Lezec - Zpravodaj

Bílá, nedobytná, osamocená a věčná krása. To jsou velké hory v zimě, jak jsem je poznal a poznávám. Skialpinistů díky novému lehkému vybavení neustále přibývá, ovšem to se týká především sjezdovek a oblastí chat. Vzdálená údolí a drtivá většina vrcholů jsou celou zimu stále prázdná i v Tatrách.

Skialpinismus je nejnáročnější sport, jaký jsem kdy dělal. Komplexně náročný. Dokonce i na přístup k přírodě, horám, sněhu, vnímání, intuici, atd. Myslíte si, že všechny ty bezpečnostní vymoženosti vás ochrání? Nikoli! Jsou to zkušenosti, intuice, vnímání sebe a přírody, vaše pozornost a připravenost fyzická i duševní tady stále hrají a budou hrát největší roli! Ten táhly klouzavý a šlapavý pohyb vzhůru do kopce panenským sněhem a bíle obsypanými stromy, nezapomenutelné a vždy nevídané výhledy z vrcholu, tedy pokud příroda dovolí - a potom ta krátká radost a euforie při sjezdu, pro tyhle pocity a zážitky to děláme. Kdo navíc miluje lezení i lyžování zároveň, pak toto je ta nejlepší realizace!

A jak na to? Na začátek vám nikdo pořádně neporadí a je nutné do toho skočit střemhlav. Proč vám neporadí? Protože na každou důležitou otázku odpovíte, „nevím“. Budeš jezdit především na sjezdovkách nebo ve volném terénu? – Nevím. – Budeš víc šlapat anebo sjezdovat? – Nevím. - V Alpách a Tatrách anebo Krkonoších, popřípadě Beskydech? – Nevím. – A tak dále. Prostě na začátku na tyhle otázky neznáte odpověď, já jsem je také neznal, a tak raději do toho skočte po hlavě a vybírejte intuitivně.

Určitě však kupujte širší lyže, aspoň těch 80 mm pod patou, klidně starší ojeté, než do toho tajemství proniknete a pochopíte, co vlastně chcete.

Pokud máte dost peněz, tak s techovým vázáním, to jsou ty dva drátky vzadu a dvě čelisti vpředu. Jsou mnohem lehčí a dnes i promakané. Ovšem já stále mám i několik párů lyží s deskovým vázáním a nedám na ně dopustit. Hagan Z02 nebo Silvretta Pure jsou prostě super. Lehce ovladatelné hůlkou, zapnu je i po tmě, sice je třikrát těžší než třeba Dynafit anebo ATK, zato cena je už dnes u nich zanedbatelná. Na naše hory to stačí v pohodě a i v těch Tatrách pořád převažuje deskové vázání. Možná ve střediscích, kde víc potkáte ty závodní chrty, ale uprostřed hor, tam stále ještě vládne stará klasika. K2 lyže a deskové vázání stále vidím nejčastěji. Sám jsem používal dlouho Hagany a nyní už teda mám široké a měkké Movementy s lehounkým ATK vázáním, váha šla na polovinu a rychlost sjezdů se zdvojnásobila. Do 40° sklonu jsou výborné na každém povrchu, ačkoli preferují prašan a měkký sníh. Ovšem na tvrdém jsou ty staré tvrdší modely pořád lepší.

Pásy jsou asi všechny dobré. Nejvíc mám Contoury a jsem spokojen. Colltexy jsou zas asi nejlepší do prudšího kopce, dělají je i pro Movementy. Jsou špičkové ve strmém a na zmrzlém.

A oblečení? Doporučuje se „cibulový koncept“. Tzn., hodně vrstev, které postupně svlékáte a oblékáte. Vloni jsem kolikrát nosil sedm vrstev: Tílko, funkční tričko, tenký rolák, tenká softshellka, primaloft, či jaká vesta a nahoře lehká bunda s membránou a na to někdy ještě tenká silonka.
Dnes máme lehké péřovky od Sir Joseph a žena mě učí nosit dvě vrstvy. Jeden merino roláček a na to péřovka, 650 cuin. Já teda nosím i tílko. Když jdu s ženou, tj. pomalu, tak tílko, roláček a péřovka rozepnutá, když sám, tak místo péřovky lehkou bundu větruodolnou a nahoře na to anebo místo toho pnu péřovku.
Kalhoty vždy s bočními zipsy a pod nimi funkční kamaše.
Rukavice také dvoje. Na výstup tenké a na sjezd hrubé. Já rád používám tenké silonové pracovní, protože v nich mám cit a na to klidně palčáky. Nepoužívám nikdy jedny lyžařské zateplené. Nahoru bych je propotil a promočil a stejně by se mi špatně manipulovalo s pásy. Často do minus pěti používám jenom tenké silonové, které mám ještě rezervní v batohu a všude po kapsách.
Na krk a na hlavu tunel a čepici. Na extrémní sjezdy používám lehkou přilbu od CT. Pokud je zmrzlo, tak je lepší mít přilbu i v lehkém, jinak si myslím, že spíš zavází.

Jo a lavinová výbava, horké téma. Neprůstřelné pravidlo… Není to však tak horké, jak se píše. Do „trojky“ lavinovky stejně nepůjdete a do „čerstvé dvojky“ (hned po sněžení) ve velkých horách asni na začátek taky ne! Pak stačí lopatka. Když vidím, jak se lidé bojí a vycházejí jen do víc než stabilních podmínek s pípákem zapnutým už na pokoji, no… Tak doporučím tu lopatku a zbytek nepovažuji za nutný. Já jsem odchovaný horami a samorost, takže můj pohled je jiný a nemusíte jej brát vážně.

Lavinový batoh považuji spíš za nebezpečný – ale to zveličuju! Protože, jak vidím borce lézt do 40° a víc do „čerstvé trojky“ (hned po vydatném sněžení nad dvacet cm srážek) jen proto, že si věří, že mají lavinový batoh, tak to nepovažuji za rozumné chování. Vím, že v mládí bych byl nejspíš stejný. Vím, že umění cítit a vnímat ty hory a sníh vás ochrání, intuice vás ochrání, ale lavinový batoh a pípák nemusí! Takže s pokorou, sbírat pomalu zkušenosti, učíst se „číst“ terén, to je nejdůležitější, a potom třeba i ten pípák si časem koupíte. Samozřejmě se ptejte zkušených a studujte něco o bezpečném pohybu a všechno se naučíte. Nezapomeňte však, že hlavně víc praxe, než teorie!

Mám rád ty příběhy, jak měl kdysi pípák jen jeden z družstva a druhý lopatku a vyrazili do „čerstvé trojky“ a koho zasypalo? No, to je jasné, hory ví! A ten s lopatkou ho vykopal…!

No a kam vyjet? Do jakýchkoliv hor, když je alespoň trochu sněhu. U nás v Beskydech, když napadne pět centimetrů, tak už jsme nadšení a šlapeme, protože na asfaltce bez kamenů to stačí a ještě si „zaobloučkujeme“ v prašanu. Přesně víme, které asfaltky a kde. Lysá hora vede a u nás Javorový vrch.

No a v pořádných horách? Tak to je Žiarská dolina a Žiarská chata – Mekka skialpinistů. Mírná známá sedla – Smutné a Žiarské budou přeplněná o krásném víkendu, ale už například Baníkovský kotel a žlaby mezi Kopami anebo Plačlivó budou prázdná anebo spíše prázdná. To jsou Západní Tatry. Sníh tam leží od listopadu prakticky pořád až do jara, které oficiálně začíná v půlce dubna, zato skutečně až v květnu. Na severu Západních Tater je pak další navštěvovanou a krásnou „mekkou“ Salatín, na nějž vyšlapete po sjezdovce. Ale pak je to od ní ještě daleko a sjezd zpět nádherný. Tady jsou svahy už od 30°sklonu nahoru. Takže si vyberete dosyta.

Robo Vrlák stoupá do Lúčného sedla v Žiarské dolině
foto © Rosťa Tomanec

V Nízkých Tatrách je to Chopok, kam pohodlně a vždy vyšlapete na pásech po umělém sněhu, a přilehlé Ďěreše se spoustou žlabů, kde moc lidí nebude. Mnoho žlabů vede i na sever z Chopku a zvláště ty těžší za vrcholem jsou vždy prázdné. I na tom Chopku jsem ve žlabech jezdil vždy sám. Ostatní byli u lanovky.

A Vysoké Tatry? To už je jiná liga! Famózní krajina pro náročné experty a dobře připravené jedince. I tady jsou terény pro začátečníky kolem středisek Štrbské pleso a Skalnaté pleso, ovšem to pravé ořechové začíná až za hřebenem.
Mekkou je zde Mlynická dolina a přechod přes Bystré sedlo do Furkotské doliny a zpět na Solisko na sjezdovku. Do Furkotské se sice nesmí, ale chodí se. V Mlynické dolině také leží první pořádný, a přitom snadno dostupný, Štrbský štít, 2 382m. Je dominantou doliny. Sjezdy až 400 výškových metrů relativně lehkým terénem, buď na západ anebo na jih.
Nejlepší skialpový průvodce: www.miropeto.sk, uvádí „zjazdovka pre začiatočníkov“. Myslí tím asi „začiatočnikov extrémných zjazdov“. Tak to jo. Poprvé na něm jsem měl docela strach a to jsem byl výborný a zkušený lyžař. Jen začátečník ve volném terénu. Tak tolik pro vlastní obrázek. Sklon je zde už lehce přes 40°!
Vynikající a hojně navštěvovaná je rovněž Mengusovská dolina za východním hřebenem, a to hlavně do sedel pod Koprovským štítem a Volí hřbet, tam vyrážejí odvážní freerideři s lavinovými batohy hned po sněžení.
Toto bych ale nedělal. Vždy je třeba aspoň jeden den po sněžení počkat, aby sníh sedl. Dva dny se sluncem a mrazem v noci jsou ideální. Lehké sjezdy jsou ještě hojně kolem Zbojnické chaty. Svišťový štít anebo Malý Závrat jsou stále v permanenci. Malý Závrat je velmi vděčný tím, že je tam stále hodně sněhu a otočený na východ až jihovýchod se rychle stabilizuje. Kolem Teryho chaty jsou jak oblíbené lehké lahůdky, jako je Baraní sedlo, tak nádherné extrémy typu Laštovičí štrbina a spousta linek obtížnosti mezi tím. Samozřejmě i těžké extrémy z Ladových štítů.

Jízda Centrálem Vysoké
foto © Rosťa Tomanec

Janička kreslí svou stopu v nepopsané Mengusovské dolině
foto © Rosťa Tomanec

Martin Elias při jízdě z Malé Laštovičí štrbiny
foto © Rosťa Tomanec

Teryho chata
foto © Rosťa Tomanec

A extrémy? Těch je V Tatrách a hlavně Vysokých Tatrách požehnaně v nejvyšší světové obtížnosti. Je to kratší oproti Alpám, samozřejmě, ovšem ta obtížnost! I sám Davor Karničar prohlásil, „máte Tatry, tak nikam nemusíte“. Těch strmých a zakroucených půl až kilometr dlouhých žlabů je v každé dolině mraky! Strmost nad 45° i nad 50°! Prostě top extrém pro specialisty příkrých stěn. Až kolmých, řekl bych kdysi, tak mi tehdy připadaly…

Co to obnáší? Psychiku, psychiku a ještě jednou psychiku nastavenou v hlavě a mnoho, mnoho zkušeností, jak v lezení v horách, tak na lyžích! Odhad sněhu, vybroušená technika jízdy, klid a soustředění v hlavě, intuice, průzkum terénu zdola, samozřejmě vylézt…, a potom teprve přichází ta třešnička na slaďounkém dortu, což je extrémní sjezd!
Pro laiky celkem nepochopitelné, neboť se jezdí pomalu a krátké přeskakované oblouky. Moje žena na to říká: „Skáčete tam jako zajíci!“ Pro laika to ani není lyžování, zatímco extrémní lyžař je z toho u vytržení.
Taky je to moře trápení, jak už to v horolezectví bývá. Vstáváš v noci, stoupáš na pásech v noci, mrzne, až praští – čekáš, kdy tě medvěd v lese praští :-) - Pak zasekáváš cepín a mačky do zmrzlého svahu, děsný vítr a doufáš, že vyleze slunko, jak slibovali, protože jinak to polezeš ještě i dolů, což už se mi taky stalo a v 55°!
Nakonec pod vrcholem svítí a peče, sníh rychle měkne, ty zrychluješ, abys stihl ideální podmínky a znovu trpíš nyní ve svém potu. Protože na moc měkkém bys mohl sletět taky dolů i se sněhem. A tak to je dokola. Jenomže RADOST a míra štěstí je právě přímo úměrná tomu, co jsi dal! Co jsi vytrpěl na cestě ke svému cíli. Takže se těšíš i z té dřiny, protože jedině ta tě uvede do stavu jakési esenciální vnitřní pohody, pro kterou to podstupuješ.
Jasně, máš rád i ta čísla. V extrémních sjezdech jich je hned několik, ostatně jako v horolezectví. Sklon, expozice – tedy míra prožitého strachu a technická obtížnost za písmenem „S“. Samozřejmě i v té se laik nevyzná, protože jinou má zmíněný průvodce, jinou další průvodce, jiná je mezinárodní, atd. a do toho pronikne zase jen ten zapálený jezdec.

Celkově? Skialpinismus je fakt velký zážitek! Celé si to potřebuješ vydrápat nahoru, aby ses nahoře pokochal grandiózními výhledy a užil si rozkoš ze sjezdu! Navíc ta samota a opuštěnost přírody, kamzíci, dole lišky za šera, medvědí stopy v lese a nekonečné bílé moře, často i na obloze pod vámi, které vás odděluje od uspěchané a šedé civilizace. Dole se lidi opalují v tričkách a vy sedíte na vrcholu, hledíte na to z pořádné výšky a dálky, mrznete a přesto se vám ještě nechce dolů. Cítíte se zcela šťastní.

Na skialpinismus jsem neměl žádného učitele, přesto se vždy někdo objevil, kdo mě naučil něco dalšího a provedl dál, stejné to bylo v lezení. Proto žádné dlouhé teorie a skočte rovnou DO TOHO! S pokorou, ale rovnou. Vyrazíte a učitel se objeví. Mějte pokoru a pozornost a hory vás vyučí i ochrání! Pamatujte, že ego hory nemají rády! Jinak se nemusíte bát. To je moje zkušenost. Mnoho rozhodnosti a ty nejkrásnější túry přeji!

Predná Bednárzova lávka, stálý pohled do propasti..
foto © Rosťa Tomanec

Překrásné panorama při sjezdu SV hranou Ladového štítu z Ladového koně, jede Karel Svoboda
foto © Rosťa Tomanec

Rosťa při sjezdu z Malé Ladové štrbiny
foto © Rosťa Tomanec

Vášeň zvaná skialpinismus