Nová kniha s humorným vyprávěním a kreslenými vtipy vám přiblíží život pískařů z Adršpachu a okolí.

Na knihu jsem se těšil. V předmluvě jsem se dočetl, jak se místní historky začaly zaznamenávat na papír a pak si je nadšenci přehazovali jako horký brambor. Do příběhů někdy až neuvěřitelných horolezeckých a opileckých volovin jsem se ponořil na tři večery a rána (s doporučením číst od začátku a nepřeskakovat) a jsem rád, že se toho chopili zrovna Miloslava s Pavlem. Dočetl jsem se o náročných cestách ke skalám, hrdinském i nočním lezení, o hlubokých pádech i návratech z lezení, včetně žertů kamarádů lezců, nebo pohledů žen a nelezců na pány lezce. Zkrátka časy bohatýrské. Kniha je parádní a hodněkrát jsem se smál. Zase jednou vopravdickej humor na písku, když třeba prší.



Tloušťka a formát knihy akorát do ruky, na čtení kdekoliv, hustota písma přiměřená. Nevím jak dlouho vlastně ty různé příběhy ležely v šuplíku (často jsou datovány mezi roky 1960-1970, ale i nedávné) a na kolik z nich převypravováním a vzpomínáním zbylo, to jim ale neubírá na kráse a pointu vždy mají. Jsou zpracovány velice čtivou, řekl bych trochu starší, možná pomístní (krásnou, navíc i bezchybnou) češtinou (našel jsem jen jeden překlep), velmi pěkně literárně zaoblené a srozumitelně podané i pro neznalé - vždy také s přiblížením místa nebo lezené cesty, přiblížení vo co v té lezecké hantýrce jde a seznámením s nejdůležitějšími postavami děje, včetně jmen i přezdívek. S tím si asi dala práci Míla, která některé texty spoluautorů upravila, takže knihu mohou číst i přespolní a nehorolezci. K tomu pěkné kreslené vtipy od Ludvíka Neorala.

... Všichni, včetně Pavla, kteří se ten den v lomu slezli a měli s lezením něco společného, měli kupodivu stejný plán, ten den nic nedělat!
Z lezecké výstroje si toho žádný moc nebral. Jen tak něco, aby se neřeklo a aby měli co pod hlavu. Jediný, kdo otravoval lázeňskou atmosféru, byl Pete. Chodil od jednoho k druhému a přemlouval zahaleče k lezení. Ale všude to bylo stejné, nebo tomu podobné. Líně ukazovali Petemu lahví piva směrem ke slunci a zdůrazňovali nešťastníkovi, že ne - že dnes budou zase "třicítky", u vody možná "osmnáctky" a "dvanáctka" v ruce je v tom hicu ten nejlepší kamarád na ležení. ...

Bohatýrské časy

Autoři: Miloslava Svěcená, Pavel Svěcený
Spoluautoři: Jana Čečková, Zdeněk Hauft, Václav Hornych, Václav Jirásek, Květa Joová, Jiří Kalivoda, Ludvík Neoral, Leopold Páleníček, Milan Rusý, Jiří Šrůtek, Radko Tásler, Miroslav Vacek a Karel Vozáb
Ilustrace: Ludvík Neoral
Formát: A5, brožovaná, 221 stran
Rok: 2013, 1. vydání
Vydali: M. a P. Svěcení vlastním nákladem v Trutnově
ISBN: 978-80-260-4110-8
Doporučená cena se pohybuje okolo: 290,- Kč

Nerad bych knihu srovnával, nebo tu prozrazoval části některých dalších příběhů. Do knihovny si jí řadím přibližně mezi Pískaře a Baja, a autorům i knize přeji minimálně stejný počet vydání a čtenářů.

Kritika, chyby a zásadní nedostatky:
Nevím, jestli jsem všechny kreslené vtipy (správně) pochopil.
Teď bych si dal druhý díl knihy a taky písek, spáru a pivo.

Kde můžete knihu získat? Pokud jste z Trutnova a okolí, kontaktujte nejlépe přímo autory, na emailu: pavel.sveceny @ seznam.cz, nebo tel.: 731 790 548 a 731 790 586 (pouze osobní převzetí). Jinak už kniha frčí i na pultech místních obchodů s lezením a knihami od Trutnova až po Polici.
Další možností je třeba přes eshop Lezce, což je vhodné např. pokud pořizujete i další literaturu a průvodce z nabídky, chcete-li knihu ZASLAT POŠTOU, nebo si můžete domluvit osobní odběr v Praze (viz uvedené stránky).
Ať tak či onak, prospějete autorům knihy za tu námahu a litovat nebudete.

Mílo a Pavle!
Tak jsem to přečetl jedním dechem! Pořádně si to vychutnám, až to budu číst po druhé a po třetí! Čekal jsem, že to bude mimořádné, ale o hodně to předčilo mé očekávání! Gratuluji!
Byla by nesmírná škoda, kdyby tato kniha nikdy nevznikla. Ty postavičky bylo nutné zachytit. To ony vytvářely tehdejší pískařinu.
Bohumil Sýkora.


křest knihy Bohatýrské časy,
který se konal 25.5. 2013 v penzionu U Karabiny v Adršpachu

Úvodem

Doménou zapáleného horolezce není literatura. Horolezec listuje ve stále té samé knize a tou je horolezecký průvodce. Strohý popis cest, jako je: ruční spárou ke kruhu a dále snadno na vrchol, je pro něho stejným čtenářským zážitkem, jako je Červená Karkulka pro ty nejmenší. Jeho písemný projev je povětšinou zredukován pouze na zápis ve vrcholové knížce, kam kostrbatým písmem zapíše své jméno, datum a výstup, a vysílen slohovým cvičením odkládá rychle tužku zpátky do vrcholové krabičky. Po těch, kteří se v návalu euforie rozepsali, pak čteme vzkazy typu – Byli jsme tady – Zdraví Pajda a Majda z Brna, případně výpravnější text jako – Proč to ten vůl dal jenom za sedum!?– čímž tento romanopisec myslel výrazně zlehčený a podhodnocený stupeň obtížnosti cesty, uvedené ve vrcholové knížce.

Samozřejmě, že mezi nimi najdeme i vyložené písmáky. Takoví si v průvodci po večerech pastelkou podtrhávají názvy zdolaných cest. Před jiné zase vpisují na okraj tajemné značky, jako je „p“ (pytel), nebo „pp“ (dvojnásobný pytel), což značí, že se výstup z nějakého důvodu nezdařil ani napodruhé. Poznámky jsou provedeny měkkou tužkou a písmena svou velikostí připomínají malé blechy, takže nikterak neruší kolorit stránek. Během času tyto titěrné poznámky, za které se horolezec stydí, nabudou podoby obyčejné špíny, a lezec tak nabude zpět pozbylé sebevědomí. Takto znešvařený výtisk je chloubou onoho lezce.

Pokud je neukojitelná touha písemně se projevit větší, pak jejím výsledkem je linkovaný sešit, kde je uveden seznam všech jeho výstupů s poznámkou – kdo, kdy, kde, s kým, a jak to šlo. Sešit spolu s průvodcem má takovýto lezec stále po ruce a doma pro ně má vyhrazeno čestné místo, náhradou za plyšového medvěda z dětství.

S neúprosnou pravidelností, v době, kdy už padá ze stromů listí, dochází u něho k nutkání porovnat svoje zpola ilegálně vedené dílo s podobně postiženými druhy. Pokud počet výstupů nemluví v jeho prospěch, prohlásí, že tam stejně nemá zdaleka všecko. Stejným způsobem však argumentují i ostatní, čímž to celé pozbývá na významu, čtenářský kroužek se rozpadá a nezřídka vše končí hádkou.

Knihovnu navštíví tento typ horolezce jen v krajní nouzi. Knihou, kterou tak nutně potřebuje, je zase jen horolezecký průvodce – tentokrát z jiné skalní oblasti. Ostatní knihy kolem sebe vnímá pouze jako bacily, a pokud nenachází v oddělení beletrie dostatek chytů k lezení, opouští s útlou publikací narychlo a nadlouho chrám vědění. Tolik o druhu, který se jaksi vymknul evolučnímu vývoji horolezce a přežívá snad už jen v izolovaných skupinkách, roztroušených po skalních regionech.

O těchto horolezcích se v této knize rozhodně nedočtete. Ti vlastně ani žádné humorné situace při lezení nezažívají, a pokud z nich nějaká přece jen vypadne, tak je v ní legrace jak ve zprávě o pozemkové reformě. Proto jsme cítili za povinnost se o nich v krátkosti zmínit, a to jak pro čtenáře takříkajíc z oboru, tak i pro ty, pro které je pojem karabina „hen ten oný bazmek“ na vodítku pro psa, a mezi lezečkami a dupačkami nevidí žádný rozdíl.

Naštěstí existuje i jiná sorta horolezců, pro které není tužka a papír úhlavním nepřítelem a tak díky jim můžeme teď zažít trochu srandy.

Mezi těmito dvěma existuje ještě třetí a nejpočetnější skupina, která sice zná historek mraky, ale nikdo je nedonutí dát je na papír. Odtud jsme vydolovali pouze něco na způsob: napsat? – v žádným případě – to na mně nechtěj! Přines flašku, a až se trochu picnu, napovídám ti toho, že ti půjde hlava kolem. 

Z toho jednoznačně vyplývá, že pokud bychom měli na tento soubor povídek navázat dalším pokračováním, bude na místě, když v rámci urychlení provedeme hromadný sběr dat v některé z provozoven vinařských závodů.

Pavel Svěcený