Lezec - Zpravodaj

Našim závodníkům se daří a Eliška postupuje do finále, kde končí na pěkném 7. místě a nechává za sebou zkušené závodnice jako je Ropek Edyta, Ostapenka Olena a další. Libor Hroza se pustil do soupeřů s cílem dostat se do finále. Do pavouka postupuje jako 11. a po prosmeknutí na 2. cestě tak i zůstává 11. Na finále měl, takový je ale sport. Jirka bojuje jako lev, ale padá a končí jako poslední.

Závod se konal celou dobu za špatného počasí – déšť a zima. Závody probíhají venku, kde sice na závodníky neprší, ale na diváky ano. Přesto tam bylo úplně narváno, až neskutečné - hodně přes 1OOO, jestli 3OOO to nevím, já je nepočítal. Diváci byli skvělí a zajistili výbornou atmosféru. Nějaký hlupák na lezci, který tam ani nebyl, nám naše vzpomínky ze závodů nemůže zkazit.

1. ROUYGA Tatiana (RUS)
2. SAOULEVITCH Anna (RUS)
3. YURINA Valentina (RUS)
4. ZAKHAROVA Olga (UKR)
5. PIRATINSKAYA Mayya (UKR)
6. SAOULEVITCH Olessya (RUS)
7. KARESOVA Eliska (CZE)
8. ROPEK Edyta (POL)
9. HENDRAWATI Agung Etti (IDN)
10. OSTAPENKO Olena (UKR)

Hroza

diváci

Eliška

Eliška

2. závod SP se konal v Italii, ve Val Daone v pohoří Dolomit ve výšce 18OO m.n.m. Nadmořská výška byla pro nás nepříjemná při cestě dlouhé neskutečných 26 m a mírně převislé obtížnosti 6b+. A to se ještě muselo vylézt 15 m na plošinku, ze které se startovalo. Cesty byly postaveny na přehradní hrázi vysoké 80 m. Den před závodem byla možnost si cestu nacvičit – pro každého 10 min. Cesta je klasický běh po kolmé, mírně převislé stěně. Je to jediný závod tohoto druhu a závodníci se na něj speciálně připravují.

Eliška to nemůže udýchat a při měřeném tréninku je jasně poslední. Jdeme se projít do výšky 2000m. Klukům cesta docela vyhovuje a Libor se cítí na finále. Startuje tu sice jen 11 žen a 14 mužů, ale zato ti nejlepší, kteří tuto stěnu už znají. Při překonání časového rekordu je slíbená odměna 500 Eur.

Kvalifikační kolo proběhlo následující den velmi rychle. Eliška zabojovala a umístila se na 9. místě, finále jí uteklo o 1 vteřinu. Jirka je 12. a Libor měl smůlu, protože při závodě si hned na začátku cesty zranil koleno a závod nemohl nedokončit. Jeho průměrný měřený čas ukazoval, že na finále měl. Koleno mu dali do dlahy a jeli jsme domů.

Šokovali mě diváci, kterých tak v nehostinné dolině bylo určitě 400 a dělali výbornou kulisu. A na finále, které se konalo 2 hodiny při našem odjezdu jsme potkávali další a další auta, které tam teprve jely, a to tam nestartoval ani jeden Ital.

Když jsem tam poprvé dojel, dělal jsem si srandu, že to je světák pro lesní zvěř a dřevorubce. Opak byl pravdou. Na lezci pár ubožáků bojuje proti rychlosti, vědomě si vymýšlí a pomlouvá. Na závodech sice startuje málo závodníků, ale zato je na co koukat. To samé platí o finále v obtížnosti. Jenom v Čechách si pořád namlouváme, že 25.-30., někdy i přes 40. místo je úspěch. Je to jenom dobré k získání zkušenosti, což je velice důležité.

Jediný, kdo Elišce poblahopřál za její umístění, byl Tomáš Kysilka, který ví, co stojí jeho Terku dřiny, aby se dobře umístila na světovém poháru. A také bych chtěl poděkovat šéfovi reprezentace S. Vomáčkovi, který mi byl opět nápomocen při odjezdu na SP. Je jenom škoda, že zatím není sponzor, který by zaplatil účast Elišky a Libora na finále SP v Číně.

Na závěr chci poopravit chybu na lezci. Já jsem žádné závody na rychlost nepořádal, ani nedělal rozhodčího, přesto si myslím, že závody v Novém Boru se povedly i s přihlédnutím na mladé závodníky.

Doprovodný vedoucí závodníků na rychlost Karešák.

Eliška

přehrada

Švácha

Hroza

ošetření Hrozy

přehrada a auta diváků

pohled na stěnu

Světový pohár na rychlost v roce 2004