Začalo to jako celkem normální cesta na závody do vzdálené destinace. Jižní Korea je sice hodně daleko, ale nic čeho bychom se měli obávat.
Na letišti se usmívám do kamery a na otázku jaké mám cíle… neurčitě odpovídám: „Hlavně v pořádku dorazit.“ V tu chvíli ještě netuším, jak moc budou má slova pravdivá.

Česká výprava čítá celkem čtyři závodníky: já (Lucie Hrozová) na obtížnost, Mírek Matějec na obtížnost i rychlost a dva „rychlíky“ Milan Dvořáček a Zdeněk Pelíšek pouze na rychlost.


Lucka a Míra
foto © Libor Hroza

Cestujeme ve dvou skupinách. Zdenda s Milanem letí z Mnichova a my s Mírou odlétáme z Prahy a tady to všechno začíná …ke konci letu do Dubaje, kde máme přesedat. Personál letadla oznamuje, že nám bohužel dochází palivo a musíme neočekáváně přistát v Sarjahu, abychom nabrali benzín. Co, ale mezitím nabíráme my, je zpoždění. Nervózně se díváme na hodinky a odpočítáváme čas do následujícího letu. Ten však nakonec těsně nestihneme a dozvídáme se, že nejbližší další možný let je až za 24 hodin.

Než vyběháme nové letenky, poukázky na ubytování, které nám poskytla letecká společnost a vízum, které potřebujeme pro pobyt v Dubaji, začíná už skoro svítat.
Na recepci hotelu po nás pokukuje většina lidí. Asi kvůli těm obrovským péřovkám, které svíráme v rukou a teplým botám na nohou. Přeci jen očekávaná teplota v Soulu měla být -10° a zde je o 40° více.  Jediné co nás, ale zajímá, je postel.

Zatemňujeme pokoj závěsy a uleháme, ale ani spánek nám není dopřán. Jak rána palicí do hlavy je pro nás siréna, která se náležitě hlasitě rozléhá celým hotelem a anglicky hlásá, že hoří a ať okamžitě opustíme hotel. Musím si to nechat třikrát zopakovat, než si připustím co se děje. Naštěstí se za chvíli vysvětlí, že jde pouze o cvičení, které se ale naneštěstí bohužel opakuje pravidelně ještě dalších pár hodin.

Rozhodneme se tedy vydat alespoň na malou procházku městem. Z posledních zbytků sil vykouzlíme pár úsměvů do foťáku a čekáme na odlet, který má být v půl čtvrté ráno. Na letišti mi Míra dává do rukou deset centů pro štěstí. Asi to chtělo ještě ale přidat pár čtyřlístků a kupu kovadlinek. Když se totiž rozjíždíme po ranveji namísto vzlétnutí začínáme zprudka brzdit a já tak poprvé naostro zjišťuji k čemu jsou v letadle bezpečnostní pásy.

Přestáváme se divit, co vše se může stát a čekáme na rozhodnutí, zda nám technické problémy umožní vzlétnout. Čas zbývající do začátku závodu se začíná neúprosně krátit. To, že jsme nestihli společný odjezd závodníků ze Soulu do Cheongsonu nás už ani neudivuje a to, že se máme přes noc dostat přes půl Koreje sami pomocí autobusu a taxíku také ne.

Na místo dorazíme okolo druhé hodiny ráno. Čeká tu na nás solidárně zbytek týmu a snaží se nás alespoň trochu psychicky podpořit. Do začátku závodu na obtížnost zbývá pár slabých hodin, ve kterých si stihneme akorát nachystat věci, dát si sprchu a na chvilku se natáhnout na postel, nebo spíš na deku na zem, protože tak vypadá polovina korejského ubytování.

Zbytek našeho „korejského výletu“ mám už trochu v mlze. Díky časovému posunu toho moc nenaspíme a nahromaděná únava přechází skoro do vyčerpání. Přesto se nám s Mírou v kvalifikaci daří a oba postupujeme do semifinále, které je tentýž den. Míra zalezl parádně, kraťounký šestiminutový limit na kvalifikační cestu vyčerpal těsně před topem a je z toho zatím krásné 14. místo.


Lucka v kvalifikaci
foto © Míra Matějec

Limity jsou někdy tak krátké, že lezec ani nestihne vyklepat a musí pořád hrnout nahoru. Mě také dochází čas a to asi tři chyty před koncem a u mého jména se ukazuje 5. postupové místo. Semifinále už ani nevnímám. Z výsledkové listinu zjišťuji, že z toho bude finále a mám obrovskou radost. Míra trochu nešťastně vystřelil z kamenného chytu. Po prvotní skepsi, ale doceňuje, že i tak 18. místo není vůbec špatné a vlastně i moc pěkné. Kamenné chyty jsou často velmi prekérní. Můžete mít natrénováno sebevíc, ale někdy stačí malinké kolísnutí cepínu a jste dole.

Následující den ráno jsou na pořadu naši „rychlí kluci“. Milan se snaží lézt po loňském závodě, kdy spadl, více na jistotu a pro Zdendu je to první velká akce. Přidává se k nim i Míra a nakonec oproti chlapům, kteří mohou např. v Rusku trénovat na ledu od listopadu do května, si nevedou špatně. Míra 25., Milan 31., Zdenda 33.

A pak už ženské finále. Bojuju jak se dá. Když ale padám, tak vím, že jsem v tu chvíli na víc asi neměla. Samozřejmě, že každý, kdo to nemá k medaili moc vzdálené si po očku přeje, aby to zacinkalo. Já mám, ale z 5. místa upřímnou radost.


stupně vítězů a Lucka s květinami
foto © Míra Matějec

Aby byl „výlet“ opravdu nezapomenutelný, vyskytnou se cestou zpět při přestupu v Dubaji problémy s mým pasem. A my tak strávíme v napětí dalších 24 hodin na lavičkách na letišti a čekáme, zda se podaří vyřídit se zdejší a naší ambasádou mé propuštění do ČR. O tom, že se musí doplatit pěkná pálka za změnu letenky a že mě na letišti v Praze místo rodiny vítá, nebo spíše odchytává imigrační policie už nemám více sílu psát.

Domů se dostanu v době, kdy už jsme dávno měli být na cestě za dalšími závody světového poháru do švýcarského Saas Fee. Rozhodnutá, že v tomhle stavu asi nemá cenu jet, ruším plánovaný odjezd s rodinou. Jenže za pár hodin mě nahlodává myšlenka, jestli jsem to nevzdala ještě před bojem. Vyhodím do vzduchu deset centů, které mám stále v kapse. Lepší rozhodnutí, zda jet nebo ne, momentálně nevidím. Nechám je dopadnout do ruky, ale co padlo, už se nepodívám. Volám klukům, zda mají místo v autě a jestli mě mohou ráno, vlastně už za pár hodin nabrat k sobě a i když výsledek nemusí být nejlepší, rozhodla jsem se bojovat dál. :)