...až teď někdy z jara pojedete zalízt do Jizerek, možná si všimnete, že na silnici výrazně ubylo mrtvol. Žabích mrtvol...

---

     Vrhuš  doklopýtal do svého brlohu pod převisem v Posvátném  údolí. Zcela vyčerpán se svalil do kouta a zachumlal se do suchého bukového listí. Blaženě se protáhl a zasnil se :  "Uf, to byl dneska nádherný den!" Oči se mu při vzpomínce na dobro, kterého byl dnešního dne nejen svědkem, ale přímým účastníkem, zalily slzami štěstí.
  Dnes mohl na vlastní oči spatřit ovoce projektu, na němž se spolu se svými zelenými přáteli několik týdnů podílel. A nebyly to snadné týdny. Vstávat musel ještě před rozedněním, aby byl  včas na  Pracovišti a ukázal se tak platným členem Žabího bratrstva. Z titulu své funkce, Strážce posvátného údolí, se to od něj beztak jaksi očekávalo.
  Ráno co ráno tudíž klopýtal bez reptání sychravou tmou na Pracoviště. Čelem nesčíslněkrát vrazil do hrubozrnné žuly temných jizerských balvanů, nohy mu klouzaly po mokrých větvích tlejících pod bukovým listím a následné krkolomné pády  z prudké stráně  značně prodlužovaly jeho každodenní strastiplné putování.  Jednou dokonce málem přišel o oko, když se zcela vysílen po celodenní lopotě vracel tmou zpět pod převis, sešel ze stezky a napíchl se na suchou smrkovou větev.
Ovšem nejotřesnějším zážitkem  oněch hektických pracovních dnů, pro něj bylo setkání  s  Peprem.   Když se totiž onehdá vracel  houstnoucí tmou domů, uviděl Pepra  s jednou divoženkou, členkou Žabího bratrstva, po které v krátkých chvílích odpočinku na Pracovišti poslední dobou čím dál tím častěji pokukoval.  Vrhušovi se líbila moc!
 Byla pracovitá, veselá, měla krásné dlouhé nažloutlé dredy a v oranžové reflexní vestičce jí to nesmírně slušelo. Teď ji  však spatřil ve společnosti Pepra, stárnoucího lezce, vyvrhele a sukničkáře. Navíc v situaci a poloze, která se mu bytostně hnusila!
 Naštěsti ho Pepr nespatřil. To by bylo s Vrhušem zle! Jejich poslední setkání totiž pro něj skončilo ostudně. Omámen  třetinkou piva na terase lesní hospůdky U kozla ztratil onehdá plachost a  pustil se do debaty se  stárnoucím bardem v roztrhaném tílku s čelenkou. Mylně se domnívajíc, že starý šlachovitý lezec takového vzezření  jistě  sdílí etické ideály zdolávání zdejších vrcholů,  jako on. Jediné správné, dbající odkazu předků, striktně  odmítající jakékoli novinky zavánějící  kacířstvím, hodné okamžitého odsouzení. Ultra ortodox pure climbing konservatismus – to bylo jeho náboženství a zároveň poslání, kterému věřil a které z pozice strážce Posvátného Údolí  prosazoval. Že tentokrát vsadil na špatného koně, zjistil   vzápětí. Hned po té se mu zatmělo před očima po ráně pěstí. Štěstí pro něj, že neztratil vědomí. Instinkt  divokého zvířete velící: kdo uteče, ten přežije,  ho uchránil před řádnou nakládačkou, kterou mu Pepr ještě stačil  pro příště slíbit.
Jak už řečeno, Pepr  ho tentokrát v houstnoucí  tmě  nespatřil. Na rozdíl od jeho milé. V jejích očích spatřil přesně tolik, aby pochopil, že i stárnoucí  klimber, vyvrhel  a  sukničkář  má něco,  co on, při vší své pracovitosti, píli a vrozeném romantizmu nikdy nebude schopen nabídnout!  V té chvíli se mu zbortil svět.
Když pak kolem půlnoci doklopýtal do brlohu, vyhrabal z tajné skrýše několik posledních sušených lysohlávek, spolykal je a celou noc s vytřeštěnýma očima zíral do stropu jeskyně, své služební ubytovny.
  Brrr! Vrhuš zaplašil nepříjemnou vzpomínku na chvíle ponížení…

  Dnešek však byl jeho dnem.
Dnem sklizně  plodů, společného úsilí party Žabího bratrstva. Dnem Žabích dožínek. Dnes vydaly kýble, tak pracně zakopávané po mnoho dní za protižabí zábranou z PVC,  jenž lemovala okraj silnice, žabího zabijáka, své plody.
  Lapené žabky byly opatrně vysypávány do kádě připevněné na korbě zbrusu nové dodávky, daru od jejich Belgických kolegů. Po naplnění byly kádě odváženy do blízkého duchovního centra Zelený svět, zbudovaného pílí a potem nadšených dobrovolníků a štědrých Bruselských fondů. Tam se žabičkám dostalo veškeré péče, jakou si jen mohly přát.
Nejprve jim byla ošetřena drobná zranění, jež utrpěly při odlovu či přepravě. (Vážnější případy, jakými byly amputace různých částí znetvořených žabích tělíček či eutanazie nežádoucích, zavlečených druhů, pak probíhaly ve vzdálené žabí poliklinice, kam byly žabky  transportovány vrtulníkem, který si při té příležitosti pořídil z peněz bratrstva jeho  předseda).  Po ošetření  byly všechny kuňky ponořeny do speciálních nerezových van s roztokem ničícím všemožné parazity trápící nebohé, ohrožené příslušníky vybraných žabích  druhů. Následně byly přeneseny do speciálního dekontaminačního boxu, kde byly  osprchovány neutralizátorem Slizolit. Dalším krokem bylo vstříknutí výživného roztoku žabkám, jež mnohdy hladověly několik dnů, trpělivě vyčkávajíc na dnech kýblů příchodu svých ochránců-převaděčů.
 Netřeba dodávat, že veškerá péče byla svěřena špičkovým specialistům z oboru žabologie včetně několika Evropských specialistů najatých speciálně pro dnešní akci. Po nakrmení byly pak žabky přeneseny ke zvážení a třídění. U této činnosti asistovali zkušeným odborníkům i vybraní dobrovolníci a mezi nimi i Vrhuš. Byl na sebe nesmírně pyšný. Nepřestával se radovat z toho, že může být kolečkem v soukolí organizace s tak ušlechtilým posláním. Svůj úkol bral nesmírně vážně a vskutku byl všude tam, kde bylo potřeba přiložit ruku k dílu. Jedněmi dveřmi nosil žabky v plastových přepravkách do třídírny a druhými je posléze vynášel, zabalené  v  polystyrénových krabicích, lehce omámené rajským plynem na rampu. Tam byly nakládány na kamión,  zapůjčený a speciálně klimatizací vybavený francouzskou firmou LFG.
Když byla nakládka na sklonku dne dokončena opřel se Vrhuš o sloup rampy, protáhl záda znavená celodenní dřinou a s dojetím sledoval kamión mizící za nedalekou zatáčkou. Byl dojat. Celá tak dlouho připravovaná a nesmírně logistiky náročná a drahá akce vrcholila. Teď už jeho žabičky čekalo jen pár kilometrů a budou vypuštěny do Rybníka na druhé straně silnice, kam se každoročně na jaře snažily z důvodů páření dostat a na níž houfně hynuly pod koly aut, řízených bezohlednými řidiči.  Pomyšlení na placaté, seschlé žabí mrtvolky mu vehnalo slzy do očí.  To byl také jeden z důvodů, proč si neuvědomil, že kamión zamířil na opačnou stranu, než kde se nacházel Rybník. Místo toho zamířil k nedaleké státní hranici.
 Vrhuš si otřel slzy dojetí a naposledy zamával žabkám v kamiónu, na jehož bocích mohl  i na dálku číst název firmy, která ho tak nezištně pro dnešní akci zapůjčila: Le France  Gurmanś.
Mohl, kdyby číst uměl...