Začnu s tím, že jsem odpůrce maglajzu a to nejen na písku.

Jeden z důvodů je v tom, že podle mého názoru maglajz degraduje skálu na pouhé tělocvičné nářadí. Nicméně jsem se pokusil o částečně nestranný, snad i objektivní názor:

Domnívám se, že MG byl problém ještě jakž takž únosný, pokud se používal skutečně jen na nejtěžších cestách. Samozřejmě, že i to vyvolalo negativní reakce.

      Skutečně velký problém nastal s tím když někteří začali MG používat i na lehkých a nejlehčích cestách dokonce i tehdy, když vede lano od nich vzhůru. Navíc se domnívají, že prášit je jejich právo. Příčina je možná také v tom, že některé horoškoly a nejen horoškoly pověsí pytlík novým adeptům lezení ještě než poprvé sáhnou na skálu a nevysvětlí jim, že to patří jen na překližku a na vápno. Kromě toho některé prodejny lezeckého vybavení prodávají set pro začínající lezce – úvazek, expreska a maglajzpytlík - bez dalšího vysvětlení. Také si myslím, že pro řadu lidí je MG především psychická berlička, jinak by do pytlíku hrábli jen jednou a ne třeba pětkrát, když sbírají odvahu  před těžším krokem.

        Teď bych se vrátil k MG v pravidlech lezení. Jestliže je zákaz maglajzu v těchto pravidlech potom ti, kteří povolení k lezení vydali, očekávají, že bude ČHS tento zákaz kontrolovat a vymáhat. Jenomže skály nejsou oplocený stadion ani tělocvična a ačkoli povolení k lezení vyjednal ČHS pro své členy a členy UIAA, lezou na skalách Skauti, Zálesáci a další. Ti se pak domnívají , že žádná pravidla nemusí dodržovat. ČHS navíc nemůže zjišťovat ničí totožnost a ani nechce dělat policajta.

        Pokud příští  valná hromada ČHS odhlasuje vyjmutí MG z pravidel pískovcového lezení, možná taky uloží vyjednávat souhlas s jeho používání se správci území ( ochranou přírody) Ještě jednou: Může uložit vyjednávání ale nemůže nařídit, aby to vyjednávání bylo úspěšné. Ostatně ta vyjednávací pozice bude ale moc a moc těžká. Už teď se ozvali někteří majitelé skal s tím, že u nich maglajz NE! Jsou majitelé a mají na to plné právo. Pokud se nám nepodaří vrátit jen na nejtěžší cesty, kde to skutečně bez toho „nejde“  bude asi nemožné cokoliv vyjednat. Občanskou neposlušností, tj. plošným používáním MG a nabádáním v časopisech „ vemte pytlík a pojďte z překližky do přírody“ možná dosáhneme vyřešení maglajzu na písku tak, že nám na něm ochranáři zakážou lézt úplně. Toho bych se opravdu nerad dočkal. 

        Jak jsem předeslal, nejde jen o maglajz, jde taky o skálu porušenou vlastním lezením. Tady se negativně projevují lezečky s tvrdou podrážkou. Ale je tu i druhá příčina: Dost často vidím jak je nový adept lezení pověšen do cesty, která je evidentně nad jeho síly. Pak se křečovitě drží rukama – pokud ovšem nevisí v laně – a absolutně nemá kontrolu nad svýma nohama, kterýma šmátrá a hrabe po skále.  Tak se nenaučí, že hlavně na písku je nutný položit nohu na stup tak, jak tam zůstane ve stejný poloze až do opuštění toho stupu. Pohyb nohou po stupu pak samozřejmě drolí pískovec a je skoro jedno, jestli styková plocha je mechovka, nebo lepička. Bosá noha skálu sice šetří, ale zapotí smradlavým potem a navíc to bolí.

        Motám se kolem lezení už hezkých pár let, tak si dovolím ještě jednu poznámku. Podle mých zkušeností je potřeba nováčka, jakmile zvládne základy lezení poslat do terénu jako prvolezce, samozřejmě do lehkého a tam, kde se může zajistit. Jinak se z něho stane permanentní druholezec, nebo rybář. Pak těžko hledá cestu do hor. Jenomže takovýto způsob výuky lezení vyžaduje více času a  odvahy od instruktora.