Předpověď se nemýlila. Venku kosa, že nám padaj rampouchy od nosu a fičí jak na kazašský stepi. Navíc jdeme na Popradský fikaně po modrý, takže Peťo si to bez lyží v nafoukaným sněhu patřičně užívá.
Kvůli bezpečnosti jsme vybrali galerii Satana, kde jednak přiliš nehrozí laviny a jednak není dlouhý nástup. Cestu jsme vybranou neměli. Chtěli jsme to udělat až pod stěnou porovnáním průvodce a reality, jenže jelikož jsem od přírody pitomec, nechal jsem precizně vytištěnýho průvodce galerie doma. Naštěstí jsme se s Peťem jednomyslně shodli na nádherný logický lince vpravo od žlabu, která nám kápla do oka. Posléze jsme zjistili, že je to „Magická línia“.
Nekonečnou kupou absolutně „nespolupracujícího“ sněhu jsme se dohrabali téměř k nástupu, když v tom nad námi hrozivě luplo. Nebylo pochyb o tom, že se na nás valí obsah žlabu nad skalním prahem. Stačil jsem jen zařvat: „Lavina!!“, na Peťa, který byl ještě uprostřed žlabu, udělat dva kroky výš a už se nad námi rozprskly baldachýny prachového sněhu – úžasný zážitek. O zlomek sekundy později nás zahalila bílá tma. Lavina naštěstí nebyla nijak veliká, takže jsme ji bez větších problémů ustáli a nemuseli se znova hrabat umeteným žlabem.
Sedák s utrženým okem
Jak se ukázalo, výběr cesty byl „epesní“. Krásnou dýlku střídala ještě krásnější, takže jsme si lezení fakt užili. Nakonec i ten vítr ustal, takže jsme se na štandu ani moc neklepali. Poslední dýlka se ukázala jako nádherná hákovačka v mělké trhlině. K naší smůle jsem neměl dost tenkých a krátkých skob a přirozená lenost a Peťovo drkotání zubů mě hnali ke štandu, takže jsem se na vybírání potřebných skob pod sebou vyprdnul. Nakonec došlo i na žiletku a nejkratší zlomenej šíp, který jsme s sebou měli, protože už nic jinýho zatlouct nešlo. Sice jsem věděl, že moc nedrží, ale z ní už by to dalo do perfektního drnu a lepší spárky, kde by dužnik stanovil novou úroveň podlahy. Lenost se tentokrát nevyplatila a i když skobka na test držela, druhý zatížení už nevydržela.
Myslím, že jsem ani nehlesnul a začal bezplatný kurz létání. Cestou jsem míjel pofiderně zatlučený plíšky, které mě za moji blbost po sotva citelném cuknutí mlátili zaslouženě do hlavy. Počítal jsem škubnutí a po šestém jsem se vnitřně smířil s tím, že je po nás, protože jsem zatloukl jenom pět skob. Peťo sice neseděl v nepohodlném štandu, ale skobka u který stál na poličce pár metrů pod štandem se škubnutím taky nějakým záhadným způsobem téměř poroučela ze stěny. Proletěl jsem kolem Peti, jako zázrakem ho nevzal mačkou ani cepínem přes záda a pokračoval zvesela stěnou dál.
Utržené oko s nohavičkou
Najednou se něco změnilo a škublo to definitivně, ale já z nějakýho důvodu pokračoval dál hlavou dolů. Zastavil jsem se v úplně nepřirozený poloze, rukou se opíral o římsu a v první chvíli nechápal, co se vlastně stalo. Po chvilce mi došlo, že visím pouze za kolena v nohavičkách. Musel jsem se zasmát svojí blbosti, protože do hor a na hákování nosím vždycky prsák. Dneska jsem ho ale neměl. Zato jsme však měli magickou kliku.
Detail utrženého oka
Mimochodem to šestý škubnutí byla jedna ze dvou smyček na štandu. (S)mějte se hezky.
Info k sedáku:
Výrobce – Singing rock
Model – Sfinga
Rok výroby – 2001
Používání – jednou až několikrát týdně, hory, skálky, písek, technické lezení
Opotřebení – silné
Zachycené pády – odhadem v řádu kilometrů
P.S. Popis cesty viz.:
Tatry.nfo.sk
Registrace
Metodika
lezec.cz
Konečně zas po dlouhý době vypadá jeden víkend použitelně na lezení v Tatrách. Pomalu končí únor a od vánoc nic, ani podřený lyže. I přes vyšší lavinovku a předpověď silnýho nárazovýho větru nasedáme s Peťem na noční autobus (never more!), plný ne zrovna nejstřízlivějších gast arbajtrů z východního Slovenska, a hurá směr Poprad a dalším busem na Štrbské.