Lezec - Zpravodaj

Snad tím nezklamu ty z vás, kteří nejraději čtete o konkrétních věcech. Přiznávám ale, že celý seriál vzniká proto, aby se Sasko stalo občasným cílem alespoň některých z vás a ti ostatní aby alespoň věděli o existenci úžasného místa v sousedství naší kotliny. Myslím, že i jen taková povědomost obohacuje. A protože je Sasko opravdu opředeno mýty, které jsou zčásti pravdivé ( ohne magnesium a jištění především), určitě neuškodí, když se pokusím vás zlákat tentokrát vylíčením jeho kouzla, které působí na mě. Samozřejmě, že všichni, co Sasko znají, se nic nového nedozví, protože něco podobného mají sami pod kůží. Určitě se toho nezbavili jen proto, že sem dnes už nejezdí.

V dávných dobách jsem si do skal nosil batůžek s bábovkami a jediným mým zájmem bylo vyhrabat z hloubky vlhký písek a nezahrabat si figurky indiánů. Později už mne pod skálou při četbě Gulliverových cest občas napadlo, co to ten táta blázní, že se pořád někam hrabe. A ještě později jsem to pochopil a dodnes se toho nemůžu zbavit. Všechno se odehrávalo v Sasku, kam jsme jezdili každý víkend s obrovskou partou Němců. Z této doby si pamatuji různá období, kdy jsme systematicky brousili jednu oblast za druhou a táta si vybíral ty nejlepší kusy. Tenkrát jsem neměl sebemenší představu kam jdeme, kudy jsme tam přijeli a teprve lety mi svitlo, kde leží jaká oblast a jak se dostat ke správné věži. Nechci působit lyricky, ale od tehdy až dodnes je pro mě synonymem Saska les, ptáci, pohoda a skály, ty hlavně. Neznám nic hezčího, než posez u kruhu, nad hlavou posledních pár metrů šedivé stěny, nad ní jen modrá obloha a před sebou jen požitek z lezení.

Lezení tenkrát bylo hlavně od kruhu ke kruhu, vždy až na vrchol a člověk si tak dosyta užil dřevěných nohou při dobírání a škrabání všelijakými spárami a komíny. Všechno to byla samozřejmá daň za ty hezčí kusy cest. Kromě toho mě i dnes baví sedět u kruhu či na vrcholu a dobírat. Pokaždé mám jiný výhled a člověk má vždy až intimní vztah k místu, kde zrovna visí či sedí. Za chvíli ví, kde se opřít nohama, koleny či jak uvelebit zadek. Prohlédne si zblízka skálu, její strukturu a barvu. Osahá všechny potenciální chytky a některé si přeje vzít si sebou do zásoby, protože další stěna nevypadá přátelsky a kruh je v nedohlednu. Spočítá vajgly ve všech dírkách a slíbí si, že když se odsud dostali ti kuřáci, zvládne to taky. Důkladně zkontroluje kruh, popřemýšlí, jak hluboko asi je a co až v něm budou sedět dva. A kromě toho všeho promyslí spoustu dalších věcí, až na něj chudák spolulezec musí občas houknout, aby nespal a dobíral. To všechno mi dává Sasko.

Ti Němci, co s námi jezdili, byli takoví ti klasičtí správňáci. Svačiny v plastových krabicích a velcí sběratelé. Většina z nich nelezla nic těžkého a tak jejich velkým, takřka himalájským cílem, bylo posbírat všechny vrcholy popsané v průvodci. Některým se to i povedlo. Velkou měrou jim k tomu dopomohl i můj otec, protože některé věže jsou jen těžko přístupné. Nejlehčí cesta za VIIc, ale taková, že by Jirka Všetečka asi umřel, jen kdyby mu ji někdo vzdáleně popsal. Vždy týden předem se rozhlásilo, že se další víkend poleze nějaká taková věc a pak se do skal táhla banda ještě několikanásobně větší. Protože by se na takovou věž jinak nedostali, nemohli si nechat ujít příležitost.

Ve skalách to pak vypadalo tak, že táta se svým českým parťákem lezli první, pak následoval nekonečný had, na jehož konci jsem byl já, protože od mimina se nikdo nechtěl nechat jistit. Tátu jsem pak viděl po třech cestách až večer.

Od poloviny 80. let jsem pak Sasko začal vnímat jako bojové pole v tom dobrém slova smyslu. Vždy šlo o to vylézt nějakou kloudnou cestu. Vyřešit nejtěžší místo, překonat strach a pak se kochat zápisem v deníčku. Často jsem dopředu věděl, co mne asi čeká. V Sasku bylo vždycky výhodou mít nějakého rádce, nebo alespoň lehkou povědomost, co se dá lézt a co je už z kategorie pohádek s příchutí hororu. 80. léta byla zlatou érou Saska. Mraky lidí z Čech i Německa. Spalo se v bivacích, jezdilo se už v pátek, lezlo se, honily se průstupy s co nejmenším počtem opakování, vykládalo se o cestách. Jinam se ani jezdit nesmělo. Takzvaně IN byl, kdo prásknul nějakou čerstvou desítku. Všichni, kdo to zažili, určitě nezapomněli.

Od té doby mě baví sledovat, co se leze nejtěžšího a zkoušet kam až se dostanu sám. Vždycky jsem si hrozně přál vidět slavná jména v akci, ale na to jsem měl smůlu. Všichni kolem se k nějakému představení přichomýtli, jen já viděl Bernda Arnolda dvakrát jít po turistické cestě, Wolfganga Güllicha ani tam a z celé české scény jsem na vlastní oči neviděl lézt v Sasku nikoho. Takže vám to ani nepopíšu. A rád bych. Z Čechů byl tenkrát největší král Hudy, pro mne potom ještě Tomáš Čada, Petr Čermák a jakoby mimo všechny kategorie Jirka Prcas Slavík. Ale dobrých lezců bylo mnohem víc.

Spoustu cest, těžkých nebo krásných, častěji oboje, jsem tenkrát nestihl vylézt a během devadesátých let jich ještě mnoho přibylo. Ne vzpomínky a krásná krajina, ale tyto cesty mne dnes vedou k tomu, že se do Saska snažím jezdit častěji. On se i ten Labák časem okouká a není nad rozmanitost. To jsme ostatně cítili vždy. Na písku je dobré lézt často, jde hodně o technické lezení po chytech a stupech, kterých si na vápně člověk ani nevšimne. Chce to lecos ustát, všelijak se prokroutit a zvyknout si na jištění. Nemyslím ale, že se dá na písku lézt stále. Občas přijde nutkání chytit do ruky jiný materiál a ocenit i jiné kvality. V dnešní době navíc s výjimkami (Labák) platí, že na písku se natrénovaná zima prodává podstatně hůře než jinde. Už jsem někde psal, že vůbec nesnižuji morální tlak zajištěných cest. Sám vím, že ustát RP přelez je častěji věcí hlavy než rukou. Na písku jde však o to vůbec něco přelézt. Krok vzhůru, který nejde vzít zpět se dělá s jiným pocitem s nýtem u pasu a s jiným s kruhem několik metrů pod nohama. Je jen pár lidí, kteří mezi tím nerozlišují a kupodivu většina z nich žije. Průšvihy mají na písku spíše prozaičtější a nedbalostní příčiny. Tím vším chci říct, že cesty na písku jsou pro mě výzvou a docela obyčejně mě baví tuhle rukavici zvednout. Přiznám se, že někdy mě lákají o to víc, o co méně se tváří přátelsky. Mýlil by se ale ten, kdo by myslel, že je všechno jen bezuzdné riziko. Riziko je pouštět se do lezení bezhlavě. Pokud si při lezení zachováte přehled a nezpanikaříte, dá se vylézt kdeco. A opačně. Zrovna před nedávnem jsem se ostudně klepal v Höllehundu jako sulc metr nad kruhem jenom proto, že na mě v tu chvíli nějak padala tíseň z expozice. Pak to přešlo a lezlo se dál. S mnohými těmito cestami jsem vás už seznámil a mnohé vás ještě čekají. Věřte, že opravdu stojí za to. Z paměti se vytrácejí jen zvolna, téměř neznatelně.

Určitě jste poznali, že mám Sasko zadřené až kdesi v útrobách právě pro vzpomínky, velkolepost kraje a hlavně samotné lezení. A zpovídám se vám jen proto abyste uvěřili, že je o co stát. Vzpomeňte, jak jsem básnil o Fontainebleau a jak se tam všem líbí. A taky je to písek. A teď už dost. Už musím běžet za tím okamžikem, kdy bříška prstů protnou tenkou teplem roztetelenou vrstvičku vzduchu, aby se v příští chvíli setkaly s drsnou strukturou skály.

Tschüs Jarda Maršík

P.S. : Hodil by se mi parťák. Stačí, když udrží osmu. Kdyby ale uměl lézt alespoň devítky (na písku), chtěl si řádně užít Saska, vydrží lézt celý den, má cestovní pas, není ženou (jsem ženatý), má pochopení pro rodinné povinnosti (mám děti), žije na přiměřený dojezd do Saska a má i jiné výborné vlastnosti, bude to ještě lepší. Chci lézt i dlouhé cesty, které musí prolézt i druholezec, aby vybral smyce. Devítky, desítky, ... . Rozumí se samosebou, že můžem lézt i na střídačku. Znáte to, pořád je s kým lézt, ale občas kde nikdo tu nikdo. Hlavně se nestyďte a napište. Určitě. Adresa bertik@razdva.cz.

Lezení v Sasku

XXIII.díl