Pár set metrů od vrcholu?!

9.10.
Jdeme z BC do CI. Ledovec dole je změněný, ale v podstatě k lepšímu. V něm jsem dohnal Sylwii a prolézali jsme ho spolu. Na konci jsme počkali na kluky, v ledopádu není psycho čekat. Dál cesta známá, slunce pálí a batohy sice lehčí, ale zase ne lehký! Krásný den, takzvaně vrcholový. Rusáci z neznámých důvodů stáli okolo 9 hodiny u stanů CIII v 7.300 m a teprve vyráželi k vrcholu, ale je tak krásně, že to musí dnes dát. První na vrcholu Dhaulagiri. I my se tam vidíme a padají sázky kdo co udělá, když.... Já během odpočinku rozmlouvám s horou jestli nás pustí a bude na nás hodná. Asi za deset minut je nám odpovědí obrovský serak, který se trhá kousek nad námi. Vidím to a křičím na Kamila. Začínáme utíkat, ale za chvilku je jasný že "nedojede". Tak co nám chtěla hora říct??? Poláci mají CI asi 300m pod námi a tak se se Sylwií loučíme. Do CI si neseme dva stany a tak jí říkáme že pokud by jí bylo smutno, může přijít za námi. Její parťáci jsou o patro výš. Stavíme dva stany, vchody vedle sebe aby jsme mohli vařit. Já mám sebou útočný stan i útočný spacák - extrém -1°C. Spím sám. A dvě vrstvy spodního prádla nahoře i dole a nato jen flísku. Střídavě dávám flísku na nohy a na vršek a střídavě je mě zima nahoře a nebo dole. Je asi - 15 °C! Strašná noc!!!
10.10.
Vstáváme a vyrážíme směr CII. Máme vcelku naspěch, v poledne začíná vždycky foukat a jdeme nalehko, peří máme v CII. Minule bylo tak, že jsme do našeho tábora nedošli a museli jsme stan postavit o 300 m níž. Jeden z největších průserů této cesty je, že je to hřeben, pod námi sedlo a tím valí vítr téměř pořád. Strašná větrná hora. Nad polským CII to začíná v plný síle. Vítr mete do tváří sníh a protože nemáme žádný BLOCVENT od HIGH POINTu tak začínám promrzat. Lezu jak jen to jde rychle k našemu stanu. Je to úžasný výhled, jdete opravdu po uzounkým hřebenu a vidíte na sever i na jih. Ale když jste zmrzlí jako hovno.... Konečně jsem u našeho stanu. Ten je ale probořený do poloviny navaleným sněhem. Naštěstí není prasklá žádná tyč. Hledám lopatu, ta je ale strčená vevnitř a tak vytrhávám jednu sněhovou skobu a vykopávám vchod. Práce na pár desítek minut, kdy předně do ksichtu valí krystaly ledu a sněhu přes vrchol stanu. Nakonec vykopávám vchod a padám do stanu. Poláci zapomněli zavřít zadní vchod a tak je na spacácích nafoukáno sněhu. Ale ještě to jde. Být takhle ale ještě den...?!
Ve stanu je strašně málo místa ale hlavně každých 30 min je potřeba odhrabávat zavátý vchod. Ne jenom, že se nedá vylézt ven, ale v podstatě je zafoukaný jediný větrací otvor! Mám strach, že to tu vydejcháme a hrozí udušení! Nejde se sem ve třech ani vejít. Když k tomu přičtu počasí, rozhoduji se, že jdu dolů. Klukům se nechce. Což chápu. Musí každé dvě hodiny vyhazovat sníh ze vchodu, aby jim tam šel kyslík. A mě se vlastně taky nechce do těch sraček. Nakonec se oblíknu do peří a vylézám do vichřice. Nevím přesně kam jdu. U trhliny 300 m pod námi stojí stan Poláků: Volám a odpovídá mě Sylwie. Je sama ale nemá karimatku. Nevadí, motám pod sebe jedno lano a pod záda strakám na led batoh. To bude zase noc! Sylwia mě vaří čaj, dáváme trochu řeč a potom se zavrtáváme každý do svýho spacáku. Já mám sice zase ten slabý, což nechápe, ale už mám péřovou vestu a kalhoty HIGH POINT a to je pohoda. Noc je kupodivu spací.
11.10.
Se Sylwií společně vaříme a já potom vyrážím za klukama. Chlapi byli už sbalení na výstup nahoru, postavit o 300 m výš CIII v 6.900 m. Něco ještě povaříme a znova přebalujeme věci na 3 lidi. Jsme rozhodnuti postavit stan v 6 900 m, tam přespat a i když nevíme jak bude, tak další den se pokusit o vrchol. Předpověď nemáme a každý tady říká stejně pořád něco jiného. Poláci zrovna sestupujú okolo našeho stanu. Tam kde tábor my chceme stavět ho oni zrovna zrušili. Další tábor co měli společně s ostatníma expedicema jim vzal vítr. Kamil ho včera viděl letět kolem a tak to Poláci balí. Rusům se den před tím na vrchol vystoupit nepodařilo. Vycházeli pozdě a podepsalo se na nich několik nocí nad 7 000 m. My za poměrně slušného počasí děláme plošinu pro stan na trhlině v 6 900 m, vaříme, jíme, pijeme, vše do zásoby. Taky vodu do všech termosek a flašek. Bereme prášky na spaní od Romana a snad v 7 hodin jdeme spát. Za čtyři hodiny nás čeká vstávání!
12.10.
Je těsně po půlnoci, před hodinou jsme vstali a venku pěkně fouká. Každý jsme už večer odlehčili jak jen to šlo. I sponky od baťohu leží ve stanu, stejně jako výztuhy zad či víka baťohu. Uvnitř je kamera, foťák, 3 filmy, flíska a v ní plastová láhev s pitím, termoska, vlajky sponzorů, náhradní brejle, náhradní rukavice, krém na opalování, tyčinky na rty a několik gelů od AMINOSTAR a od YATE. Na sobě dvě vrstvy funkčního prádla na to mrazobijku od HIGH POINTU. Péřová bunda a péřový kalhoty. A ještě čelovka na hlavě. V jednu hodinu vyrážíme do ne zrovna pohody noci. Asi 200 m jsou fixy. Švýcaři, teda Šerpové se snažily. Ty ale končí někde nad 7.200 m, zrovna pod neprudším místem. Jsem tady první a na konci fixu nacházím ledovcový kladivo. Neváhám ani vteřinu a k mojemu cepínu tak přibývá druhá zbraň. Jak se zrovna hodí! Lezu první a snažím se hledat lehčí cestu a dělat co největší stupy pro kluky. Ti lezou jen s jedním cepínem a trochu trpí. V podstatě je dobře že je tma a není vidět pod nás. Sklon tady místama bude 50 -60 °! Vpravo od nás je hrana hřebene. Tam někde stál stan CIII v 7 300 m . Zdá se mě že vidím nejslabší místo a tak tam traverzuju a vylejzám na hranu. Vítá mě silný vítr, před kterým jsme byli do teď krytí. Daří se i klukům a nacházíme plošinu pro stan. V tom strašným větru přichází Kamil s tím, že musí!!! Myslím si že si dělá srandu, ale nedělá! Snažíme se udělat mu závětří a on koná! Veliký dílo. Chápu, že muselo ven :-)
Pokračujeme po strašně větrným hřebenu. Naštěstí je podle zvířeného sněhu vidět kdy se blíží poryv větru. To zabodávám celý držadlo cepínu do sněhu a nalehávám na něj, kopírují tělem terén. Vítr má sílu že místama mám obavy že mě strhne z hřebene. Nakonec se nám daří dostat se do míst odkud je potřeba traverzovat skalami doprava do stěny. Ještě že se o tom místě v Kathmandu zmínil jeden Ital co byl loni se mnou na Nanga Parbatu!
Už se rozednilo ale vítr se bohužel neuklidnil. Vždycky je vidět jak se proti nám žene oblak zvýřenéhu sněhu až do výšky 1,5 m. Je potřeba schovat tvář, udělat si kapsu na dýchání a čekat. Potom využit pauzy k udělání několika kroků a tak se to opakuje donekonečna!!! Sklon stěny jde, ale je takový, že chyba se neodpouští. Snažím se pravidelně do sebe dostat čaje. Plastová láhev je ale po dvou napitích k nepoužití. Obsah se mění v ledovou tříšť i přes to že je zamotána ve flísce a je v baťohu. Kromě větru mě ukazuje teploměr na batohu -20 -25°C.
Vidím skály a vrcholový hřeben!!! Do očí se mě derou slzy. Blíží se vrchol! Už se vidím jak telefonuji z vrcholu Lucce. To bude překvapení! Je asi deset hodin. Dávám si vnitřní závazek, že nejdéle ve dvě hodiny točím ať jsem kde jsem. Musí zbýt síla na návrat! Vybírám si cestu kde vpravo ode mě jsou vyfoukaný kameny. Chyba!!! sníh není nosný a bořím se po pás! Musím vytraverzovat přez skály nalevo do žlabu. Někdo na mě mluví! "Nebylo by čas se na to vykašlat? Nezdá se ti že toho máš dost?" Pravda, jsem na pokraji vyčerpání, téměř upadám do bezvědomí, pokud udělám krok navíc! Odpočívám, dávám gel a piju. Zase několik kroků, sníh je hlubší, vyčerpání obrovský. Koukám na hodinky. Čas je dobrý, ještě není 11 hod. Přepínám na výškoměr. Necelých 7 900 m!!! Do hajzlu. To snad ne?! Každý krok je pro mě vysilující. Nade mnou hřeben. Asi deset, možná dvacet metrů.. Ale je mě to jasný. Každý krok nahoru je krokem do míst odkud už se nevrací. Zase se mě derou slzy do očí!!! Já to nedám, je potřeba otočit. Čas je dobrý, ale vyčerpání obrovský, na hranici. Nemáme ještě dobrou aklimatizaci! Vrať se říká rozum, jdi dopředu, říká touha. Sedmá osmitisícovka na dosah, třeba se sem už nikdy nedostaneš, navíc další expedic je rok života, měsíc strádání... Sponzoři. Nakonec si říkám, alespoň hřeben, abych mohl nafotit a nafilmovat druhou stranu. Ne! Už nemám sílu ani na těch deset metrů...! Sbírám všechny zbytky a začínám opatrně stěnou setupovat. Opuštěný možná jenom 200 m od vrcholu. Stejně jako Miska, můj parťák loni na Nanga Parbatu. Ale od něj to bylo velký rozhodnutí a pro mě na vrcholu tenkrát byl. I když to statistiky nezaznamenají. Měsíc jsme jen my dva spolu bojovali v Diamirský stěne! Nevěřícně se koukám znova na hodinky i na výškoměr. Prostě to nejde. Na zbraních couvám stěnou a si za půl hodiny jsem Kamila s Romanem. Výškoměr ukazuje něco okolo 7.800 m. Ti si myslí, že jdu z vrcholu a nevěří tomu co říkám. Chtějí nahoru. Já se tam znova taky koukám. Ale já jenom na místo odkud se vracím. Chlapům sděluji, že cesta nahoru je ještě hodně dlouhá, i když mají ještě hodně síl. Sestupujeme. Netrefili jsme se do skal, kde máme traverzovat zpět na hřeben. Těch několik metrů, který se musíme vracet nahoru nás stojí neuvěřitelných sil a času. Vítr má pořád sílu, že na hřebeni musíme znova naléhat na cepín a mám strach jak se mnou cloumá, že mě odfoukne. Blíží se krizovej moment, kdy musíme přes hranu do stěny. Já mám dvě zbraně, ale co kluci s jedním cepínem? Když se chystám přelézt do stěny, všímnu si asi 30 m pode mnou fixu! Záchrana. V noci jsme je minuly. Teda oni nejdou až k těm, který jsme opouštěli. Je potřeba asi 40 metrů lézt a v noci jsme si nevšimli. Postupně slaňujeme až do trhliny kde máme stan. Naše fixy končí asi 10 m pod stanem. Těch pár metrů nás stojí každého hodně minut a sil. Jsem tam první vařím si vodu a peru do sebe dvě dávky gelů. Na regeneraci a jsem nepoužitelný. Sotva mluvím a dusím se kašlem. Roman je na tom tak, že si musí dát pauzu aby se mohl napít. Ještě že Kamil se o nás stará a vaří. Tak vypadá porážka! A nebo vítězství?

Víc naleznete na www.romanlangr.cz

PS: ešte jeden pokus o výstup na vrchol začína v utorok 17/10/2006