Zima roku 1970 s oddílem na Brnčálce. Parádní podmínky, při kterých se podařila například první zima Hranou Weberovky pokukujeme s kamarádem Honzou po Direttissimě Kežmaráku.

Honza by chtěl nastoupit hned, ale přesvědčuji jej, že je třeba ještě alespoň jedna zimní zkušenost a tak volba padá na Weberovku. Jak už to bývá, hned se nachází ještě další zájemci a tak je nás pět, dvojka a trojka.
 

Lezení docela odsýpá až po tak zvaný Stanislavského bivak nad komínem. To, co jsme nechtěli je tady: "hoďte nám lano"! Postup se zastavuje a dobíráme prvního z dalšího družstva pod námi. Mezitím se výrazně kazí počasí a Weberovkou začínají padat první prachové lavinky. Než dobereme spodní družstvo, spojují se lavinky do nekončícího sněhopádu, který nabírá své zásoby z pod Německého žebříku. Sníh způsobuje, že nejsme v začínající noci (baterka v hubě není čelovka)schopni vylézt asi pěti metrovou stěnku z bivakvací plošiny, nad kterou už čeká v podstatě chodecký terén. Takže bivak!
  Úplně mokří proklepáváme příšernou noc. Sněhu stále přibývá a jsou už slyšet laviny z okolních svahů.


Vysoké Tatry - ilustrační snímek
foto by © Tomasz Chrupa

  Ráno, díky dennímu světlu a vydatnému stavění je stěnka přelezena a my se ploužíme  "dvojvaječným sněhem" (až po samý koule) vzhůru. Na Německém žebříku je pěkná sněhová apokalypsa. Vítr, sníh, lavinky. Tušíme, že jde o holej! Jistě bychom ve dvojce cestu vylezli za den a ještě v noci sestoupili. Pokud bychom to ale nestihli, tak nevím, co bychom zde teď dělali. Naštěstí je nás tady nyní pět. To znamená pět 40 metrových lan, které svazujeme do jednoho dlouhého hada. Já, jako nejtěžší jsem určen za trhače lavin a postaven do čela sestupu. Cílem je přetraverzovat Německý žebřík ke skalám horní části Kežmaráku, podél kterých se bude dát jistit. Obaluji si pro jistotu ksicht šálou, protože pravděpodobnost laviny je 100 procentní.
  Kluci zalehli za skalní hrot a já se vydal do sněhu... Sníh je po kolena, po pás, po prsa. Postup šikmo dolů se podobá spíše plavání než chůzi. Uprostřed žebříku, asi po 50 metrech, se najednou bořím méně. Zastavuji se a otáčím, abych kámošům naznačil, že už je to lepší. Při pohledu vzhůru žebříkem najednou vidím, jak se nějaká obří síť obtiskla do svahu. Během okamžiku si uvědomuji, že to právě praská svah. Ještě křičím: "lavina" a už jedu. Šála je hned v prdeli, pokus o plavání končí topením se ve sněhu. Obrovská síla mne drtí, mám pocit, že mne přetrhne. To se do mne zakusuje uvázané lano (úvazky tehdy ještě nebyly), které mne táhne nahoru, zatímco masa sněhu zase dolu! Dusím se!
    Všechno ale jednou končí a já ležím polzasypán na laviništi. Vyškrabávám si z huby napěchovaný sníh, abych mohl vůbec dýchat. Ještě se rukama a cepínem vyhrabat a posléze dosahuji protějších skal. To se ještě asi 5 krát opakuje, naštěstí už ne s takovou intenzitou. Já se vždycky vpředu brodím a pak se zmítám na napnutém laně a kluci potom už po vypadnutém laviništi scházejí ke mně.
    Na chatě se pak při tvrdé pařbě předháníme, kdo má větší modráky od lana. Jestli já, nabo jističi (jistilo se ještě přes rameno).
    Jo, a tu direttissimu jsme pak vylezli příští zimu!