Obvykle se vejde do dlaně dospělé ruky a je určen ke konzumaci jednou osobou tzv. na posezení. Většinou sladký s různými příchutěmi, do těsta bývají přimíchány kousky čokolády, rozinky nebo jiné dobrůtky. Výborné k čaji, kávě, horké čokoládě, kakau. Nevhodné k pivu. Vhodné ke snídani, svačině, obědu, večeři, druhé večeři. Americké muffiny jsou největší a nejsladší na světě. Velké jako pěst adršpašského spáraře lze zakoupit za 1,50 $.
(volně přeloženo z anglické verze wikipedie, doplněno autorem)


Kdysi dávno jsem slyšel někoho, snad Prcase, vyprávět o pískařském lezení kdesi na východě USA. Prý kousek (10 hodin) od jedné z východních metropolí. Mělo to silně připomínat Labák a mělo to být skvělé. Ale také šlo jen o zastávku na cestě Amerikou, která nutně směřovala kam jinam než na západ do legendárních Yosemit, Joshuy či Smith Rocku.
Také jsem si celý život představoval, jak se jednou do států vypravím a nikdy mi nepřišlo na mysl, že má první cesta by měla mít jiný cíl než Yosemite. Ale člověk míní a osud mění. Předně jsem se nikdy přes oceán nevypravil. Nevím přesně proč. Peníze, čas, jiné cíle, jiné povinnosti. K tomu nejistota, jak se vlastně do států dostat a po nich pohybovat. A tak mi zůstávaly jen dojmy z časopisů, filmů a vyprávění.


Muffin
foto by © Gary Tamin

Časy se mění, možnosti zlepšují a věk varuje před odkládáním tajných přání. Rozhodnutí vyrazit ale nebylo vyslyšením volání El Capitana. Ne, ne. Smýkán silami nadpřirozenými jsem si před dvěma lety přečetl článek na Lezci od Andyho. A nic. Jenže Andy loni přidal další příspěvek o akci zvané Rockoctoberfest, a na ten už jsem se chytil. Oba na Lezci lehce najdete po zadání „ Red River“ do „Hledat“. Tedy, úplně jsem se nechytil. Jen jsem si na netu vyhledal další info a kápl na nabídku zbrusu nového průvodce od Raye Ellingtona. Řekl jsem si, kupuješ si průvodce po Evropě, máš i krásný Eastern Grit od Myšáka, co by sis nekoupil, čistě pro radost, průvodce po americké oblasti. Co na tom, že se tam nikdy nepodíváš. Objednal jsem si ho a nakladatel Dave Pegg mi ho obratem poslal. Než jsem ho doma disciplinovaně odevzdal pod stromeček, stihl jsem jej trochu prolistovat. A byl jsem ztracen. Neurčité obrysy všeho amerického rázem získaly ostré kontury.


Jarda v cestě Triple Sec 5.12d -13a, The Sanctuary
foto by © Michal Maděra

Pár telefonátů, a začal se rýsovat velký výlet. V Praze tou dobou žijící Andy nadšeně přivítal záměr navštívit The Reds, svou nejoblíbenější oblast, a v Plzni žijící Jirka neméně nadšeně potvrdil svoji účast. A tím vše začalo. Hned padlo rozhodnutí, že musí jít o čistě lezecký zájezd. Žádné turistické rozptylování. Jen lezení a lezení. A jen v Reds. Tenkrát jsem ještě netušil, že před odletem ani nebudu mít chuť do lezení a že mne čeká podivná sezóna.
Záhy, během jara, se vytvořil základ naší skupiny. Já, táta (Jarda st.), Bertík (synek), Jirka Sika, Žofin (Pavel Žofka), Myšák (Michal Maděra). Později se přidal Mirek Novotný a na poslední chvíli Standa Krpejš s Honzou Zachariášem. Kdo řekl, že poletí, poletěl. Nikdo nevzdal.
Na doporučení Andyho jsme zvolili termín v říjnu, a udělali jsme dobře. Andy pro nás vůbec znamenal jistotu v rozbouřených vodách neznámého kontinentu. Sršel nadšením, že nám všechno ukáže a o vše se postará. Ukázal a postaral. Byl dokonalý. Příjemně se chystalo na cestu při vědomí, že případné problémy nám pomůže řešit rodilý Američan.
Bylo téměř nesnesitelné se od jara těšit na říjen. Mnohem nesnesitelnější ale bylo, když jsem se na začátku června dozvěděl, že bych měl s lezením na blíže neurčenou dobu přestat. To když jsem navštívil ortopeda s akutně nataženým prstem ze Saska. Ten se prý zahojí za čtyři týdny. Do pytle. Ale s tím ramenem, na které jsem si neprozřetelně postěžoval, to bude horší. Prý, kolik let nepřetržitě lezu. Intenzivně bez přerušení asi jedenáct, říkám. Aha, tak to aspoň v zimě si dáchnete, ne? No, moc ne, říkám, to vždycky trénuju. Aha, říká pro změnu on, tak to jste to trochu přehnal. Udělal pár vyšetření a Ameriku mi tak napůl povolil. Pod podmínkou, že do září nesáhnu na skálu. A nezapomněl dodat, že nic neslibuje.


Vše je ten nejpevnější písek a má často bizarní tvary
foto by © Jirka Sika

Do Ameriky jsem chtěl, rameno bolelo, a na hru bez jasného konce jsem raději přistoupil. Sebral mi lezení, darebák doktorská. Týden jsem byl jak tělo bez duše. Ze dne na den se smiřovat s životem bez lezení… Musel jsem si najít alternativu. Našel, ale to na Lezce nepatří. Rodina si mě užila jako nikdy. A co hůř. V září jsem se přistihl, že jsem se od lezení odstřihl tak dokonale, že mi ani nechybí. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Rameno se ozývalo stále i přes několik měsíců rehabilitací. Ztratil jsem kontakt se skálou a určitě i spoustu sil. Jak je možné se tak snadno vzdát středobodu svého žití? Těžko pochopit. Poslední ještě neutrženou kotvou zůstávaly The Reds. Co tam budu dělat, jsem moc netušil, ale takový výlet se nevzdává. Alespoň jsem se přesvědčoval, že tam polezu, i kdybych si měl rameno utrhnout. Jen si holt nesáhnu na obtížnost, kterou jsem si na jaře maloval. A ve skrytu duše jsem doufal, že se mi vrátí lezecký elán. Takto jsem se sice těšil, spíše ale na exotický výlet než na samotné skály.
Ať tak či tak, průvodce sliboval úžasné zážitky a sám o sobě byl, a je, dílem, které těší na všech nejobvyklejších místech, kde jej lezec prohlíží. Spolehlivě. Zejména v posteli a na WC. Mnoho krásných chvil jsem s ním strávil. Nevím, zda systém, kterým je zpracován, vymysleli v USA nebo v Anglii, protože i Grit je zpracován podobně, ale v každém případě jde o dílo, které lze považovat za etalon všech průvodců.

Přípravy s blížícím se odletem pomalu vrcholily. Kromě jiného jsme museli požádat o vízum. Při té příležitosti jsem si poprvé v životě uvědomil, že USA opravdu existují. Ne že bych to předtím nevěděl, ale jaksi jsem se na té jejich ambasádě přistihl, že z nich mám i jakýsi respekt, který bych při své pýše nikdy předtím nepřipustil. Byl to jiný zážitek, než četba, film nebo vyprávění. Najednou to bylo na dotek.
Letenky dostal na starosti Jirka a svého úkolu se zhostil se ctí. Za slušnou cenu cca 17.000 Kč na osobu nám obstaral cestu z Prahy až do Lexingtonu s jedním přestupem v Atlantě. To se ukázalo být ideálním přiblížením, neboť z Lexingtonu nám na campground scházelo ujet jen hodinu autem. To jsem zase dostal na starost já. Tedy, jen z poloviny, protože s jedním autem, svým, na nás měl čekat Andy. Protože nás bylo jako psů, nemohlo nám ale to jeho stačit. Užasle jsem sledoval rezervační proces přes net, jímž jsem během pár minut objednal auťák přímo na letišti v Lexingtonu. Vy, co už jste takové věci dělali mnohokrát, se jistě usmíváte, ale pro mě to bylo poprvé a opravdu jsem byl překvapen, jak je to jednoduché. Za 14.000 Kč na dva týdny. Zbrusu nová bílá Toyota automat. Automat byl problém jen chvíli, když se mi několikrát podařilo dupnout levou nohou na široký brzdový pedál v domnění, že jde o pedál spojkový. Spolujezdci s obličeji namáčknutými na předním skle nebo zabořenými v opěradlech mi pokaždé odpustili. Horší byly semafory zavěšené a pohupující se nad středem křižovatek. Navyklý z domova stavět až na úrovni semaforu se mi párkrát podařilo zajet na červenou doprostřed křižovatky.


Daniel Woods v cestě Fifty words for pump, 5.14c, Bob Marley Crag
foto by © Michal Maděra



Daniel Woods v cestě Fifty words for pump, 5.14c, Bob Marley Crag
foto by © Michal Maděra

Pak už jsme jen zabalili a sešli se v různých časech na různých letištích. Míra v sobotní dopoledne na ruzyňském, Myšák již ráno na londýnském Heathrow, já s tátou, Bertíkem, Jirkou a Žofinem v poledne na ruzyňském a Standa s Honzou až v pondělí také na ruzyňském. Míra přestoupil ve Frankfurtu a v Chicagu a jako první dorazil do Lexingtonu, kde se setkal s Andym. My se s Myšákem setkali již v Atlantě a společně dorazili do Lexingtonu. Omlouvám se, že to tak dopodrobna zmiňuji, ale zdála se mi ta naše ofenzíva celkem zajímavě zkombinovaná. A proč Míra neletěl s námi? No protože se potřeboval vrátit o den dříve, a to jsou pak úplně jiné letenky. A proč s námi neletěl Standa s Honzou? No protože oni se rozhodli jaksi až týden před odletem, a to už jsou taky úplně jiné letenky. A proč s námi neletěl Myšák? No protože bydlí v Londýně, a to jsou tuplem jiné letenky. A Míra ještě k tomu bydlí u Dijonu, ale zase se mu nechtělo letět z Francie.
Tak jsme se nakonec všichni ocitli ve vzduchu, cpali se občerstvením, úpěli, jak dlouho to trvá, a nemohli se dočkat. Spolu s námi letělo i mnoho párů napětím lehce zpocených rukou, které v civilním životě řídí železniční dopravu, pomáhají štěpit jádro, píšou křídou na tabuli, rozmachují se v soudních přích, vyšetřují ženské klíny, zušlechťují londýnské bytové jednotky, zachycují nezachytitelné světelné okamžiky, svírají učebnice a zajišťují outdorové zabezpečení všem potřebným.


Standa Krpejš v cestě Banshee, 5.11c, Solarium
foto by © Michal Maděra

Měli-li bychom se podělit o pár zkušeností z cesty, pak zřejmě o tyto. Žofin ověřil, že je skutečně nutné dodržet váhový limit zavazadel. Kromě toho ale zjistil, že zavazadlo lze přebalovat i přímo před odbavovací přepážkou, takže vlastně o nic nešlo. Téměř promeškané letadlo nebylo podstatné. Dále se nedoporučuje vkládat si do zavazadel živé plody. V jakémsi návalu slabomyslnosti jsem si do kufru (ano, opravdu jsem vezl kufr, s kolečky, krásně se s ním jezdilo) přihodil malé červené jablíčko. V letadle jsme vyplňovali takové formuláře, kde byla i kolonka, jestli vezeme nějaký food. Pamětlivý přísnosti úředníků jsem zaškrtl Yes. Imigrační úředník skutečně o mé food projevil zájem. Přiznal jsem se k jablku a už mě hnali na agriculture control. Času na přestup jsme neměli nazbyt a nervozita stoupala. Kontrolor nechtěl věřit vlastním očím, když z útrob našeho obrovského kufru vylovil za malou šťopičku miniaturní červené české jablíčko. Svolal všechny své kolegy a vykřikoval cosi o big trouble for little apple. Jablíčko skončilo ve velkém sudu společně s kily potravin s námi vyšetřované Řekyně. Náš čas na přestup se tím notně zkrátil. A to nám ještě Myšák napsal, že už to asi nestihneme, protože on už čeká u brány na naše letadlo a nás ještě čeká dlouhý přesun podzemím Atlantského letiště. Nakonec jsme dorazili včas a ještě nabrali zpoždění, protože kapitán byl sick a někde vyprazdňoval své útroby. Jinak byla cesta v klidu.
Jen trvala strašně dlouho. Na kemp u Miguela jsme dorazili po půlnoci. Našeho času v šest ráno. Už v autě sledujíc Andyho koncová světla jsem několikrát jen taktak zvítězil nad mikrospánkem. Možná že i nad makrospánkem. Ve tmě jsme postavili stany, matně zaznamenali žlutě natřenou prkennou pizzerii a upadli do říše snů. A ráno to konečně začalo.
Za prvé bylo modro. Za druhé teplo. Za třetí všude samí lezci. Za čtvrté jsme byli v Americe. A za páté, měli jsme Andyho! Hned jsme omrkli kemp. Spousta místa. Spousta stanů. Po víkendu jich notně ubylo. Jeden záchod. Nechápu to, ale stačil. Jedno umyvadlo, spíše dřez. To už vůbec nechápu, ale také stačilo. Pro všechny a na všechno. Mytí, holení, nádobí, všechno. Dvě sprchy. Ty zely prázdnotou. Tak mě tam napadlo, že se opravdu nedá o Americe zevšeobecňovat. Prý že jsou posedlí čistotou. Komunita, kterou jsme poznali my, rozhodně žádné přehnané nároky nemá.


Jirka v cestě Mirage, 5.12c, Solarium
foto by © Michal Maděra

Kapitolou samou pro sebe byla Miguelova pizzerie. Ze strany od silnice, mimochodem docela rušné, nevelká žlutě natřená prkenná stavba s vývěsním štítem ve tvaru Miguelova emblému. Lavice před ní, sedačky ze školního autobusu uvnitř. Interiér vůbec budil úžasný dojem. Nic tam nebylo nové. Spíše neuvěřitelně ošuntělé, ale jakýmsi zázrakem útulné a příjemné. A hlavně veskrze lezecké. Nad pultem, u něhož se z fronty objednávalo jídlo a pití, a pod celým stropem lokálu visí nejrůznější lezecký materiál. Doplňují jej stojany mezi stoly a při vstupu na záchod (vidíte, na ten jsem zapomněl, takže jsou tam vlastně dva záchody). Prostor totiž současně funguje jako outdorová prodejna. Po stolech se povalují lezecké časopisy a knihy. Od října včetně té naší o Sasku. Od brzkého rána do pozdního večera je tu plno, ale vládne tu pohoda a všechno odsejpá. Systém objednávek je geniálně jednoduchý. Gró nabídky tvoří pizza, omeleta, muffiny, půllitrové kelímky s čajem, kafem nebo horkou čokoládou a zázvorová limonáda Ale-8-one ve skle. Pizzu a omeletu si objednáte tak, že vyplníte formulář, kde zaškrtnete přísady, které na pizzu nebo do omelety chcete, doplníte své jméno, odevzdáte jej u pokladny a jdete se posadit kamkoliv. Všechno vám přinesou, lhostejno, zda sedíte uvnitř nebo venku. Ještě teď mi v uších zní volání obsluhy, částečně složené z příslušníků Miguelovy rodiny a částečně z lezců-brigádníků. Protože zákazníci čekali na svou pizzu i v samotném kempu, stále se ozývalo „James!“ nebo „Michael!“ a tak podobně, dokud se nenašel ten správný hladovec. Konkrétně mě volali „Džarda!“. Přestalo to v okamžiku, kdy jsem na lístek místo Jarda začal psát Yarda.


Mezi mnoho exotických rostlin ale i zvířat jistě patří tento Tabacco tree
foto by © Jirka Sika

Miguel neužívá žádné nádobí. Nemusí ho tak mýt a značně mu to ulehčuje práci. Při tom provozu by zřejmě potřeboval nejméně o dva lidi více. Všechno je v kelímkách, na papírových táckách a s plastovými příbory. Ekologické to zřejmě příliš není, ale zaslechli jsme, že v Kentucky netuší, co je ekologie. Není moc divu. Místa dost, průmysl veškerý žádný a obloha neustále blankytně modrá. Žádný smog. Dokonce se mi poprvé v životě stalo, že mi po návratu doma smrděl vzduch. Už to přešlo. Prostě je k šetření životního prostředí nic nenutí.


Jarda Maršík v neznámé cestě
foto by © Michal Maděra

Porce jsou velké a jídlo výborné. Jedna pizza nasytí dva lidi. Personál příjemný. Ceny ucházející. Pizza pro dva 16 $, ½ l horké čokolády 1,50 $, limča 1 $ apod. Alkohol žádný. Camp je v prohibičním suchém okrese. Pivo, víno se muselo kupovat jinde. Nejblíže to bylo asi 8 mil ke srubu jednoho zztopáka.
Pizzerie stojí na pomezí mezi velkým parkovištěm a samotným prostorem pro stany, který je o něco níže. Díky tomu je ze strany od stanů pizzerie dvoupatrová a přístupná do suterénní společenské místnosti, kde se dá večer posedět, zahrát šachy, probrat vylezené cesty, připojit si notebook. Notebook je vůbec fenomén. Večer co večer se před mnoha lezci rozzářily modré monitory. Miguel nabízí wi-fi, a všichni tak vesele surfují, volají domů, někteří i pracují. Andyho notebook byl i naším spojením se světem. Díky němu jsme mohli on-line zaplavit Lezce fotkami pořízenými našimi mistry fotografy jen pár hodin předtím. Třem nám Jirka založil deníček, čímž nám zařídil zábavu na dlouhé večery.
Ale abych se vrátil k našemu prvnímu ránu. Andy na nás byl skutečně nachystaný. Někde sehnal obrovský stan pro asi osm osob. V rakvi (na auto) měl nakoupené zásoby jídla na prvních pár dnů. A uprostřed kruhu našich v noci postavených stanů stály stoly a lavice, které byly středobodem následujících dvou týdnů. Včetně kuchyňského koutu s vařičem. Prostě luxus. A ta balení potravin. Slané buráky v tříkilové plechovce, sušené meruňky a rozinky po kilech, instantní ovesné kaše po desítkách pytlíků. Hned nám připravil do igelitového pytle svačinu do skal, když sesypal oříšky, rozinky, meruňky a čokoládové čočky. A do skal už jsme se nemohli dočkat.


Holčina zkouší cestu Prometheus Unbound 5.13a, Sanctuary
foto by © Michal Maděra

Výběr padl na Roadside Crag. Nedaleko od kempu a nedaleko z parkoviště na nás čekal masív toho nejúžasnějšího pískovce, jaký jsme kdy viděli. Tvrdý, pevný a luxusně tvarovaný. Poličky a díry nejrůznějších velikostí. Zajištěno nýty v příjemných vzdálenostech. Na klasické cesty bez nýtů jsme se příliš nesoustředili. Rychle jsme zjistili, že obtížnosti kolem 5.11 nám půjdou dobře od ruky a že i nějaká ta 5.12 by mohla být přijatelná. Cesty byly dlouhé od 15 metrů do 40 a některé úžasně vytrvalostní. A krásné. Neuvěřitelně. I scenérie stála za to. Stěna se místy klenula obrovským převisem, rostlinstvo s obrovskými listy působilo cizokrajně, přestože jinak se příroda podobala naší. Snad jen zarážela naprostá absence bříz. Během dvou týdnů jsme spatřili asi tucet hadů, z nichž nám žádný nic neudělal a na oplátku ani my jemu. Blankytně modrá obloha prosvítala nad hořlavě rudými, oranžovými a žlutými listy a vzduch bych průzračný jako křišťál.
A pak následovaly dny, v nichž se lezení transformovalo do podoby slaďoučkých a voňavoučkých muffinů. Poprvé v životě jsem v ruce držel skálu a neměl k ní žádné výhrady, žádná dodatečná přání. Aby byly chyty o něco příjemnější, aby bylo lepší tření, aby skála tolik nedrásala kůži, prostě aby to lezení bylo ještě hezčí. V Reds je vše dokonalé. Tak dokonalé, že si po dvou týdnech člověk začne připadat jako v cukrárně. Proto ty muffiny, které mimochodem v obří velikosti nabízí i Miguel ve své pizzerii. Celkový zážitek z lezení je tak dokonalý, až si člověk uvědomí, že mu vlastně sem tam nějaká ta odřenina, strach, nepohodlí, ošklivost vlastně chybí. Rozmazlenost je to, co tu lezci hrozí. Určitě je lepší, lézt všude jinde a do Reds si zajet zamlsat, než jen mlsat v Reds a jinam jezdit zjišťovat, že už to lepší nebude. Jediné, co bych Reds vytkl, je paradoxně to, že jim není co vytknout. Jsou ideální. Jsou lezeckým rájem na zemi. A není to jejich chyba. Člověk je ale tak zvláštně vybaven, že se jen s rájem nějak nedokáže spokojit. Ale jestli někomu stačí opravdu jen malá vada na kráse, pak vezme zavděk prašným podkladem pod většinou nástupů. Na travičku nebo čistý písek nenarazíte, jen jemný prach, který zaleze všude.


Chlapec leze cestu Convicted 5.13a, The Motherloade
foto by © Michal Maděra

Jezdili jsme po jednotlivých oblastech, někdy pět jindy dvacet mílí po dokonalých silnicích a silničkách. Výjimkou nebyly ani míle po prašných cestách. Míjeli venkovská stavení, chatrče, přívěsy se zahrádkami, kostelíky nejrůznějších církví a typů, benzínové pumpy, které jsou středobodem společenského života a zásobování potravinami, úžasnou podzimní krajinu nejvíce připomínající naše Kokořínsko. Překvapily nás fungující minivrty na ropu uprostřed lesa nedaleko skal. Poznámka o ekologii je někde výše.
Parkovali jsme na obrovském a často narvaném parkovišti u Miguela, atmosféra jehož kempu byla dokonale lezecká. Noc za 2 $ na osobu přitahuje mraky lezců a v kombinaci s minimálním sociálním vybavením současně dobře odrazuje jakékoliv jiné návštěvníky. I tak se Miguelova rodina má co ohánět. Samotný Miguel je charismatický původem Portugalec, který je symbolem Reds. Na jeho pizzu se prostě zajít musí. I na jeho omeletu. A o historii a současnosti skal se od něj dozvíte spoustu. Včetně problémů s ochranou přírody.
Ani tady to nefunguje samosebou. Spousty skal jsou nedostupné. A režim těch lezených je rozmanitě různý. Soukromé vlastnictví vede k tomu, že někam se prostě vůbec nesmí. Jinde vlastní celé údolí s mnoha sektory staří manželé (Rick a Liz Weberovi), kteří mají rádi lezce, a na svůj obrovský pozemek (Muir Valley) je pouštějí a fandí jim. Jinde zase potřebujete povolení (Torrent Falls). A jinde se lezci složili (organizace Pendergrass-Murray Recreational Preserve) a kus země se skalami koupili. Samozřejmě, že i tady se proto apeluje a spoléhá na to, že se lezci budou po všech stránkách chovat ke skalám a soukromému vlastnictví (ne tak nutně k přírodě, jsme v Kentucky) slušně. Ohrožení omezením je z hovorů i průvodce dobře cítit.


Jarda Maršík v cestě No Redemption, 5.13b, Bob Marley Crag
foto by © Michal Maděra

Kapitolou samou pro sebe se nám staly rest daye. Vesměs naplněné výlety do hodinu cesty vzdáleného Lexingtonu. Jeden mrakodrap, ošklivé a malé centrum, vilové čtvrti kolem obklopené obchvatem s tolika obchody a občerstveními, že by stačily pro Kentucky a všechny okolní státy. Nepřitažlivé fast foody, strašně laciné oblečení ve Wall Martu, lezecký obchod s drahým zbožím a časopisy s články o AO. To vše ale bledne ve srovnání s programem, který nám Andy přichystal na sobotu. Dostihy. 40000 lidí, kteří přijeli 100000 auty. Všechno dokonale zorganizováno. Parkování bez problémů. Zelené louky, dřevěné ohrady čerstvě nastříkané na bílo včetně širokého pruhu země poblíž, vstupné tři dolary, koně, strakatí žokejové, mraky občerstvení, sázkové šílenství a cílová davová hysterie, Dick Francis, bluegrass, polámané ruce, smetánka se spodinou na jedné hromadě, tymolínové krásky, opilí mladíci, peníze, vedro, emoce, otrava. Nezapomenutelný zážitek. Nedaleko závodiště lexingtonské letiště, které na nás ještě týden počkalo.


Bojovná amazonka zkouší cestu Convicted 5.13a, The Motherloade
foto by © Michal Maděra

Dny nám líně ubíhaly naplněné hlavně lezením. Andyho skvělé vybavení nám bylo zdrojem mnoha skvělých snídaní i večeří a jeho výborná nálada a radost z toho, že nám může ukázat své doma, zase zdrojem pohody. Všechno klapalo, organizační problémky se řešily šmahem a dříve, než přerostly v problémy. Neuvěřitelné jsme měli i počasí. Pršelo nám jeden den, kdy byl zrovna odpočinek. Jinak párkrát trochu v noci. Poslední dva dny bylo počasí podle místních přiměřené roční době, tedy jasno s teplotami kolem dvaceti stupňů. Před tím ranní chladna rychle střídaly teploty ke třiceti stupňům, v nichž jsme museli lézt ve stínu. To ale nebyl problém. Ještě po setmění jsme pobíhali svlečení do půl těla. Byli jsme tam v době od 5. do 19. října.
Nádherné dva týdny skončily. Sbalili jsme si svoje saky paky, rozloučili se s Miguelem, dojeli na letiště, vrátili auto, přebalili několikrát svá zavazadla do správného váhového limitu (2x 23 kg na osobu), vyřešili drobné nesrovnalosti s letenkami, po mnoha neúspěšných pokusech o projití bezpečnostním rámem našli v hlubinách Bertíkových kapes schovaného angličáka, narvali se na Atlantském letišti obřím hamburgerem a po mnoha hodinách turbulentního letu přistáli na Ruzyni. Od té chvíle se začaly odvíjet úplně jiné příběhy.


Standa Krpejš v cestě Triple sec, 5.12d - 13.a, Sanctuary
foto by © Michal Maděra


Standa Krpejš v cestě Triple sec, 5.12d - 13.a, Sanctuary
foto by © Michal Maděra

Top cesty
S tím, co jsme lezli, se nejlépe seznámíte v našich deníčcích. Co, kdy, za kolik, v jaké oblasti, v jakém množství. Lezli jsme tři dny, rest day, dva dny, rest day, dva dny, rest day a čtyři dny. Kůže na rukou držela. Bříška tu moc zapotřebí nejsou. Malé chyty přichází na řadu až od 5.13a. Co je lehčí, je povětšinou po madlech. Někdy jsou to madla až po lokty. Stejně ale nestačí. Neuvěřitelně převislé a vytrvalostní lezení přísně prověří tréninkovou přípravu. V Motherloadu jsme viděli opakovaně přešlapovat lezce v madlech u řetězu, který ale cvakli po dobrých pěti minutách. Proč, jsme pochopili, když jsme to dělali stejně. Na konci cesty už zbývá síla jen na držení madel obouruč. Na řetěz už nezbývá a musí se počkat, až doteče. Všichni to tak samozřejmě nedělali, ale třeba Chris Sharma, na kterého jsme v Motherloadu narazili, nám to v naší přítomnosti bohužel neukázal.


Náš německý kamarád Tom Schreiner v trad cestě B3, 5.11b, The Long Wall
foto by © Michal Maděra

Ale abych zbytečně neodrazoval. V Reds jsou mraky cest lehčích obtížností a dokonce jiných než převislých. Na dvoutýdenní zájezd se může vypravit i ten, kdo leze na vápně 6a. Samozřejmě, že s většími schopnostmi se rozšiřují obzory. Reds jsou zvláštní i symbiózou sportovního a klasického lezení. Vedle sebe tu vedou vynýtované linie a holé spáry a kouty. Do těch druhých potřebujete frendy a vklíněnce. Ano, ty tu jsou povoleny stejně jako magnézium. A dokonce bych ani neřekl povoleny, protože to jaksi předpokládá předchozí úvahy o zákazu. Ty jsou vlastní nám, ale zde nikoho ani nenapadly. Přesnější je proto říci, že se tady leze po písku s železem a magnéziem. Tečka. A ještě si vzpomínám, že se objevily nějaké úvahy o doktoringu. Vylezli jsme sice jen zlomek cest, co jich v Reds je, ale nenarazili jsme na jediný upravený chyt. Dokonce i na jedné fotografii tolik diskutované díry byly přirozené.


Jarda Maršík  v cestě Triple sec, 5.12d - 13a, Sanctuary
foto by © Michal Maděra

Převislé cesty jsou jádrem Reds, ale i zde jsou velmi pěkné a zapeklité kolmé technické cesty. Místní se jim tak trochu vyhýbají, ale o to více si považují jejich přelezů. Chci říct, že se sem může vypravit úplně každý, nabídka je nepřeberná. A to jsme vlastně takřka úplně ignorovali klasické cesty.
V následujícím přehledu záměrně nejsou zmíněny popisy přístupů do oblastí a ke stěnám. Na to stačí průvodce, který si lze objednat po internetu nebo koupit u Miguela. Všechny oblasti a stěny v nich jsme bez problémů našli. Proto jen malé doporučení k některým cestám, na které jsme si sáhli. Do některých atraktivních sektorů jsme se z časových důvodů nedostali, ale docela nás to mrzelo (Midnight Surf, Gold Coast, Funk Rock City).


Standa Krpejš v cestě Abiyoyo, 5.12b, Solarium
foto by © Michal Maděra

Roadside Crag
Ro Shampo 5.12a – vlajková loď oblasti, vytrvalostní lezení po ostrých krajích velkých ok, lze najít na youtube.
Wild Gift 5.12c – krátká silová hříčka, Jirkovo první OS zásah.
The Return of Chris Snyder 5.11d – velkolepá mírně převislá dlouhá vytrvalostní cesta.
Synchronicity 5.11a – klasická, krátká převislá spára, které se těžko odolává, bez nýtů.

Left Flank
Too Many Puppies 5.12a – fotogenická oranžová žíhaná hrana s technickými i silovými místy.
Infectious 5.12b – krátká bouldrová cesta, silovka.
Table of Colors 5.13a, Direkt 5.13b – klasické pěttřináctky, jestli nějaké, tak tyto, silové, vytrvalostní.
Mercy, the Huff 5.12b – nádherná vytrvalostí madlovačka s kritickou pasáží bez madel.
The Dinosaur 5.12c – parádní převislý sled bouldrů s vytrvalostním koncem, údajně je obtížnost v průvodci špatně a má být za 5.12d.

Military Wall
Fuzzy Undercling 5.11b – převislá super madla, příprava na vedlejší tři 5.12b (Tissue Tiger, Gung Ho, Reliquary), které jsou sice samé madlo, ale lezou se podstatně hůře.
Super Slab 5.12c – místními ne příliš často lezená cesta s bouldrem na nástupu a opravdu těžkou technickosilovou pasáží uprostřed, a rozinkou v závěru, fakt Super.
All Things Considered 5.11d – nenápadný koutek s relativně nízkým ohodnocením, který umí pořádně zacvičit se sebedůvěrou.

Long Wall
Autumn 5.9- a Rock Wars 5.10a – klasiky sledující kouty obrovského výlomu, nádherné.
The Gift 5.12a – parádní dlouhá pětdvanáctka, určitě jedna z nejhezčích v Reds.
B3 5.11b – ukázková převislá trhlina, které se špatně odolává, ačkoliv dobře odolává snahám o přelezení, samojištění a strach.

The Solarium
Moje nejoblíbenější stěna v Reds. Mimo jedné 5.12d (Urban Voodoo) v ní stojí zato vlastně všechno. Převážně za 5.12něco. Nad všemi ční Abiyoyo 5.12b. Takové šuplíky na ruce jsem nezažil.

The Gallery
Nenápadná oblast s překvapivě mnoha skvělými cestami.
Random Precision 5.11b – často lezená mírně položená technická hranka.
Zen and the Art of Masturbation 5.12d – jestli nějaká, tak tahle masturbace opravdu stojí za hřích.
Gold Rush 5.11d a Mosaic 5.12c – nadupané vytrvalostní (jedna méně, druhá více) lajny.
All That Glitters 5.12c – hodně svádivé děvče na klasiku, v zavřeném koutě jsme nesebrali dost odvahy.
27 Yers of Climbing 5.8 – kráska té nejmenší obtížnosti.

Bob Marley Crag
No Redemption 5.13b – nejhezčí cesta, na kterou jsem si sáhl, bohužel nad mé síly byl přelez v kuse, krásná linie, těžké kroky, technika, síla, stýská se mi po ní.
Dogleg 5.12a – jedna ze základních cest, která vám utrhne ruce, dynamické přesahy nejhrubšího zrna.

Drive-By Crag
Breakfast Burrito 5.10c – opět jedna z nejhezčích lehčích.

The Sanctuary
Jesus Wept 5.12d – převislý spodek a neuvěřitelně vysoustružený vršek, odsud pochází ty „podezřelé“ díry, krásná cesta.
Triple Sec (aka 50 Bucks) 5.13a – super cesta s těžkým spodkem, která podle všeobecného povědomí není za 5.13a, ale spíše za 5.12d.

North 40
Sektor odpuzující svým vzhledem, který ale tím, jak je odlišný od všeho ostatního v Reds, stojí za návštěvu.
Amarillo Sunset 5.11b – ukázková linie.
Samurai 5.12b – kdo dole zabojuje, užije si kulení po vylámaných policích, určitě stojí za přelezení.

The Motherlode
Mekka světového sportovního lezení. Mraky velkých chytů, spousty cest, tuny vytrvalosti, převisy, převisy, převisy. Jen tato obří podkova sama o sobě by vystačila na mnoho zájezdů. Těžko z ní vybírat. To se musí vidět a okusit.


Pavel Žofka (Žofin) v cestě Wild Yet Tasty, 5.12a, Left Flank
foto by © Michal Maděra


Pavel Žofka (Žofin) v cestě v cestě Banshee, 5.11c, Solarium
foto by © Michal Maděra


Tom Schreiner v cestě Jesus Wept, 5.12d, Sanctuary
foto by © Michal Maděra


Ještě závěrem jedno poděkování. Žofin a Myšák obětovali spoustu svého lezení na to, aby pořídili z Reds fotky, které už jste na Lezci měli také možnost shlédnout. Zachytili pro nás ostatní nezapomenutelný výlet a povýšili Reds ještě o třídu výš. Díky.


Andy v cestě Rock Wars, 5.11 Long Wall
foto by © Michal Maděra


V Americe populární soutěž bicepsů
foto by © Michal Maděra


U Miguela je dobře
foto by © Pavel Žofka (Žofin)



Z Dry county do je třeba zajet pro americký Budwar do vedlejší Wet County
foto by © Michal Maděra

Galerie fotek na Lezci i jinde:

Výstavka Myšákovo super fotek na Lezci

Nádherný foto z Red River Gorge od Žofína


Myšákovo galerie na webu



Tschüs