Mára Holeček a Radek Groh vzdali pokus o prvovýstup novou cestou jihovýchodní stěnou z nepálské strany Cho Oyu (8188 m) poté, co předtím dolezli do druhého bivaku a stálý vítr dalšímu výstupu nepřál. Ve zdraví sestoupili do údolí a nyní už jsou bezpečí a expedici ukončují. Viz informace z dnešního večera na Márově Facebooku:

"Dobrá, později popíšu v dalším příspěvku vše podrobněji a doplním i fotky. Nyní se spokojme s tím, že pozdě odpoledne stojíme opět na ledovci pod nástupem do stěny. Téměř bez lezeckého materiálu na jištění, který jsme při slézání museli za sebou zanechat. No a co dál? Spokojenost s tím, že jsme v tuto chvíli živí byla nedostačující. Stálé větrné proudění, které se zahryzávalo přes oblečení pod kůži, dávalo tušit, že bychom to dlouho nevydrželi. Čekat na zázrak už nemělo cenu. Dobrý tedy, jdeme k našemu malému stanu na ledovci, kde jsme měli pár uschovaných věcí. Byl zakopaný pod úrovní terénu, více než ¾ metru, aby byl chráněný. Výsledek při příchodu k němu byl stejný, jako když večer zaparkujete auto na místo a jste si naprosto jistí kde to bylo a ráno po něm zbyde jen prázdný flek s nafoukaným listím u obrubníku. Prostě nějaká chmatářská ruka ho vynůžkovala. Znova dobrá, pokračujeme s přicházející tmou dál. Jen úzký rozptyl světla z našich čelovek je smutným společníkem v bouřícím sněhu. Na štěstí chvilkami máme vodítko v našich předchozích stopách. Co však nikdy netušíme je, kdy se stopa propadne po koleno, nebo kdy zmizíme v jámě až po gule. Tahle vysilující martyrie nás pronásledovala až do půlnoci. Peklo, peklíčko. Radar rychlík mi utekl, takže jsem došel až o řád později do BC. Byl jsem úplně hotový, zmrzlý jak sobolí trus a poslední kroky jsem si pořád opakoval, za mámu, za tátu…. V tom momentu mi hlavou proběhlo, tady je něco špatně. A taky že jo. Náš BC má najednou jen jeden stan. Křičím na Ráďu do tmy. Z poslední žluté kopule, v bílé sněhové nicotě, kterou obepíná tma, se ozve hlas: „Další stan je v prdeli i s věcmi.“ Zalézám k Ráďovi, rozbaluji mokrý spacák a zalézám do něj. Než mě vysvobodí únava spánkovým kómatem, moje poslední myšlenky byly, kašlu na věci a kašlu i na Bohyni. Z těch nejhorších spárů jsme již venku, to vím. Ráno nacházíme dvě stě metrů od nás v průzračném plesu poloutopené torzo stanu. Z dálky připomíná loď Fram v ledovém objetí. Po statečné koupeli Radárka, kdy z uctivé vzdálenosti sleduji jeho konání, jak po kolena ve vodě vysekává z ledu cosi, se smiřuji s tím, že naše účinkování tady je dokonáno. Asi to tak mělo být. Sečteno a podtrženo, pro další pokus nám již chybí síly a chuť také. Upřímně, vše před tím, než jsme nalezli do stěny, nám sebralo víc sil, než jsme byli ochotni připustit. Vůle a nachtivení tento fakt zaslepovaly. Teď, když píšu tyto řádky, už v Gokyo, to mohu s nadhledem shrnout. Utvrzuje mě v tom i skutečnost, že odchod z BC do Gokyo nám normálně v předchozí sněhové pokrývce trval dvě a půl hodiny. Kdyby bylo sněhu, jako obvykle zde bývá, byli bychom ještě rychlejší. Nicméně nyní, po našich prošlapaných a jediných stopách od posledního místa, kam ještě chodí turisti pro nabrání panorámat Everestu a éteričnosti Himálaje, návrat trval stejně dlouho, jako osmihodinová šichta. K tomu nepočítám další šichtu z BC pod patu stěny. Protože v srdci ještě vřela touha a postupné vybírání z limitních zásob energie, kterou již nelze doplňovat, šlo stranou. Však nyní nazpět se mi vše spojilo. Řekl bych, že nejsem nazdárek a Ráďa také ne, kteří jsou prvně v horách. Přesto správně vyhodnotit a jasně vždy vidět přes koňské klapky stav věcí může vyžadovat víc času. Zajímavé spíš bude, kdo naše čtyři tahačáky, též vraky stanů, včetně napytlovaného bordelu po nás snese do údolí. Možná tam budou muset počkat do jara na své vyzvednutí, jelikož není v lidských silách dát nyní cestu tam a zpět za jeden den. Nebo to vyzvedne helikopotvora, kdo ví. Toť konec z neslavného pokusu na Bohyni Tyrkysovou, která si pro nás uchovala svou nedotknutelnost a ze své majestátnosti se nám do tváří chechtá. Ponaučení je prozaické, dva se dřeli, aby pochopili, že tisíc maličkostí i stádo volů umorduje. Díky za silnou podporu, která byla denní vzpruhou a kterou jste nám posílali pře hvězdný prostor. Ráďa a Maara"



Předchozí zpráva z expedice:

Mára Holeček a Radek Groh dolezli do 2. bivaku na Cho Oyu