Krade se i na Everestu, říká muž, který sjel horu na snowboardu.

Teplice "Uklouzl jsem a ujížděl do ledovcové trhliny, kterou jsem viděl už předtím pod sebou. Musel jsem se i se snowboardem na nohou rychle otočit na břicho a začít brzdit cepínem. Nalehnul jsem na něj, ale jeho zobák se nemohl zarýt do ledu. Zastavil jsem se až na poslední chvíli, když už jsem byl nohama v trhlině. Málem jsem do ní spadl." Tak popisuje Petr Machold z Teplic nejdramatičtější moment své nedávné výpravy na nejvyšší horu světa, 8850 metrů vysoký Mount Everest. Třicetiletý chirurg se na jeho vrchol sice nedostal, vyšel mu však jeho plán sjet horu na snowboardu.
Cesta Petra Macholda na Mount Everest byla součástí trojexpedice Tibet 2003, která začala v polovině dubna. Její členové se rozdělili na tři týmy, z nichž každý chtěl zdolat jeden ze tří osmitisícových vrcholů - Šišu Pangmu, Čo Oju a Everest.
"Tým jsem tvořil já a dva Šerpové. Na vrchol jsme chtěli vylézt Severním žebrem klasickou cestou z tibetské strany - a dolů sjet na snowboardu. Až nahoru to ale nešlo, protože celých pět týdnů foukal silný vítr, padal čerstvý sníh a byla velká zima. Dosáhli jsme hranice osmi tisíc metrů. Tam už byla situace tak špatná, že jít na vrchol by bylo obrovské zdravotní riziko. Podařil se nám ale druhý plán: udělat světový prvosjezd Severního žebra z výšky 7700 metrů," popisuje průběh expedice Machold.

* Říkáte: chtěli jsme sjet. Znamená, to, že vás bylo víc?

Ne, jel jsem sám. Považuji se ale za část expedice a na tomhle úspěchu se podíleli i ostatní členové. Už zkraje jsem se se Šerpy domluvil, že se všichni postavíme na stejnou úroveň. Nosili jsme stejně těžké baťohy, jedli v jednom stanu a stejné jídlo. Nebylo to jako u jiných expedic, že Šerpa táhne čtyřicetikilový ruksak a za ním běží bílý sáhib jen s baťůžkem a foťákem na zádech. I pro Šerpy samotné to bylo neobvyklé, ale nakonec si na to zvykli.

* Jak probíhal výstup?

První týden jsme měli dobré počasí, takže jsme postavili první tábor ve výšce 7060 metrů. Do něj jsme nanosili veškerý materiál na zbytek výstupu - stany, spacáky, plynové bomby, jídlo. Pak přišla vichřice a stan i se vším speciálním vybavením do výšek smetla.

* Co jste s tím udělali?

Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme lézt s materiálem, který jsme měli v údolí. Ten sice není stavěn na použití v extrémních podmínkách, ale nedalo se nic dělat. Italská expedice, která přišla pod kopec a zjistila, že na výstup nemá, nám přenechala část svého vybavení a jídla.

* Pak nastalo obvyklé čekání na lepší počasí?

To přišlo až poslední týden naší expedice. Zase jsme vynesli vybavení do prvního tábora. Ten nám pro změnu někdo vykradl.

* Vykradl?

Vzali nám všechno jídlo, co jsme tam měli. Během dvou dnů, když jsme odpočívali v základním táboře, nám někdo snědl těstoviny a rýži. Nechali nám jen oříšky a rozinky. Nejvíc mě naštvalo, že mi někdo ukradl mé milované tatranky.

* Museli jste se kvůli tomu vrátit?

Když už jsme tam byli, tak jsme se zbytky rozinek a údolního vybavení zkusili jít na vrchol. Později nám ukradli ještě mačky a lyžařské hůlky.

* Takže vyprávění o tom, že se k sobě lidé na Everestu chovají neurvale, je pravda?

Vítr roztrhal stany mnoha expedicím a dost lidí přišlo o celou výbavu. Tak si začali navzájem krást věci, aby mohli jít výš. Naštěstí nám nevzali oblečení a spacáky. Mohlo se stát, že bychom sestupovali z vrcholu a šli nadoraz. Nedokážu si představit, že bych přišel hladový a vymrzlý do tábora 1 a tam zjistil, že nemám v čem spát, na čem a co vařit. Pak hrozí omrzliny i ztráta života. V základním táboře, kde je spousta turistů, nosičů a různých podivných individuí, bych okradení čekal. V 7000 metrech nad mořem mě to překvapilo.

* Projevilo se nějak, že jste pod Everestem byli v době, kdy probíhaly oslavy padesáti let od prvního dosažení vrcholu?

Ano, v základním táboře byla čínská expedice o padesáti horolezcích a třiceti členech realizačního týmu. K tomu televizní štáb a mobilní operátor s ohromným technickým zázemím. V základním táboře díky tomu dokonce fungovaly mobily. Číňané chtěli, aby všech padesát sportovců symbolicky stanulo na vrcholu najednou. To se jim nepovedlo. Nakonec jich tam bylo jedenáct s kyslíkem a byli rádi, že se vrátili zpátky.

* Vy jste si pomáhali při výstupu kyslíkovými bombami?

Na tibetské straně jsme byli jedinou expedicí, která šla na vrchol bez nich.

* Jste lékař, kromě chirurgie se zaměřujete i na choroby, které jsou typické pro pobyt ve vysokých výškách. Přinesl vám pobyt v horách nějaké zkušenosti?

Dělal jsem výzkum, jak se krev zásobuje kyslíkem se vzrůstající výškou a námahou. Jinak jsem fungoval jako lékař pro náš tým a kvůli tomu, že hodně expedic doktora nemělo, tak i pro ostatní.

* Jaký nejzávažnější případ jste řešil?

Jeden Šerpa byl velice těžce nemocen - měl výškový edém plic v kombinaci se zápalem plic. Týden jsem ho dával dohromady, aby byl vůbec schopen sestupu, protože kvůli větru jsme ho nemohli snést dolů. Bez mé péče by zemřel.

* Vás zdravotní problémy nepotkaly?

Na začátku jsme velmi rychle vystoupali nahoru a já jsem prodělal výškový otok mozku, který naštěstí dopadl dobře. Den ode dne mi bylo hůř. Když jsem se třetí den ráno probudil a zjistil, že nejsem schopen chodit rovně, sebral jsem batoh, vzal jsem si léky a začal rychle sestupovat. Věděl jsem, že se blíží moment, kdy už bych dolů nebyl schopen sejít. Úplně jsem se aklimatizoval až po čtrnácti dnech.

* Jak probíhal váš sjezd na snowboardu?

Dva dny jsem stoupal do druhého tábora ve výšce 7700 metrů. Výš to s prknem nešlo. Tam totiž sníh skončil, dál už byla jen skála. První den jsem sjel do jedničky, ale nijak zvlášť těžké to nebylo. Tedy oproti tomu, co následovalo, ne. Cesta vede po žebru, které má sklon nejvýš 70 stupňů. Nevýhodou bylo, že nebyl skoro žádný sníh, všechno to byl led.

* Jak dlouho trvá sjezd na snowboardu ve srovnání s cestou pěšky?

Až do základního tábora mi to na prkně trvalo čtyři až pět hodin. V řídkém vzduchu je ježdění fyzicky náročné, musíte se občas zastavit a rozdýchat se. V kuse se to nedá. Navíc je nutné dávat pozor na trhliny. Pěšky trvá cesta celý den.

* Skončili jsme v táboře 1. Pak vás čekala ještě druhá část.

Den nato jsem sjel do předsunutého základního tábora. To zatím považuji za vrchol kariéry, nejel jsem nic těžšího. Svah měl místy 80 až 90 stupňů sklonu, muselo se skákat. Navíc jsem se dostal do obrovských potíží, protože jsem uklouzl.

* Co se stalo?

Rozjel jsem se po zadku a málem jsem spadnul do trhliny. Zabrzdil jsem až na poslední chvíli hrotem cepínu, když už jsem měl nohy v trhlině.

* To zní jak scéna z akčního filmu. Asi vám pěkně zatrnulo.

Proběhl mi v hlavě celý život, jak se říká. Když jsem klouzal po ledu dolů a viděl pod sebou trhlinu, už jsem ani nepočítal, že se mi podaří zastavit. Čínská televize můj pád natočila, ale já jsem ho vidět nechtěl. Měl jsem nepříjemný pocit, že jsem tam mohl zůstat.

* Jaký měla vaše jízda ohlas?

Celkem to sklidilo obdiv. Když jsem reportérovi z čínské televize řekl, že jsem první na světě, kdo sjel Severní žebro Everestu, Číňan poznamenal, že jak mě viděl, tak asi i poslední.

* Potřeboval jste na sjezd nějakou speciální výbavu?

Měl jsem kombinaci pro snowboardisty nezvyklou - horolezecké skeletové boty s tvrdým vázáním a měkké freeridové prkno. Lehký snowboard mi speciálně vyrobila třebíčská firma Choc. Vážil jen šest kilo a díky speciálně nabroušeným hranám držel na ledu, který kopec pokrýval, velmi dobře.

* Sjezd se podařil 15. května, pak měl následovat druhý cíl - nejvyšší kóta na zemi, 8850.

Po sjezdu na prkně byla už vůle jít až na vrchol menší. Strávil jsem pět týdnů v předsunutém táboře ve výšce 6500 metrů. Tak vysoko už tělo neregeneruje, jenom žije z podstaty. Zhubl jsem dvacet kilo, navíc nám ukradli jídlo. Také jsem cítil, že už se hora brání. Ve druhém táboře jsme si třeba večer dávali s kolegy z vedlejšího stanu čaj, a když jsem jim nesl pití po ránu, byli oba mrtví. Už jsem měl pocit, že bych radši měl jet domů. Jsem rád, že je expedice za mnou.

* Na kolik vás expedice vyšla?

Dohromady na půl milionu korun. Moje náklady byly asi čtvrt milionu korun, podobnou částku mi dal můj sponzor, teplický výrobce autoskel Splintex.

MFD Severní Čechy 7. června 2003