Třetí nejvyšší hora, dva kamarádi, jeden sen…
První přechod masívu Kanchenjungy
Část druhá
Neúspěch na šestitisícovce Zub Drohma

Vzhůru do hor!? Ty jsou už všude kolem Taplejungu! Ale ty porostlé džunglí nám však nestačí. Než zahlédnete první zasněžené kopce masívu Kanchenjungy, budete pomalu týden na cestě! A samotná Kanchenjunga stále nikde. Klasický trek do tábora na dohled severní stěny Kanchenjungy (Průvodci píší pod, ale „pod“ je opravdu ještě hodně daleko.) s následným přechodem několika sedel z údolí řek Tamor a Ghunsa Khola do údolí řeky Simbuwa Khola s cestou do tábora pod jižní stěnou je bezmála čtyřtýdenní podnik, který se svou náročností řadí k fyzicky obtížnějším s opravdu základním zázemím v podobě několika málo lodgií nebo se spaním u místních. S žádnými hody tady nepočítejte. Proto na něm potkáte většinou turisty, kteří již někde v Himálajích byli. A všichni až na nepatrné výjimky v závěsu průvodce a nosičů. Lezce prahnoucí po nějakém vrcholku v oblasti tento dlouhý nepohodlný přístup často odradí a svých snů v této oblasti se předčasně vzdávají. Movitější to řeší dopravou vrtulníkem.


Zdroj: Lonely Planet
foto Branko Gugleta a  Tomáš Obtulovič ml.


Čeští kamarádi mi popisovali obrovské potíže s nosiči, když je před mnoha lety do oblasti přitáhl krasavec Talung. Spolehlivost nosičů hodnotit nemůžu, protože jsme žádné neměli. Budiž však zajímavou informací, že těch několik málo trekových expedic a jednu horolezeckou, co jsme tady potkali, si s sebou nosiče z KTM dovezli. V oblasti Khumbu můžete za základní tábor prohlásit některou lodgii, ale tady to dost dobře nebude možné. Těch několik Vám nabídne jen opravdu základní servis. Z toho plyne, co si s sebou nepřinesete, to nebudete mít.


Nahodilé setkání nad Chirwou 1.190 m.
foto Branko Gugleta


Stavení pod Chirwou.
foto by Tomáš Obtulovič ml.



Vydat se tak obléhat místní seriózní kopec jen s tím málem, co si v čúrkách potu táhnete od necelého tisíce metrů nad mořem o čtyři tisíce metrů výše, může být problém. Naší snahou tak od prvopočátku bylo maximálně využít jídla od místních a až toho bude málo nebo nic, začít užírat z vlastních zásob. Moje zkušenost z těch několika málo dřívějších výletů do Himálají je, že místní jídlo člověku dokonce zprvu několik prvních dní může chutnat (Až na tibetskou tsampu, mouka s vodou, to mi nechutná nikdy.), ale pak to spíše bere jako večerní rituál „naplníme žaludek“. Variace dhal baat a pečené brambory se dost rychle zprotiví. Hláška „Sakra, to byly ale dnes dobré pečené brambory!“ se po několika dnech jejich konzumace může jevit spíše jako dobrý pokus o vtip. S přibývajícími dny ubývá tukových zásob a jak se nedostává na ně, odnáší to svaly.


Krasavice z Chirwy.
foto Branko Gugleta


Společně s usedlíky v Lelepu 1.600 m.
foto Branko Gugleta


Jeden ze slabších kousků místních stavařů se Brankovi očividně nepozdává.
Tomáš Obtulovič ml.


My Evropané jsme zvyklí na kaloricky velmi bohaté pokrmy, ale ty tady prostě nenajdeme. A není v lidských silách si sám na zádech tolik jídla tahat. Jak se zasytit a nehladovět? Co na to Pohlreich? Vždycky budete hladovět a kuchyň bude stát za h... Vždycky přijedete vyhublí. „Ty vypadáš jako z koncentráku!“, po mých návratech vždy suše prohlásí babička. Snažím se tomu trochu předcházet zvýšeným přísunem jídla nějakou dobu před odjezdem ideálně s pravidelným sportováním. Lepší recept neznám. S sebou beru kvalitní sýry (velmi se osvědčil parmazán) a salámy. A samozřejmě obvyklou sušenou stravu a sladkosti. Na společné stravě je nutné se předem domluvit s parťákem, protože tahat s sebou něco, co nejíte nebo Vám pak nebude chutnat, to je dost na nic. S rostoucí nadmořskou výškou Vám chutnat moc nebude. Vhodná je i postupná racionální konzumace zásob (Když toho holt někdo chce sežrat více, více si toho i potáhne!) a ponechání si zlaté rezervy na nějaký ten průser. Se speciální expediční ne zrovna levnou stravou zkušenosti moc nemám. Jak ideálně je jídlo pro turisty připraveno, to Vám brzy napoví Vaše střeva. Pamatujte na jedno, sračka dole bude nahoře daleko horší! Myslet by se mělo i na nějakou tu hygienu rukou. S hygienou těla to tvrdí hošci a mařenky vydrží. Nahoře se člověk stejnak moc nepotí. Zato očista duše je tady každodenní!


Branko to nehraje. V tom horku se 30 kg na zádech je to opravdu dřina.
foto  Tomáš Obtulovič ml.



Ošetření infikované rány v Kyabla 2.730 m.

foto by Branko Gugleta



Konečně první zasněžené hory na Phale 3.210 m. Skupina Sarphu.
foto Tomáš Obtulovič ml.


Popisovat jednotlivé dny treku na stránkách Lezce by byl pomalu vážný hřích. Všechno důležité vygooglujete nebo kouknete do četných knižních průvodců. Mně osobně fantastická rozmanitost vegetačních pásů Himálají a neskonale příjemní místní obyvatelé stojí za ty litry potu, než se člověk dostane pod samotný kopec. Každý obličej, domek nebo zatáčka je nová. Každý den je jiný. Pohled na vysněný kopec po těch mnoha dnech je obzvlášť velkou odměnou. A pod tíhou batohu hodně rychle zapomenete na starosti z domova.


Ghunsa 3.410 m.
foto Branko Gugleta


Rozeklaný Ghunsadhar 6.027 m.
foto Branko Gugleta


Údolí Ghunsa Khola. Jedno z nejmalebnějších míst v Himálaji, které jsem kdy navštívil.
foto Branko Gugleta

Klasický okruh pod Kanchenjungou půjdete osamoceni. Davy nepotkáte. Už to Vás naplní a asi nebudete chtít více. Ale pro ty, co by jim to bylo málo, se nabízí jedna pořádná libůstka! Ta mne taky jednou čeká! Odbočka do vesnice Olangchunggola několik dní na sever proti proudu řeky Tamor Khola ukrytá před zraky turistů. Jen opravdu málo jich tady zavítá. Přes sedlo Nango La se dostanete do Ghunsy, největší vesnice v oblasti Kanchenjungy, kterou však místní v zimním období opouštějí a stěhují se do níže ležícího i v zimě sluncem zalitého Phale. A nebo naplno uvolnit touhy po poznání a pokračovat neobývaným údolím řeky Yangma Khola do Tibetu stále používanou obchodní stezkou a nebo ještě odvážněji na západ proplést se liduprázdnými pětitisícovými skupinami do oblasti Makalu a z něj do Khumbu! To chce s nějakou rezervou asi šest týdnů. Nabízí se však bezpočet výletů do divokých bočních údolí, kde uvidíte stáda modrých ovcí, stopy sněžných levhartů nebo dokonce nějakého zahlédnete. Pravděpodobnost uvidět tohoto vládce hor je tady daleko vyšší nežli kde jinde. Během zimy scházejí až do Ghunsy!


Strachnahánějící monolit Jannu 7.710 m.
foto Branko Gugleta


Ledová koruna Mera 6.344 m.
foto Branko Gugleta .


Široké údolí na severu Kanchenjungy.
foto Branko Gugleta

Za Ghunsou 3.595 m s bodrými Šerpy se nám poprvé pořádně otevřel zdejší amfiteátr horských velikánů. Po levici se nad námi tyčily ostré zuby šestitisícovek Sarphu, výrazně zaledněné vrcholy Nachu Peaku, Dango Peaku a Tinjungu, po pravici na východě královská koruna zdobená drahokamy Khabur 6.332 m, Phole Peak 6.645 m, Nyukla Lachung 6.545 m, Sobithongie 6.670 m  a Jannu (Kumbhakarna) 7.710 m jako s diamantem osazeným nejvýše. Jannu je pojem. Jannu nahání strach. V roce 2004 po velkém boji v děsivé severce vznikla ruská diretka. O tři roky později se tady povedl v pravdě husarský kousek Valeriji Babanovi se Sergejem Kofanovem, kteří alpským stylem přelezli monumentální severozápadní hřeben. Zlatý cepín. Jeden z nejserióznějších horolezeckých podniků, který kdy byl uskutečněn! Borci. O kousek dále severněji se v plné kráse ukázala elegantní zaledněná koruna královny Mera 6.344 m. Na severu před námi se tyčila hradba sedmitisícových vrcholů Tsajirip, Lashar, Janak Chuli, Jongsang, Dome Kang. Zdánlivě sotva den cesty pod ně. Ale ve skutečnosti cesta k nim by byla ještě daleká. Za zákrutou ledovce Kanchenjunga se otevřel pohled západním směrem na majestátní pyramidy tyčící se nad sedm tisíc metrů Pathibhara, Paramid Peak, Tent Peak a Nepal Peak střežící hranici se Sikkimem. Kolik lezců se o tyto kopce pokusilo? Asi moc ne. Malý španělský tým se na podzim pokoušel o Pathibaru, ale neuspěl. Jen samotný přístup pod kopec stojí za to! A jako stráž vstup k samotné Kanchenjudze hlídá ostrý Chang Himal (Wedge Peak), jehož 1.800 metrů vysokou severní stěnu se v roce 2009 podařilo vylézt Britům Nicku Bullockovi a Andy Housemanovi. Výstup získal rovněž ocenění nejvyšší, Zlatý cepín. Při pohledu na výstupovou linii jsme jen nevěřícně kroutili hlavou.



Pohodička pod Mera 6.344 m.
foto Branko Gugleta



Elegán Chang Himal (Wedge Peak) 6.750 m s přelezenou severní stěnou dvojicí Bullock - Houseman.
foto Branko Gugleta


„A co my?“ „Na který kopec se pokusíme vylézt“, se zatajeným dechem jsem přemýšlel při pohledu na ledové království okolo nás. S našimi zkušenosti, silami a vybavením v úvahu připadal vrchol Tengkoma (Tangkonama) Peak 6.210 m ve skupině Drohma Peaku tyčící se nad několika pasteveckými usedlostmi Lhonaku 4.785 m. Tvar trochu fádní při porovnání s ostatními elegány a krasavicemi kolem, ale na pohled technicky nenáročný výstup, snad choďák zakončený malým ledovcem, by pro nás mohl být dostupný. Výstupová linie pravděpodobně roklemi se sutí obklopenými už na pohled pěkně zvětralými skalami. Nic hezkého. Jižní orientace. Detailní popis výstupu jsme k dispozici neměli. Byli jsme rozhodnuti pokusit se o vrchol po návratu z posledního místa na treku pod severní stěnu Kanchenjungy Pangpema 5.140 m. Ale osud chtěl jinak.


Oblíbené Brankovo jídlo – dhal baat.
foto Tomáš Obtulovič ml.


Nejdivočejší Šerpa v Ghunse.
foto Tomáš Obtulovič ml.

Můžete plánovat, jak chcete, ale nepřízeň počasí Vaše plány bezostyšně rozcupuje. Oblast Kanchenjungy je známa svým relativně nestabilním počasím. I proto vylezení této osmy je velký úspěch. Během naši listopadové návštěvy bylo poměrně dost chladno. V Nepálu v takových výškách jsem ještě takovou zimu nezažil. V Lhonaku v necelých pětitisících metrech teplota přes noc klesala k -15°C! To by tak ani nevadilo. Ale v poledne mezi dvanáctou a druhou se vždy z údolí nasunula hustá oblačnost. To mne trápilo nejvíce.

Nad Pangpemou jsem si na jihovýchodním konci hřebene Drohma Peaku (Drohmo, Longridge Peak) 6.850 m vyhlédl výrazný zub s malým ledovcem pod ním. Informace k tomuto kopci jsem neměl zhola žádné. Ani po návratu jsem se k žádným podrobnějším nedostal. Turisté se škrábou na vyhlídkový bod Drohmo Ri 5.970 m, ale ten je přímo nad Pangpemou lehce západněji. Náš objekt se jevil velmi blízko, snadno dostupný a měl by z něj být i luxusní výhled. I Branko byl pro zkusit na něj následující den vylézt. Velmi totiž prahnul nějakou šestitisícovku vylézt.

Do zimy se nám v brzkém ránu moc nechtělo. Po osmé hodině hodně nalehko s našim kompletním horolezeckým materiálem jsme vyrazili k vrcholu. Co se jevilo blízko, se postupně s přibývajícími hodinami ukázalo jako hodně daleko! A pro nás překvapivě narůstala i nadmořská výška našeho cíle! Zprvu jsme stoupali strmým svahem přímo na Pangpemou, až jsme se dostali na morénu ledovce pod Drohma Peakem, která nás přivedla k ledopádu. Ten jsme oblezli zprava až pod visutý ledovec našeho bezejmeného cíle. Pěkný průstup, ale objektivně dík padajícímu kamení ne úplně optimální a doporučeníhodný.



Masív Kanchenjungy ze svými pěti vrcholy.
foto Branko Gugleta



OChule Šerpa se svým neposedou,u kterého jsme v Ghunse bydleli. Vařil dobře!
foto Tomáš Obtulovič ml.



Všudypřítomný smích.
foto Tomáš Obtulovič ml.


Blížilo se poledne, na výškoměru 5.700 m a komplet ledovec a skalní zub před námi. Tady jsme poprvé pochopili, že jsme si nevybrali úplně pohodový výlet. Stoupali jsme enormně zvětralou sutí a místy rozbitou skálou pokrytou sněhem. Označil bych to za pořádný bordel s hodně slušným sklonem. Ani choďák ani lezení. Tři kroky nahoru, jeden dolů, jak to místy ujíždělo. Hrozné sračky. Rvali jsme to pod okrajem ledovce k vrcholovému hřebeni. Do údolí se jako obvykle začala nasunovat oblačnost. V 5.850 metrech padlo rozhodnutí. Konec, sestup! Vrchol daleko a vysoko, horšící se počasí, v mracích bychom cestu dolů hodně obtížně hledali, na bivak jsme s sebou vybavení neměli a kdo ví, zda bychom si poradili po ledovci se skalním zubem s našima několika smyčkami, karabinami a 30-metrovým lanem. Byli jsme hodně smutní. Vrchol byl už tak blízko. Výhled z temene do severní stěny Kanchenjugy byl dechberoucí. Přetraverzovali jsme strmou sutí na hřeben a tím sestoupili dolů na morénu ledovce West Langpo Glacier, po které jsme již v mracích značně vyčerpáni doklopýtali doufaje ve správném směru zpět do Pangpemy. Brankovi to bylo hodně líto, ale dobře věděl, že pokud bychom pokračovali dál nahoru, návrat by byl o to více náročnější. Myslím, že pokus ve zcela neznámém terénu to byl docela slušný. Sic se o žádné lezení nejednalo. Zpětně mi je to taky hodně líto. Náš hlavní cíl byl však ještě daleko a rozhodnutí vzdát další pokus na našem kopci s pracovním názvem „Zub Drohma“ (Drohma Tooth) cca 6.100 m, stejně tak i výstup na Tengkomu, pošetřit síly a soustředit se pouze na přechod, bylo těžké ale správné. Kopec na této akci měl být jen takovou třešničkou na dortu. Brankovi jsem slíbil, že společně ještě nějaký krásný kopec v Himálaji vylezeme.


Šestitisícový vrchol v hřebeni Drohma Peaku s pracovním názvem „Zub Drohma“ (Drohma Tooth) cca 6.100 m.
foto Tomáš Obtulovič ml.


V úrovní poslední třetiny ledovce v západním svahu našeho kopce. Zvláště si povšimněte krásně kompaktního terénu.
foto Tomáš Obtulovič ml.



Drohma Peak (Drohmo, Longridge Peak) 6.850 m. První nejzápadnější boční hřeben se zaledněným vrcholem je Tengkoma (Tangkonama) Peak 6.210 m, naopak nejvýchodněji zcela napravo je náš „Zub Drohma“ (Drohma Tooth) cca 6.100 m. Vlevo od něj Drohmo Ri 5.970 m.
foto Zdroj: Google Earth


Text: Tomáš Obtulovič ml.
Foto: Branko Gugleta a  Tomáš Obtulovič ml.

Část první
Od snu k realitě

Tilak, Triop, www.horomedicina.cz, www.googli.dphoto.com