Lezec - Zpravodaj

O letošních prázdninách jsme s oddílem navštívili část Alp zvanou Enžské Alpy (Ennstaler Alpen), konkrétně NP Gesäuse. Na Haindelkarhütte, kde jsme bydleli, vznikl rozhovor s pozoruhodnou osobností. Nejstarší žijící horský vůdce Enžských Alp, Joachim von Pyhrn se narodil v roce 1920 a tak před Vánoci oslavil své 88. narozeniny! Přídomek „von“ naznačuje, že - ačkoli o tom často nemluví - je potomkem šlechtického rodu. Když do sebe obrátil čtvrtého panáka schnapsu, sedě v koutě jídelny v živé debatě s dvěma chatařkami, odvážili jsme se přisednout a položit mu pár otázek.
Původně jsem výpověď zamýšlel pro kamarádův server týkající se hor a dolů, ale nakonec se mi zdála natolik zajímavá, že jsem zálohu na tučný honorář vrátil a rozhodl se podělit o pozoruhodné odpovědi se čtenáři Lezce.

Joachime, jak jste vlastně začal s lezením? (trapný dotaz, ale jak jinak zahájit novinářské interview?)
Podobně jako většina z nás, alpských vůdců. Na panství rodičů jsem lezl na velké balvany skutálené do údolí z okolních svahů. Později jsme si troufli na vyšší, i když stále malé skalky. Vzpomínám si, jak jsem naší služce sebral z kůlů na zahradě prádelní šňůru a vylezl svůj první „velký“ výstup. Šlo o vápencovou věžku, vidím to jako dnes, jak sedíme s Wilhelmem (starší bratr Joachima, padnul na ruské frontě 1942 – pozn. autora) na vrcholku, rozhlížíme se do údolí a přemýšlíme o názvu, který mu dáme. Bylo mi 16 let.

Joachym Von Phyrn

Joachim von Pyhrn

Aha, to se psal rok 1936. Jak to vypadalo s lezením za války?
Na den, kdy přišli Němci, si dobře vzpomínám. Stál jsem tam, nohy napjaté jako struny, s nataženou pravicí... (zadívá se do neurčita, v oku se mu blýskne slza; po chvíli pokračuje) ... a nataženou pravačkou jsem v hladké stěně nad sebou hledal, kde se zachytit. Nakonec se mi to podařilo a tak za chvíli už dobírám Wilhelma u dobré skoby. Cestu jsme nazvali Anschlussweg. Po válce se název moc neujal, takže dnes ji v průvodci najdete pod obligátním jménem Nordwestwand. Než jsme o Wilhelma přišli, vylezli jsme společně za krátkou dobu řadu těžkých cest, alespoň na tehdejší poměry a naše zkušenosti. Nejraději vzpomínám na Gestapokante a Wehrmachtriss. Dnes se to už nenosí, ale my tehdy opravdu věřili v lepší zítřky.

Co byste řekl o letech poválečných?
Shrnu to krátce: lezení, lezení, lezení. Z práce do hor, z hor do práce. Ještěže Hilda, moje zesnulá žena, byla tak tolerantní. Vylezli jsme toho s různými kamarády hodně, ale Wilhelma mi nikdo již nahradit nemohl.

Vím, že jste se podíval i do asijských velehor...
V roce 1969 za mnou přišli dva bratři, nevím už, jak se jmenovali. Nějak na M... No, zkrátka, pojeďte s námi na Nanga Parbat, povídají. Rád bych, já na to, ale narodil se nám tehdy se ženou syn Alfréd, říkali jsme mu Aldi. Moc se nevyvedl, hory ho netáhly – namísto toho si založil pár obchodů, pojmenoval po sobě a teď je vede. Aspoň nemá starost o peníze. Ale to jsem odbočil. Takže ti dva hoši jeli na Nanga Parbat, ale štěstí jim ta hora nepřinesla. Jeden z nich tam bohužel zůstal. Pár let nato jsem se do Himálají přece jen podíval. S rakouskou reprezentací jsme zdolali Gasherbrum I. Ale už bych tam nejel, je tam docela zima.

Měl jste nějaké kontakty s českými nebo československými horolezci?
Nechápu, proč tak málo z nich jezdí do Gesause. Vždyť zdejší hory jsou plné nádherných cest, skála je pevná, počasí většinu času fantastické a nástupy i sestupy mimořádně krátké. Jednou jsme dostali pozvánku na nějaké závody horolezců v Rumunsku. Jmenovalo se to Concursul contra chronometrul a i když mi závodění v horách nepřijde rozumné, jeli jsme. Seznámili jsme se tam s několika Čechoslováky a jeden z nich, nějaký Radan, nás pozval do vaší země. Po Rumunsku to byl druhý východní stát, který jsem navštívil. Pískovcová skalní města mě uchvátila. Jen v Adršpachu mi lezení připadlo trochu moc spárové (směje se; němčináři ocení slovní hříčku Risskletterei vs. Riskkletterei – pozn. aut.).
Po cestě zpět jsme využili pozvání jiných místních horolezců k návštěvě jedné vápencové oblasti u takového divného, podezřele vyhlížejícího města. Na radnici měli u stropu viset krokodýla, no považte! Takže nás vedli lesem, přes výmoly a kapradí k jakési skalce. Myslel jsem, že se tam jdeme vymočit, ale představte si, že v mechu byla kartáčem vyčištěná místa, kde se lezlo po lištičkách (kleine Fuchse – pozn. překl.) asi osm metrů na vrchol té skalky. Jak nám ji hrdě ukazovali, nešlo nevyprsknout smíchy. Odvezli nás do města a na rozdíl od ostatních Čechoslováků jsme si navzájem už ani nenapsali.

Máte požehnaný věk, Mistře (nemohl jsem se uctivému oslovení ubránit – pozn. autora). Stále lezete po horách?
Mistře? I jdi ty, copak jsem akademický malíř? (Meister?! Du Schwanz, bin doch kein abgefickter akademischer Maler!) Lezu, ale jsem opatrnější. Vynechávám sóla a od roku 1990 nosím i na běžné výstupy namísto klobouku přilbu. Sedmdesátka byla dobrá příležitost bilancovat a na stará kolena jsem se začal bát.

Zatímco děkujeme Joachimovi za rozhovor a potřásáme si pravicí, padá do něj dvacátý osmý panák schnapsu...