme batohy na hrby a jdeme směr Ďumbier. Sestupujeme do Ďemänovské sedla a po chvíli stoupání stojíme v Krúpově sedle. Tady necháváme batohy a vycházkovým tempem stoupáme na nejvyšší vrchol Nízkých Tater.


Ďumbier


Vrcholové foto, pár pohledů do údolí a zpět k batohům. Ze sedla pak už jen klesáme, až do sedla Čertovica. U pramenu kousek před chatou M.R.Štefánika doplňujeme zásoby vody a u chaty si dáváme dvacet. V další části hřebenovky už se mění vzhled krajiny. Skály střídá tráva a kleč. Cesta je hodně příjemná, až na závěrečný sestup do Sedla. Je kolem páté odpoledne a někteří lidé se ještě teď škrábou nahoru. Vůbec jim to nezávidíme. Ještě to mají dost daleko! I když jsme chtěli dojít až do Telgártu, rozhodli jsme se tady naše putování ukončit. Nemělo by cenu se honit, protože se nám ta cesta nějak natáhla. Rozděláváme stan kousek za penzionem na louce a s dalšími zážitky končíme putování po západní části hřebene Nízkých Tater.


V_sedle_Čertovica


Pozn.: Jméno našeho kamaráda jsem již zapoměl, tak jsem si ho vymyslel.