Lezení ve Vysokých Tatrách s Honzou Říhou, 6. 2. 2008 - 10. 2. 2008

Od velké soustředění ve Vysokých Tatrách jsem si hodně sliboval. Brzdil jsem uzdu své fantazie. Po letním rozjezdu na El Capovi a lezení ve velké stěně jsme chtěli převézt naše lezení i do zimních podmínek. Představoval jsem si minimálně vícedenní lezení v severní stěně Malého Kežmarského štítu. Bivaky a strádání. Mráz a prachové lavinky…

Cesta
Ve středu odpoledne jsem nabral Honzu na nádraží v Hradci Králové. Pokračujeme na Svitavy. Dále na Hranice, Makov, Žilinu, Martin až skoro do Popradu. O půlnoci jsme však zastavili na benzínce s nonstopem. Přespali jsme v autě. Chvíli okolo slídila šlapka s pasákem. Ráda by se dostal k nám. Já se však pevně zapřel nohama do dveří. Měla smůlu. Ten den nic nebylo. Žádný kšeft.



Ráno jsme dorazili zbytek až do Tatranské Lomnice. Byl to pro mě trochu šok. Vypadalo to jako někde v přímořském letovisku na konci sezony. Mlha přikryla hory. Sem tam leze strom nebo pahýl, osamocené stromy. Panelové kostky.

Výšlap nám zabral skoro čtyři hodiny. Jenom jednou jsme shodili batohy. Honza mě následuje po sluchu.



Lavina
Na rovince před Brnčálkou nad námi proletěl vrtulník. Tak nízko, že Honza uskočil z cesty v domnění , že je to skútr. Ten nás nakonec předjel doopravdy taky. Něco se muselo v dolině stát. Na chatě jsme se dozvěděli o nehodě v Malé zmrzlé dolině. Spadla lavina. Čtyři zasypaní. Vládne chaos. Nabídli jsme pomoc s vyhledávači a sondou. Nebyl zájem. Situaci ještě více komplikovali Litevci, kteří se marně snažili dostat na ledy do Malé zmrzlé. Ti čtyři se nakonec vyhrabali sami. Došli i na chatu. Jeden ze zasypaných byla rozená potapěčka. Mistryně ve statické výdrži pod vodou. Prý byla pod sněhem minimálně půl hodiny! Byla trochu bledá, ale jinak OK. Raději ji však poslali dolů do nemocnice na pozorování. Více informací: www.laviny.sk



Kežmarák
My jsme se občerstvili a vyrazili si prošlápnout stopu do Weberovky. Připadlo sněhu a silně foukalo. Lavinovka se vyhoupla s dvojky na trojku. Šli jsme jenom na nástup a zpět. Na kutě na agregát jsme šli ten večer brzo. Ráno jsme se chystali brzo vyrazit. Rozhodnutí padlo na Kežmarskou kopu. Něco vedle polského komína. Večer jsme přiložili hlavu ke generátorům a okamžitě se propadli do temnoty. Ráno nás nahozené motory agregátu probudili. Honza trošku poplašeně vykřiknul: „Co se děje? Kde to jsem?“ I já v první chvíli nevěděl o co jde.



Cestou zapadáme místy až po pás. Jinak to jde. Honza si nasazuje čepici a přetahuje kapuci. Navrch ještě přidal helmu. Je to paráda. Takže ne jenom, že nevidí, on i neslyší. V první délce jsem zjistil, že to takhle nejde. Nevidět a ještě neslyšet. Honza cepíny buší do šutru jako vzteklý havíř.I práce s dvěma lany je náročnější. Nejhorší však asi bylo vlastní lezení s cepíny a mačkami. Bez citu a vizuální kontroly je takřka nemožné pro Honzu lézt skalnější partie. Ty partie bez pověstných tatranských drnů. Délku pod lávkou Szepanských jsme se otočili do doliny. Slanili jsme.

Probrali jsme to s Honzou na posledním slaňáku. Sedli jsme si s termoskou na batohy a rozebrali situaci a pocity.

Vypadá to, že tento druh lezení nebude Honzův šálek čaje.



Ledy
V sobotu jsme šli na ledy k flašce. Pod nástupem už to bylo hodně do kopce. Prošlapávání bylo stále těžší. Honza měl hrůzu z laviny. Nakonec jsem vykopal plošinku a udělal štand. Pod ledem tekla voda. Na jeho konci jsou dva lepené boráky. Dobral jsem Honzu nahoře. Led si dáváme ještě víckrát. Honza zkusil lezení i bez poutek. Na zpáteční cestě jsme ještě zkoušeli vytloukání skob. Po pozdním obědě jsme ještě nacvičovali pohyb po ledovci a tahání z trhliny. Zakopaný cepín se vždycky vytrhnul. Nebyly ideální podmínky pro tento způsob jištění. Nakonec jsme se zaměřili na kladkostroje a zaštandovali o strom. Honza si zkoušel ty nejlehčí způsoby kladkostrojů a práci s prusíky. Takto jsme cvičili až do tmy.



Cesta domů
V neděli nám sestup trval dvě a půl hodiny. Na cestě jsme ještě zašli v Tatranské Lomnici do SINGING ROCK CAFFE (kavárna s umělou lezeckou stěnkou).

Během cesty jsme měli dostatek času se vrátit k prožitým chvílím na horách. Asi jsem tam s Honzou narazil na jeho limity. Nemá smysl, aby takto v zimě lezl. Domluvili jsme si, že nejlepší bude čistě skalní lezení nebo vysoké kopce.



Proč: „Zprava dobrý?“ Na společnost Honzíka jsem si už hodně zvykl. Někdy na jeho handicap úplně zapomínám. Zvládne spoustu věcí. Při cestě z Tater jsem se jednou Honzíka zeptal : „Zprava dobrý?“ (což se mi opravdu stalo). Tahle věta asi nejlépe vyjadřuje lezení s Honzou Říhou.

„Co nás tedy ještě čeká?“ Nechte  se překvapit. Je toho hodně. Nejbližší akcí je setkání nevidomých lezců na Suchých skalách v květnu letošního roku a možná i prachovská 24!