Lezec - Zpravodaj

Plech pět dní v kuse a k tomu jenom podzimní poprašek sněhu, aby všichni pochopili, že létu už odzvonilo. V týdnu sháním parťáky do vozidla, štěstí, že znám stejnýho blázna jako já, Jirku "GORa", kterej neodmítl, vykašlal se svědomitě na úkol z angličtiny a řekl rozhodně: "Už teď se těšim!". Bohužel, ostatní se vymlouvali, jak mohli, a tak jsme jim ujeli jen ve dvou - máme to už vlastně nacvičený z léta, že to jde.

foto by © Ondra
Jednou za čas je dobrý prostřídat lokalitu, a tak jsme místo našeho oblíbenýho Rakouska vyrazili do Německého kouta Berchtesgaden (za Salzburgem), kde mimo úchvatného horského komplexu Watzmann a jezera Königssee nalezneme i Adolfovo (víte, o kterém mluvím..) Orlí hnízdo. Naštěstí jsme ho neviděli. Cíl byl teda jasný: dvoudenní rychlý alpský přechod masivu Watzmann, stanutí na všech 3 vrcholech, sestup údolím Wimbachtall a návrat k zaparkovanému vozidlu.

foto by © Ondra
V pátek okolo oběda vyrážím do Brna pro Jirku, kterej vyměňuje školní aktovku za batoh plnej lezeckýho vercajku, a odjíždíme kvapem směrem Vídeň - Salzburg - Berchtesgaden. Cesta utekla jako voda, možná také díky 20 let staré kazetě Terezy Pergnerové Čágo-Bélo-Tekno, ale nejspíše proto, že to zkrátka z Brna není daleko. V podvečer tak parkujeme úspěšně u mostu ve Wimbachu, dáme rychlýho lahváče, malou večeři, navštívíme místní "íčko" a hurá do teplých spacáků přečkat mrazivou noc, kterou nám neuvěřitelně osvětlil měsíc.

Okolo 7. hodiny ranní vstáváme, nakládáme vše potřebné, včetně bábovky a krabicového vína na svařák, na záda a vyrážíme po trase 441 na Watzmannhaus, který je ve výšce okolo 1900 m, což je tedy od auta krásných 1300Hm. Cesta vede lesem, lučinami, kocháme se mlžnými údolími i na počínající výhledy na první vrchol masivu Hocheck (2651 m), kde chceme dneska končit. Na Watzmannhausu jsme pohodlnou chůzi za 3 hodiny, rychle se najíme, ohřejeme na sluníčku po vymrzlém ránu a míříme do svahu Hochecku, abychom překonali posledních asi 700 m. Okolo 2300 m vysoko začíná lehce sníh, ale naprosto v pohodě staneme s mnoha zastávkami na focení a kochání se výhledy až kamsi v 15 hodin u vrcholového křížku Hochecku (2651 m). Cesta se obešla bez lezení, jen pár pasáží vyžadovalo pomoc rukou (ocelové lano, chyty..).

foto by © Ondra

foto by © Ondra
Obsazujeme tamní nouzový bivak pro 6 osob (max.) a za dohledu ještě jednoho Němce děláme k jeho nemalému překvapení svařák a k tomu pojídáme domácí bábovku. Údiv projevil i slovně, ale stejně oznámil, že dál s námi nejde, že se zítra vrací dolů stejnou cestou. Nakonec jsme ještě vyfotili západ slunce, dohodli taktiku na zítra a okolo 19. hodiny jsme už leželi na zemi útulné malé boudičky umístěné na hřebenu ostrém jako čepel nože a spali.

foto by © Ondra

foto by © Ondra

Taktika z předešlého dne: vstát v 6 ráno, sbalit věci, nasadit lezeckou výbavu, opustit bivak zadýchaný na 3 st. a valit po hřebínku přes Watzmann - Mittlespitze (2713 m) na Watzmann - Südspitze (2712 m). Ferátovej hromosvod obtížnosti A a B střídaly nezajištěné zajímavé pasáže na namrzlých skalních deskách, kde se daly založit pro sichr jenom nějaké smyčky, dočkali jsme se ale i jednoho expozičně vděčného místa za 1, kdy byly potřeba asi 4 lezecké kroky směrem dolů po ukloněné skalce bez možnosti zajištění nad celou nádherně vysněženou východní stěnou (jedna z nejvyšších v Alpách). Tak jako tak jsme po první hodině stanuli na Mittlespitze (2713 m) a po dalších 3 hodinách na Südspitze (2712 m), kde jsme byli po týdnu první návštěvníci.

foto by © Ondra

foto by © Ondra
Dali jsme si jen energetickou vzpruhu, informačně oslavili uplynulou 12. hodinu a vyrazili vstříc sestupu, kterej byl jednak neprošlápnutej, ale taky o něm všichni tvrdili, že je "ugly". A taky, že byl. Strmé slézání žlabů mokrým sněhem, jenom občas friend nebo smyce pro jistotu, abychom nejeli až dolů do údolí. Šťastně však opouštíme po hodině sněhové partie, převlékáme se do "turistického", dáváme oběd a mažeme už s lezeckým vybavením v batozích a s hůlkama v ruce naprosto strašným sestupem přes vymletá koryta řek a v písko-štěrku až do údolí Wimbachtall (+- 1300 m), ze kterého je místy vidět dokonce i bivak na Hochecku a celý hřeben Watzmannu jak na dlani a kterým po útrpných svižných 2 hodinách dorážíme zpět k autu, na hodinkách čas 17:20.

foto by © Ondra
Tam na nás čekalo překvapení v podobě pokuty 25€ za špatně zaplacenej lístek v parkovacích hodinách, ale taky vychlazená Kofola. Neztrácíme čas, hážeme věci dovnitř, startujeme, zastrkáváme kazetu techna a mažeme zpátky do Brna - přes Salzburg a oblíbené centrum Vídně s 34 semafory na cestě. V Brně vykládám Jirku v 23 hodin, loučíme se rychlým "zdar" a v 1 hodinu ráno parkuju auto doma v garáži na východě, jsem zatraceně unavenej a těším se na sprchu.
Tak, Alpy, jaké z vás nás uvítají vřele příště?

Zdroje:
Více podrobností na: ondran.ic.cz

Expedice Watzmann

2011