Mera Peaku se říká nejvyšší treková hora v Himaláji, mně tenhle způsob škatulkování přijde dost nešťastný. Mera Peak svojí náročnost nepochybně má.

Je květen 2023, scházím se s Honzou Sovíčkem a říká mi, že by rád jel ještě jednou do Himaláje na nějakou šestitisícovku. Upoutá moji pozornost a přemýšlím, jak s tou informací naložit. Asi po třech vteřinách detailního promýšlení se s nadšením hlásím do týmu. Kdo jede, bysme měli: Já, Honza Sovíček a Honza Sovíček mladší. Teď už jenom doladit termín, letenky, průvodce, vybavení, pojištění, očkování, dovolenou (čti:neplacené volno), fyzičku a zeptat se doma, jestli můžu jet.



Jako jedno z prvních řeším pojištění. S platným Alpenverein jsem plný optimismu, ovšem po delším zkoumání zjišťuju, že Mera Peak je z pohledu DAV v informačním vakuu. Je vyšší než 6000 metrů, ale zároveň se nepovažuje za expediční vrchol. Nevím, jak dál, a DAV mi taky nedokázalo poradit. Navrhli mi pojištění pro volný čas a sport…hmmm, ale tam nic o pojištění nad 6000 metrů nepíšou. Po týmové poradě kupujeme pojištění od Českého horolezeckého svazu, pojištění je přes pojišťovnu UNIQA a vy víte, na čem jste.



Pojištění bysme měli. Co dál? Potřebujeme průvodce, dneska i na trek musíte mít v Nepálu průvodce. Sami místní říkají, že je těžké pravidlo vymáhat, ale my průvodce chceme, protože nikdo z nás nebyl výš než 4000 metrů (teda Honza byl v 5640 mnm, Kala Patthar). Dostáváme doporučení přes známého od Honzy Sovíčka a kontaktujeme přímo Norsang Lamu, High Camp Trekking (můžu jenom doporučit, skvělý!!!). Vše řešíme přes WhatsApp a domlouváme, co je potřeba. Trek a výstup budou trvat cca 23 dnů a přidá se k nám klučina z Nového Zélandu, Iolo Adams.

Postupně dáváme dohromady i vybavení. Doporučuju si sbalit kvalitní věci do deště a teplý oblečení do cca mínus 20 stupňů, včetně spacáku. Co se bot na trek týká, šel jsem v Salomon Supercross trailových botách a bylo to OK. Ale na boty ještě přijde řada.

Náš plan byl následující:



Kromě našich věcí vezeme ještě tři příruční balíčky plný lezeckých chytů na plánovanou lezeckou stěnu v Kathmandu. Doufám, že to budoucí generace ocení, a díky HS za organizaci!

Vše je připraveno – si teda myslím, a vyrážíme z Prahy, přes Dubaj do Kathmandu. První nás za High Camp Trekking přivítá Norsangův bratr a říká, že je vše OK, Norsang je na cestě a kdyby to náhodou nestíhal, tak s náma půjde on sám. Ubytováváme se v Backpackers Inn, vše zařízeno opět přes whatsapp a přes moji počáteční nejistotu o nás opravdu vědí a my máme kde spát.



V Kathmandu nás vítá chaos, smog a dobré jídlo, když nezkoušíte korejské restaurace jako my, což v Nepálu nedává smysl, že jo.

Vyřizujeme výměnu peněz a těšíme se do hor. Dostáváme informaci, že se s Norsangem potkáme až na letišti v den odletu do Lukly, protože se právě vrací z expedice z Manaslu (8163)….wtf.

Na letišti konečně potkáváme Norsanga, z Manaslu se vrátil v noci na otočku, přebalil si batoh a jde s náma na Mera Peak. Do dneška nechápu, kde vzal energii jít po Manaslu hned na další trek. Na letišti se snažíme odbavit jako všichni ostatní, ale něco nesedí. Ostatní odlétají a my čekáme v hale, přichází Norsang a říká: všechno je jinak, neletíme letadlem, ale sehnal jsem vrtulník. Neptáme se, proč a co se stalo, a po 30 minutách letu přistáváme v Lukle.



Krátce po přistání vyrážíme do Paiya (2730). Hned na začátku mě v Nepálu zaráží prudkost místních svahů, terénem člověk prostupuje opravdu pomalu a i když si opticky myslíte, že na druhý straně údolí budete za hodinku, tak vám to zabere půl dne. Ale je pravda, že místnáci se přesouvají takovým miniklusem a jde jim to docela rychle.

Směrem k Mera Peak máte dvě možnosti. Přímo z Lukly přes Zatrwa La pass (4620) nebo právě přes Payia a Pangom s tím, že se budete pomalu aklimatizovat. Druhá možnost je delší, ale zase o to horší cesta obohacená o pijavice a težký terén, kterému jsme postupem času začali říkat “Nepali flat”. I když jsme se pomalu aklimatizovali, hlava mě občas bolela i tak.



Dny rychle utíkají, učíme Iolo Adamse prší a krátíme si čas, když házíme svrška na stůl a měníme barvu na “balls” – koule nebo “berries”, protože nikdo z nás nevěděl, jak se anglicky řekne žalud.

Přes Paiya, Pangom (cca 3200), Ramilo Danda, Chatara Kola se dostáváme do Kothe, kde začíná údolí, které končí přímo pod Mera Peak. Udolím se jde nádherně a je to poprvé, kdy se dostáváme mimo nepálskou džungli a máme možnost obdivovat himalájské velehory.









Z Kothe se přesouváme do Thangnak a absolvujeme aklimatizační den v podobě krátkých výšvihů na okolní kopce. Na konci údolí nás vítá Khare (cca 5000). Khare je poslední vesnička/ubytování před tím, než se vyrazí do High Campu (5800), a taky je to místo, kde si půjčujeme vybavení, které je ještě potřeba.

Většina skupin si půjčuje sedák, cepín a boty do mínus 20 stupňů. Sháníme, co se dá, a hned máme problém s tím, že Honza má nohu 46. Viděli jste někoho v Nepálu s botou 46? No právě. Zkoušíme, zkoušíme až nacházíme jedny boty s dírou, kterou spravujeme lepící páskou (Ing. Lepenka v akci). Já vytahuju své oblíbené Scarp*čky a ptám se, jestli jsou ty boty OK. Norsang se podívá a říká: “jj vem si dvoje ponožky a OK”…..hmmm.



Přes “base camp”, kde se nezastavuje, pokračujeme po ledovci k high campu (5800). Počasí je krásný a potkáváme spoustu skupin, které se rozhodly jít právě kvůli počasí o den dřív. V high campu jsou stany připravené a dokonce dostanete na posilněnou Dal Bhat plus instrukce: odpočívejte, budíček bude v 1 hodinu ráno.

Poleháváme, koukáme po horách a snažíme se usnout. Spát mi moc nejde a až na posledních pár hodin usínám.



Budíček! Je jedna ráno, balíme, co je potřeba. Dvoje ponožky mám, jdeme ven, nad hlavou svítí krásné nebe poseté hvězdami a do ksichtu mi fouká vítr o rychlosti 30-40 km/h doplněný o pocitovou teplotu mínus, nevím kolik, ale mínus hodně.



Po pár metrech zjišťuju, že mým nohám dvoje ponožky nepomáhají a při každém kroku radši hýbu prsty u nohou. Spíš si půjčte boty v Khare. Celý výstup je choďák a žádné technické lezení vás nečeká, i tak bych řekl, že výšlap na Mera Peak svou náročnost má. Některé úseky nás svou prudkostí překvapují a dostáváme se na vrchol (6470) okolo 6. ranní. Pomalu vychází sluníčko, já se těším, že rozpustí moje prsty u nohou a nabízí se nám nááááádherný výhled na 8tisíckovky Everest, Lhotse, Cho Oyu a Makalu.













Stojím na vrcholu, fouká jako sviňa, otočím se a koukám, že Honza něco říká, ale bohužel jsem mu přesně nerozuměl. Tady je video – pusťte si ho prosím se zvukem a kdyžtak mi napište o čem to je, dík.



Zpátky to valíme přes Khare, Kothe, Thali Kurka a přes Zatrwa La pass (4620). V Zatrwa La pass nám mladá holčina nabízí čaj a dozvídáme se, že každé ráno vynáší cca 500 výškových metrů asi 20 litrů vody, život v Nepálu je tvrdej. Přes Zatrwa La pass dorazíme do Lukly. V Lukle se vám může stát, že budete na odlet i pár dní čekat, kvůli špatnému počasí. Vůbec mám pocit, že Nepál a Himaláje vás naučí trpělivosti.



Z Lukly odlétáme na Manthali airport (Ramenchap), odkud je to 5 hodin autem zpátky do Kathmandu. Jízda byla dost náročná, o tom svědčí i to, že jsme si to začali užívat, až když nám Honza mladší rozdal prošlý prášky na nevolnost. O tom, že atmosféra a playlist v autě byli skvělý, svědčí video níže:



Celá trasa, tak jak zachycena Honzou mladším (děkuju!):



Díky za přečtení a zase příště.

Michal Dub, Honza Sovíček, Honza Sovíček ml, Iolo Adams, Norsang Lama (High Camp Trekking)

Mějte se.

(Článek původně vyšel na stránkách www.nelezec.cz)