Jak skončila jedna tatranská túra ...

Začátkem dubna roku 1994 pořádal polický horolezecký oddíl zájezd na Chatu pod Rysy. Spousta lidí říkalo, že to je na zimu už dost pozdní termín, ale stejně se jelo.
Už po příjezdu do Tater počasí nestálo za nic. Padal mokrý sníh a samotný výstup na Chatu pod Rysy byl dost velký záhul. Dva dny jsme se plácali kolem chaty a nedalo se nic kloudného dělat. Předpověď na další den hlásila zlepšení.  Večer jsme připravili kvéry na lezení s tím, že zaútočíme na "Galerku". Kdykoliv předtím, když jsem stál v Sedle váhy, jsem pozoroval tu krásnou stěnu. Tolik obdivovanou, tolik zatracovanou. Měl jsem již zkušenosti ze zimních výstupů v Malém Kežmarském štítu. Padla i zimní diretissima. Ale Galerka je Galerka a sen každého tatrance.
Čtvrtého dubna ráno za svítání odchází trojice lezců z chaty směr Česká dolina. V Sedle váhy opatrně zleva obcházíme převěj a sedáme do žlabu. Jím po zadku sjíždíme dolů a vyskakujeme na sněhovou pláň . Vpravo po vrstevnici jdeme ke Galerce. Přicházíme k nástupu staré polské cesty, která je v levé části. S radostí zjišťujeme, že celá první dýlka je vysněžená tvrdým firnem, a tak ji zdoláváme všichni tři současně. Dolézáme k prahu, který je vpravo vyledněn. Chvíli tam blbnu a nakonec to jako správný pískař obcházím vlevo po takových "rajbasových" plotničkách, až smrdí žula. Počasí nádhera, jde to jako po másle - krásné zimní lezení. Asi po čtyřech dýlkách jsem si všiml, že se od Rysů  blíží fronta. Začalo to nenápadným sněžením a čím dál tím víc padaly prachové lavinky. Mohly být asi dvě odpoledne a šlo do tuhého. Nahoru či dolů ? Zatroubil jsem na polnici k ústupu a slaňujeme dolů.



Pohled od Lomnického Štítu
foto by © Rajmund


Dole na nástupu balíme lana a již na sebe téměř nevidíme díky hustému chumelení. Najednou rána !, jako když vystřelí z děla. V místech, kde jsme před chvílí slanili vyjela lavina, která s hukotem mizela v dolině. Beze slov jsme opustili toto místo a vydali se k Sedlu váhy. Šel jsem jako první a vstoupil do sněhového pole. V tom okamžiku se to se mnou utrhlo a pomalinku sunulo dolů. To sněhové pole by se dalo přirovnat malému "Václaváku".Instinktivně jsem udělal několik úkroků doleva a vystoupil z jedoucí masy. Hned potom se to zastavilo. Co dál ? Musíme to přejít, jinak není cesty zpět. Po jednom opatrně přecházíme na druhou stranu. Čerstvě napadlý sníh nám ztěžuje výstup do sedla. Nastřídačku prošlapáváme. Stmívá se." Rozsvítíme jednu čelovku ", říkám klukům. Před sebou už vidím rysy Českého štítu. Jsem poslední v prošlapávání a odpočívám.. " Kurva Ondr.. !!", to je poslední, co vykřiknu v domnění , že na mě padá parťák. Obrovský tlak mě pokládá na záda. Nemohu dýchat a sune mě to po zádech dolů. Je to jako mít na hrudi balvan. V tu chvíli jsem si myslel, že je to konec. Je to chvíle, kdy duši opouští heroismus a tělo výkaly ( téměř:)). Pak se to rozjelo. Kotoul vzad a já se konečně mohl nadechnout. Jízda pokračovala. Lítal jsem v tom jak v mlejnici. Ruce instinktivně před obličejem. Rána!- hvězdičky. Cítím, jak v tom letím a další rána za ránou. Koordinace žádná. Modlím se, ať se to už proboha zastaví.
Najednou ticho. Ležím na úplně ztvrdlém sněhu a vůbec nic nechápu. Zjišťuju, že jsem celej. Zahazuju dvě panenky lana, které jsem měl na zádech, a tím se osvobozuju. Začínám volat kluky." Ondróó, Leošíí !". Nic. Ten hrůzný pocit strachu, jako když v 17-ti vezmeš s kámošema tátovi auto. Vybouráš ho a ještě se někomu něco stane. Já tam ty kluky vzal a teď nevim, jestli jsou naživu. Vyšlapávám kolem sebe kolečko. Nevím, kde je dolu a kde nahoru. Je tma. V duchu si říkam, že jsem dozávodil. Odtud není cesty..
Pořád volám. Po nějaké době se mi zdá, že slyším hlas. Znovu volám a již zřetelně slyším: "Tady!". Byl to Ondra. "Rozsviť čelovku", volám na něho. Po chvíli se objevil kužel života. " Aspoň my dva," objímám Ondru. Najednou se vedle ozval Leoš: "Broňku, průser, přetrhl jsem ti popruh toho tvýho novýho batohu! "." Ty vole, Leoši, to je hovno! Kluci, my to přežili."
Mažem odsud pryč. Je kolem osmé večer a my putujem přes pleso a musíme udělat záhrab, jinak nemáme šanci přežít do rána. Máme ho asi za dvě hodiny, ale ne příliš hluboký. Po nekonečné noci se vítr utišuje a my zdrháme směr Bělovodská dolina. Za tábořištěm v Bělovodské bylo tolik sněhu, že jsme zvolili jít potokem a dále lesem. Asi po čtyřech hodinách jsme narazili na lesní dělníky. Byli to poláci. Poprosil jsem je, aby nás za úplatu odvezli do Lysé Poljany. Kočí koně hnal tak,že nás málem převrátil. V Lysé Poljaně jsem utíkal na celnici a nechal si spojit horskou službu. Ohlásil jsem svoje jméno a dispečer mi řekl:" Moment". A někam začal volat.
Později jsem se dozvěděl, že v tu dobu, co jsem volal na "horskou", tak v Sedle Váhy stál chlapíček z "horské" Pavol Rajtár a byl připraven sjet do České doliny a pátrat po nás. Ve chvíli, kdy chtěl sjet mu zapípala vysílačka a vše se o nás dozvěděl.
Na "horské" ve Smokovci otevřu dveře a sloužící dispečer na nás vyhrkne: "Vy stě z tej Českej doliny!".
"Jasně".
" Tak aké to bolo?"
" No, nic moc".
"Chlapci, hory sú také...".