Lezec - Zpravodaj

Po příjezdu z Francie potkávám jednoho horolezce. Hned se ptá kde jsem byl. Ale, byl jsem bouldrovat v Chamonix. Chvíle ticha a potom výbuch smíchu. Tak přesně vypadala reakce jednoho starého klasika, který spíše čekal nějaký pořádný výstup. Ale jak to všechno bylo.

Na přelomu července a srpna jsme se rozjeli stopem do Francie. Den a půl do Lyonu, to nebylo tak špatný. Přeci jenom kamioňáci jsou šikovný kluci. Naším cílem byla oblast Presles, nedaleko od Grenoblu. Bylo to tam super, ale o tom teď psát nechci. Po týdnu lezení, kdy slunce nemilosrdně pálilo a bylo 35°C ve stínu jsme museli změnit lokalitu. Výběr padl na Chamonix. Nebude tam takový teplo a je to směrem domů. Přes Grenobel se přesouváme do Chamonix. Cestu nám zpříjemňovalo zakoupené pivo, takže jsme v Albertville byli už úplně na sračky. Ale jedem dál. Za tmy a unaveni volíme lavičku na přespání, do kolébky alpinismu nám chybí asi 5 km. V noci na sebe navlíkáme úplně všechno oblečení, protože je o 15 stupňů méně než na co jsme si za týden zvykli. Ráno stopujeme jednoho horolezce, který nám doporučuje, kde lze v Chamonix lízt. Jelikož máme jenom 10 expresek a 50 m lano, je náš výběr omezen. No, v sandálích bych se nikam nahoru stejně necpal. Jeho doporučení je úplně hrozný, plotna na louce ve městě a ještě horší plotna v Saint-Gervais (lázně před příjezdem do Cham). Po dalších informačních dotazech je nám doporučena bouldrová oblast kousek za městem. Tak proč ne, aspoň omrknem jak žabojedi bouldrujou. Po zakoupení tekutého proviantu vyrážíme do průsmyku Col des Montets, je to severním směrem na Švýcarsko. Máme štěstí, zastavuje zase lezec, tentokrát Švýcar a boulderista. Doporučuje nám levou stranu od silnice, tam je to prej slušný. Tak jdeme. Ze začátku nic moc. Po chvíli vidíme jeden velkej šutr a na něm hozený lana z vrchu a parta pokřikujících frantíků. To snad není všechno. Po další chvíli nacházíme to, proč jsme se sem táhli. Obcházíme první menší šutr. A hele, bílý fleky, a tady taky. To je cesta, no super. Shazujeme bágly, ty těžký prasata na zem, bereme boty a maglajz a jdeme na to. Po hodině vymýšlení kudy ty bouldry asi vedou, přicházejí 3 partičky domorodců. První co nás zaujalo jsou jejich postavy. To jsou snad všechno bratři. Hlavy mají teda jiný, ale to pod hlavou je jak přes kopírák. Trup jako ruský gymnasta a spodek jako jeho kolegyně ze stejného sportovního odvětví. A kdyby rozložili všechny matrace, který sem přitáhli, tak na nich může spát celý pionýrský tábor. Jdeme se jich zeptat, jak vedou nějaký bouldry co nás zaujaly. Ochotně nám s ladností ukazují místní bonbónky. Přidají ještě pár pokusů v údajně lehčím 8aFb. Je to strop do kterýho se nastupuje z polosedu, pololehu. Následují tři kroky v tomto strůpku a skok přes břicho do lišty, kterou nejsem schopen udržet ani s nohama na zemi. Ale tím to ještě nekončí, nejtěžší je přidat do tý lišty ještě druhou ruku a další skok, ale ten už je do madla na dva prsty a na dva články. No fuj.

Čas tak nějak rychle utekl. Čtyři hodiny v zápalu bouldrování uteklo jako kamzíci při našem příchodu do této krásné oblasti. Francouzi byli přátelští. Při našich leckdy marných pokusech podsouvali svoje matračky do míst, kde skončil předchozí pokus.

Pro zájemce dodávám, že spaní tam je v pohodě, pokud prší lze se schovat v boudě na parkovišti. Voda tam je a všichni si odpadky rádi odnesou na parkoviště do popelnice. Ráno jsme se sbalili a jeli o štaci dál. Celé TOPO této oblasti je popsáno v časopise Grimper, červenec 2001. Jaký bylo naše překvapení, když jsme ty naše bouldry viděli vyfocený v časáku. To jsme teda čuměli.

Bouldering v Chamonix

Cha, cha, cha, ...