Je tu druhý díl cestopisného článku o sportovním lezení ve švýcarském kantonu Ticino.

Praktické zkušenosti z jedné z nejdostupnějších skalkařských oblastí se subtropickým klimatem. Přes 2200 vynýtovaných cest na žule, lezení mezi palmami. Dostupnost a teploty srovnatelné s Arcem.

Jak je to se sportovním lezením ve švýcarském kantonu Ticino jsem už popsal před rokem v článku. Skalkaření v Ticinu I. . Do té doby jsme tam byli dvakrát a každá z navštívených oblastí byla perla. Během roku jsme uskutečnili další 3 návštěvy, při nich jsme otestovali několik dalších oblastí. Některé z nich jsou jen oblastního významu, některé se přiřadily k perlám a jedna okamžitě obsadila první pozici v mém osobním žebříčku.
Základní atributy zájezdů do Ticina zůstávají stejné, jako v loňském článku. Zamknout lištu, ustát plochu, vytrvat, ubalancovat, zamknout oblinu. Koupačky v jezerech, výšlapy ke skalám a taky ňáký to přelepení dálniční známky z auta na auto.
Tento článek je vlastně jen charakterizace všech sektorů, co jsme v Ticinu navštívili. Nečekejte zábavné čtení, čekejte manuál, který může lezcům pomoct s rozhodováním, jestli do Ticina vůbec vyrazit a jestli ano, tak který z místních sektorů si ke sportovnímu lezení vybrat. Dopředu upozorňuji, že pokud nemáte rádi lišty, jeďte radši jinam. Postřehy z prvních dvou výjezdů byly uvedeny v loňském článku, toto je jeho pokračování.

Zájezd číslo 3

Září 2010, Svatý Václav vybízí ke čtyřdennímu lezení, ale doma prší, v Juře prší, a Arcu prší. Na poslední chvíli vyrážíme do Ticina. Tam sice prší taky, ale tičínská žula nezatéká. Hned první den experiment, sektor Russo. Nachází se poměrně vysoko v horách, lezení předchází půlhodinová cesta autem po horské silničce. Samotná vesnice Russo je tvořena stylovými domy se žulovou střechou a i prostředí skal je romantické.

Charakteristická flóra spolu s místní architekturou, obec Russo
foto by © Ondras
Samotné lezení ale bylo mírným zklamáním. V sektoru se sice nachází mnoho lehčích cest kolem 6c, ale ty jsou převážně v hodně ukloněných plotnách. Přestože bylo po dešti, plotny byly rozpečené od sluníčka a lezení na nich nebylo příjemné. Hezčí je lezení v podsektoru Makako, který navíc brzo odpoledne zapadá do stínu. Jsou tu dlouhé převislé cesty na bílé žule. Vyhlášené jsou prý především čtyři vytrvalostní 7b+. Z námi lezených cest určitě doporučujeme In groppa alla mula 7a.

Lezení v Russu, Mihal v cestě Club elegance.
foto by © Ondras
Ale jsou tu i lepší oblasti, proto ještě večer prcháme na vždy přívětivou Ponte Brollu settore est.  Další den další experiment a zase trochu šlápnutí vedle: sektor  Prato. Monumentální stěna vysoko nad údolím, dlouhý přístup autem, dlouhý pěší výšlap a až pod stěnou zjistíte, že ta převislá bílá stěna hostí cesty od 7c+ po 8b. To kvantum 6céček je zase na černé plotně rozpečené od sluníčka. Ale jo, nakonec jsme zalezli, ale 8áčkař by si tu zalezl daleko líp. Doporučit tady můžu asi akorát cest Bullog 6b+, krátká silovka s tvrdou klasou na sražení sebevědomí.

Obtížnější čast sektoru Prato.
foto by © Ondras
Třetí den a třetí experiment: Cresciano. Bouldristi to tu už znají, od bouldrů ke skalám je to ještě dalších 20 minut do kopce. A výsledek teď už výrazně lepší, než předchozí dny. Velice pestré lezení, převážně převislé cesty s bouldry přes převislá břicha, ale také táhlé lištovačky. Mezi nimi je bohužel dost nelezených cest zarostlých vegetací.

Ondras v cestě Palle di neve 7a
foto by © David Pražák

Doporučené cesty:
La banda del buco 6c+, přes tři schodovité převisy, docela nečitelné na OS
Palle di neve 7a a Anals 7a+, oboje parádní lištovačky do mírného převisu. Zkuste si je obě, přijde mi totiž, že klasifikace by správně měla být obráceně.
Cresciano není špatná oblast, ale uvážíme-li dlouhý přístup a celkem omezený výběr cest, je to místní podprůměr. Kdyby vás místní skalky zklamaly, můžete se projít mezi bouldry světového významu a přímo u parkoviště pak stojí za prohlídku místní popelnice. Jsou zde kontejnery na rekordních 23 druhů tříděného odpadu, všechny pod dohledem kamerového systému. Jít v Crescianu “s košem” asi bude náročný process, protože kontejner na směsný odpad chyběl.
Poslední den už jen na dolezení Sektor Arcegno – Fiama. Je zde spousta lehkých cest v kolmicích, leze se na sluníčku a je odsaď hezký výhled na jezero Lago Maggiore. Na dolezení dobra oblast, nic na plnění výkonnostních ambic.

Zájezd číslo 4

Říjen 2010, předpověď hlásí slunečno a 16 až 18°C. To je moment, kdy je třeba se nenápadně spakovat a jet do Ticina. Nezaváhali jsme a zažili jsme celý týden perfektních podmínek. Teplota taková, že nemrznou prsty a přitom je tření. Člověk se nezapaří výšlapem ke skále, ale opalovačka u jezera o resdayi taky je. Akorát den už je kratší, takže to chce disciplínu a hospodařit s časem. Objížděli jsme hlavně odzkoušené oblasti, ale pak přišla i chuť na experimenty.

Sektor Claro se nachází vysoko nad údolím Bellinzonské Riviéry. Autem se dá dojet po zpoplatněné silnici až na úroveň skal, silnice ale byla během naší návštěvy v rekonstrukci a tak jsme museli vystoupat 500 výškových metrů pěšky. Stihli jsme to za 45 minut. Skály jsou orientovány na jihozápad, takže se do nich opírá odpolední slunce a tím je oblast vhodná spíš na chladnější části roku. Některé sektory jsou ale ve stínu stromů, takže se dá i za tepla. Lezení v Claru patří k naprosté špičce toho, co Ticino nabízí. Je zde asi stovka cest od 6a po 8c+. Většinou mírně převislé cesty kolem 25 metrů délky. Výběr chytů je pestrý, společným jmenovatelem cest bývá vytrvalost a technika nohou.

Doporučené cesty:
Mouline Rouge 6c, hodně položená cesta napřed po lištách, pak už jen na tření. Toroušův OS na rozlez z něho v mých očích udělal boha.
California 7a, Tupá trhlina táhnoucí se 26 metrů dlouhým převisem
Senza look non si cucc 7a+, mnoho bouldříků proložených dobrými odpočinky

Sektor Osogna
Nachází se ve stejném údolí jako Claro, ale pěší přístup zabere jen asi 20 minut. Osogna je tvořena uskupením převážně kolmých a položených skal tvořených černou žulou. Orientace skal je jihozápadní, takže je to další oblast vhodná na zimu.
Osogna se zřejmě stala bitevním polem mezi tradicionalisty a sportovními lezci. V průvodci je fotografie lezce lezoucího vynýtovanou cestu Linda poco Linda 6c+, nýty přitom vynechává a zakláda smyčky do trhliny. Dnes už v této cestě žádné nýty nejsou, stejně tak v několika dalších cestách v oblasti byly nýty po přelezu „po vlastním“ ze skály odstraněny. Cest tu ale stále zbývá více, než stovka. Většinou jsou to dlouhé kolmice, které v posledních metrech přecházejí do rajbasu. Dolezy se dost podobají lezení v Labáku. Černá, hrubě krystalická žula je opravdu k nerozeznání od pískovce a nýty tak po pěti metrech pocit z Labáku jen dokrmí.
Oblast to není špatná, hlavně pro pískaře na zimu můžu doporučit. Nám se ale místní lezení jevilo jako monotónní a po několika cestách jsme radši přejeli jinam.
Doporučená cesta: Temibile Hilti 6c. Dole silový bouldřík, pak dlouhatánská plotna.
Nic jiného není třeba doporučovat, všechno kolem vypadá stejně.

Zájezd číslo 5

Začátek dubna 2011, po dlouhé zimě se těšíme do tepla, ale předpovědi hlásí nesnesitelných 26°C. Nikdo tomu nevěříme a jedem. Nakonec těch stupňů bylo až 29. Navíc jsme za zimu zapomněli, že 29°C, to už je vedro!  Lézt na sluníčku nejde vůbec, dokonce i restday u jezera se stává utrpením. Musíme pozměnit plány, z objevování nových sektorů schází, lezeme jen ve známých sektorech s orientací na východ. Doteď jsme lezli jen sajty a fleše, to tentokrát nepůjde, potenciál už v těchto oblastech máme z větší časti vytěžen. Aspoň se podíváme do těžších cest.
Sektor Ponte Brolla settore Est
Když jsem tu byl prvně, zařekl jsem se, že se vrátím. Od té doby jsem se vrátil už šestkrát a pokud dožiju, přijedu zas. V sektoru je vynýtováno celkem 77 cest, pěkně jedna vedle druhé. Obtížnost cest od 4c po 8c. Délka cest od 6 do 50 metrů. Převážně se leze v mírných převisech, prudce převislých cest je tu ale taky dost. Hodně se tu leze po ostrých, nebo neutrálních lištách. Výjimkou nejsou ani negativní lišty a od těch už je jenom kousek k oblinám. Tření místní žuly je výborné, i za letošních veder se ve stínu dalo zalézt solidně. Tentokrát jsme se tu sešli ve výkonnostně pestré partě, naše ambice sahají od 6a po 8a, Ponte Brolla pokryla potřeby nás všech.


Lezení na Ponte Brolle, Mihal  v Outbacku 7b+. Vypadá na kolmici, jen expresky a nateklé bandasky prozrazují reálný sklon.
foto by © Ondras
Na Ponte Brolle nemá moc smysl doporučovat cesty. Všechny jsou tady parádní. Doporučím jen cesty, které mi přišly výstřední, takové, že podobných po světě moc nenajdete.
The crew 69 6b+, strašně dlouhá cesta v kolmé desce, prvních 15 metrů je tak za 5b, ale pak už jen těžkne a u slaňáku se kde kdo radši chytne řetězu.
Terracom 7a, 30 metrový prudce převislý otevřený kout. Nevyžaduje ani tak sílu prstů, jako spíš spopnost zpevnit celé tělo, to pak rovnoměrně natejká. Ač perfektně zajištěno, ohromná expozice nahání strach.
Outback 7b+,  vypadá na 6c, protože skála opticky skrývá svou převislost. V reálu pak rychle dochází síla a v některých místech chytáte takový vrata, že je lepší nohy nechat vyvlát a přeshybovat to.
Il traditore 8a,  nejlezenější 8ágo v Ticinu. Ke čtvrtému nýtu lehce, pak následuje osmimetrový boulder po bočákách. V něm platí, že každý následující krok je zase o kousek těžší, než ten předchozí.

VoKo v cestě Il traditore 8a. V pozadí se rýsuje mohutný strop cesty Terracom 7a.
foto by © Ondras
Sektor Arcegno - Guffeto
Lezli jsme tu hned při naší první návštěvě Ticina a cesty jsem tehdy hodnotil jako krásné s velice tvrdou klasou. Teď se ukázalo, že jim tady klasa trochu lítá, asi nebudu přehánět tvrzením, že se tu najdou 7a lehčí, než jiná 6c. Nenechte se tím odradit, cesty jsou tu krásné a navíc je celý sektor skoro po celý den ve stínu.

Terka krokuje Poste restante 6c
foto by © VoKo 
Určitě si vylezte cesty, co jsme doporučovali minule. K tomu je dobré se rozlézt v Rastafari 6a+, v SNZ 6c+ si zvýšit sebevědomí a pak se pověsit do Cacarolly 7b+. Je to ukázková lištovačka do mírného převisu, docela čitelná a docela lehká, takže kdo má natrénováno, ať se nebojí zkusit OS. V okolí Guffeta je kouzelná krajina svádící k piknikování v trávě. Prosím respektujte soukromé pozemky náležící k okolním stavbám a nevstupujte na ně, sektor už byl jednou kvůli nevoli starousedlíků dočasně uzavřen.

VoKo flešuje cestu Cacarolla 7b+, stropem v pozadí vede Grahamovo Occitane 8c.
foto by © Tereza Pavelcová
Sektor Cevio
Přes výborné hodnocení místních lezců jsme Cevio dlouho obcházeli obloukem. V jeho nabídce totiž zcela chybí lehké cesty, takže se snadno může stát, že tady člověk nic nevyleze. Při čtvrtém zájezdě jsme sem nakoukli a dlouho zírali, než se pustili do lezení. Cevio je totiž monstrózní! Až 50 metrů dlouhé cesty v mírně převislé žlutooranžové žule vypadají spíš jako vápencové útesy. Není to náhoda, povrch skal je z velké části pokryt sintrovým povlakem, takže to do jisté míry vápenec je. Ale tvary zůstávají žulové. V oblasti je 42 cest od 6c+ po 8b. Dominují 7céčka. Všechny cesty jsou převislé, většinou jsou dlouhé kolem 30 metrů a ve většině z nich kromě standardních lišt a bočáků potkáte také pro Cevio typické miskovité prohlubně, které podle tvaru dosahují velice pestrého rozsahu uchopitelnosti.
Při první návštěvě jsme překonali ostych a nakonec jsme zalezli parádně. Při odchodu jsme pokukovali po těžších cestách s tím, že až namakáme, přijedem zas. Ten moment nastal nečekaně brzo. Ne, že bychom tak rychle natrénovali, ale během dubnových veder se východní stěna Cevia jevila jako vhodná alternativa. Přímo u skal jsme sice naměřili 28°C, ale při pofukujícím větru se celkem dalo lézt. Ruce se nepotily a tření bylo slušné, akorát se ukázalo, že při těchto teplotách u takhle dlouhých cest  může být problém s doplňováním tekutin. Doporučuju jako výmluvu, sám jsem po každém pádu z neúspěchu vinil úpornou žízeň.

VoKo a kus Cevia. Došly nám baterky ve foťáku, takže lepší fotku nemáme
foto by © VoKo
Těžko vybírat cesty k doporučení. Tak abychom fádně nepropagovali cesty, ve kterých se zadařilo, doporučíme ty krásky, co nás odmítly.
Ederinik 7a. Jediné “ágo” sektoru a na sajt mě setřáslo. Ale nezanevřel jsem, je krásný. Dole silovka v převise po tupém odštěpu, pak dlouhá sekvence po miskovitých prohlubních v kolmici.
Micronism 7a+. Dlouhým převislým břichem po lištách podél trhliny. Torouš šel nadějně za sajtem, až úplně v závěru zachyboval.
Porte Celesti 7c. 35 metrů dlouhá cesta rozpůlená nohandem. Spodek kolmý, bouldrový, hořejšek převislý, vytrvalostní a zakončený bouldrem za oblé spoďáky. V tomhle místě jsem dvakrát vypadl, přesto uznávám, že cesta je to nádherná a na svojí klasu spíš lehčí.
Pirat 7c/c+, bývalo to 8a, ale s boomem umělých stěn lidem narosta vytrvalost, cesta byla shozena. Mírně převislá cesta bez odpočinkového místa rozdělená na 3 zóny se zcela odlišnými typy chytů. Vláďa cestu lehce zkroknul, ale spojit ji nedokázal. Málo chodil na smíchovku. Ale prý se na ni vrátí, není to pro něho velké číslo, ale i tak ohromná výzva.
Cevio sice postrádá lehké cesty, ale pro výkonnostního lezce představuje naprostou špičku toho, co Ticino nabízí.

Sektor Galbisio – Movenpick
Na poslední den hledáme něco nového poblíž dálnice na dolezení. Nemáme už vůbec žádné očekávání a tak volba padla na malý sektor Movenpick se spíše lehčími, převážně kolmými cestami. Čeká nás velice příjemné překvapení, žula je tu zase úplně jiná, zdá se být trochu metamorfovaná (spíše migmatit, než žula) a je protkána tenkými žilkami krystalického křemene. Podél žilek se tvoří ostré lišty. Díky mírnému zvlnění žilek je orientace většiny chytů podobná, v mnoha případech téměř svislá. Charakteristickým rysem lezení pak je nahmatávání ostřejších míst na žilkách a jemná práce nohou v kombinaci s rovnovánou, po včerejší rudlovačce v převisech to pro nás byla vítaná změna, bez ohledu na to, že klasifikace v Movenpicku se zdála být poměrně tvrdá.
Doporučené cesty:
Couca 6c, ukázková “žilkovačka” prověří sílu v lištách, balanc a kvalitu lepičky.
Oblast doporučujeme, čísla tu nenahoníte, ale rozhodně nebudete mít pocit, že přesně tuhle cestu už jste někdy lezli.
Na závěr už jen doplnění toho, co bylo popsáno v loňském článku
Ideální období: Sezóna vrcholí v březnu, dubnu, v říjnu a listopadu. Někdy se ale i v tomhle období  udělá moc teplo, to se pak leze ve stinných sektorech, těch je málo. Místní práskači říkají, že forma se tady ladí na leden a únor, kdy jsou podmínky i ve slunných sektorech, kterých je většina.

Tipy na nákupy:
Potraviny jsou ve Švýcarsku všeobecně drahé, ale i lakomec z Čech, pokud se dobře rozkouká, si přijde na své.
Pivo: loni jsme propagovali Anker, byl v Coopu v akci za 12 CHF 24 půllitrů. Na podzim byl zase v akci Efez, příjemně to navodilo vzpomínky na Geyikbayiri. A letos nebylo v akci nic, ale pivo značky Pivo za 0,5 CHF se taky dalo pít. Ostatně nejezdíme sem za zážitkovou gastronomií, ale za lezením. V horkých dnech jsme zjistili, že asi jediná opravdu levná potravina je tady zmrzlina. Například napodobenina Magnumu značky Zmrzlina v Migrosu v rodinném balení vyjde asi na 11 korun. Velká balení zmrzliny v dózách taky za velice slušné ceny.
Doprava:
Při cestě od Mnichova na Chur je dobré se vyhnout průjezdu města Bregenz použitím tunelu a několika kilometrů rakouské dálnice. Není třeba kupovat dálniční známku, stačí zakoupit Corridor vignette. Kupuje se před vjezdem do tunelu za sjezdem na Lindau a platí po sjezd 23 na Diepoldsau. Zde přesednete na švýcarskou dálnici. V opačném směru je třeba Corridor vignette opět zakoupit u nájezdu na dálnici v Diepoldsau. Jednosměrná průjezdní známka stojí 2 €. Pro použití švýcarských dálnic platí stejná pravidla jako loni, tedy nepřenosná celoroční dálniční známka, která je díky absenci ochranných prvků běžně nelegálně používána jako přenosná a také obchodována na černém trhu. Nová stojí 40 CHF (776 KČ), ojetá na černém trhu obvykle 400 až 500 KČ.
Průvodce:
Používáme průvodce od Glauca Cuginiho, zahrnuje celé Ticino a to nejen sportovky, ale i horské cesty. Průvodce je to přehledný, jsou tam všechny podstatné informace, jen design je trochu neatraktivní a chybí angličtina. Stál asi 62 CHF
Levnější alternativou může být průvodce od nedávno zesnulého propagátora lezeckých parků Jürga von Kennela. Jeho průvodce zasahuje i do Itálie do okolí Comského jezera. Nám se nelíbil, nákresy jsou strohé, informace k cestám příliš stručné.
Pro sportovní lezce se jeví jako ideální třetí varianta a tou je nově vydaný průvodce pouze po sportovních oblastech Ticina. Oproti námi vlastněnému průvodci je atraktivněji zpracovaný, obsahuje více hezkých fotografií a jsou v něm i některé nové sektory. Stojí asi 40 CHF. Pravděpodobně existuje i anglicko-jazyčná mutace. Bohužel jsem si nezapamatoval jméno autora, ale v knihkupectví už tohoto průvodce určitě poznáte.