Už druhým rokem plánujeme s Jankem, že vyrazíme na Wetterhorn, který se nachází ve švýcarských Alpách nedaleko městečka Grindelwald.

Naše příprava začíná v podstatě jako vždycky, snažíme se najít vhodný termín, a to nám trvá celý červen, červenec, srpen …., až se rozhodneme u piva, že není na co čekat, a vyrážíme 2 týdny před tím, než končí sezona na Gleckstein Hütte, ze které se standardně vyráží.



Bereme si v práci volno a jedeme ve čtvrtek 11. 9. brzy ráno s tím, že odpoledne dorazíme na Glecksteinhütte, v pátek se pokusíme o #ATAK na vrchol, přespíme ještě jednu noc a v sobotu pojedeme zpátky. Náš plán měl hned dvě výhody. Zářijový termín a výstup naplánovaný mimo víkend nám zaručily dostatek místa na chatě. To nám potvrdili i průvodci, že se vyplatí výstupy plánovat v týdnu i v průběhu léta. Nemusíte vlastně čekat až do září…

Z parkoviště nám to k Glecksteinhütte trvalo přibližně 4 hodiny. Je to nějakých 5 kilometrů a 1300 výškových metrů. Cesta je poměrně úzká a když prší, může to být dost nepříjemné. Na stránkách Glecksteinhütte pravidelně píšou, v jakém stavu je cesta k chatě a jaké jsou podmínky cesty na Wetterhorn.

Cesta z parkoviště ke Glecksteinhutte:







Večer na chatě sedíme u prominentního stolu s průvodci. V pátek kromě nás půjdou na vrchol 2 další skupinky, guide + 1 a guide + 2. Snažíme se zjistit, jak dlouho výstup trvá, a na to mi jeden z průvodců odpovídá, že záleží na tom, jak rychle jde. Nemyslím si, že jsem nejbystřejší, ale tady jsem pochopil, že ho moje otázka nenadchla :-).

Snídaně bude ve 4:30 a v 5:00 ráno chceme vyrazit směrem k Wetterhorn summitu.

Večer připravujeme lano, batohy a vše, co je potřeba, abychom toho ráno museli dělat co nejméně.

Janek “steinbock whisperer”:




Budik zvoní, je půl pátý ráno a já se nemůžu dočkat, až budu venku v mínus 5 stupních… Takhle by to znělo ve filmu, ale v mém případě je to: budík zvoní, všichni vstávají a já si říkám, že ještě chvilku bych si pospal. Nakonec se vyhrabeme, doplníme “marschtee” a jdeme na to.

Nemá cenu se oblíkat zase až moc, první část cesty se prudce zvedá a i my se rychle zahříváme. Částečně značená cesta a první hřeben nás dovedou až k ledovci.

Pohled na ledovec při návratu:






Dá se říct, že tady začínají naše lehké navigační problémy. Obě skupinky nám utekly a žádná čitelná cesta přes ledovec nevede. Zvolíme opět delší, ale o to trošku horší cestu. Nastoupáme na ledovci nahoru, abychom se vyhnuli trhlinám, opravíme padající mačky, obejdeme trhliny a dostáváme se na tzv. “frühstücksplatz”.

Tady si dopřáváme první zastávku, podruhé snídáme a užíváme si výhledy.  Kocháme se Eigerem a přemýšlíme, že ti, co nevidíme v severní stěně, to mají určitě těžší.



Po krátké přestávce se vydáváme po takovém “ridgi” směrem nahoru a tady děláme navigační chybu, bohužel jsme příliš vlevo a mineme “mužíka”, který značí místo, kde se má odbočit vpravo do traverzu. Ten by nás navedl k lezecké části výstupu, ale my jsme příliš vysoko, odbočku míjíme a náš traverz plus hledání cesty trvá příliš dlouho.

Naše varianta traverzu se mi vůbec nelíbí a nechci tam být ani moc dlouho. Je to místo, kde občas nějaké kamení padá a i my se snažíme dostat se k dalšímu “ridgi” co nejdříve.

Nakonec se nám vše podaří a začínáme lézt. Lezení samotné extra obtižné není, tady shrnutí od ChatGPT, my jsme našli, že je to obtížnost mezi 3 a 4:

“Wetterhorn (Švýcarské Alpy)
Obtížnost: AD- (Assez Difficile – poměrně obtížné).
Popis: Jedná se o náročnou alpskou trasu, zejména sestup je obtížný a vyžaduje zkušenosti s pohybem po ledovci a technickým lezením. Trasa zahrnuje přechod ledovce a výstup po hřebeni Willsgrätli.”



Právě na Willsgrätli začínáme náš lezecký scramble a potkáváme první skupinu s guidem, která se kvůli zdravotním problémům vrací. Jejich průvodce nám říká to, co už víme…. a sice že jsme ztratili hodně času.

Vylezeme ještě pár úseků a sedáme si na pěkné místo, kam se vejdeme s Jankem vedle sebe, podíváme se na sebe a skoro zároveň řekneme, že jdeme zpátky.



Otáčíme to nějakých 300 výškových metrů pod vrcholem. Cesta dolů není zadarmo. Zaseknuté lano, které Janek musí vysvobodit a opětovné hledání cesty dolů má svoje úskalí. Sestup má ovšem z našeho pohledu i výhody. Sestupujeme jinudy, než jsme šli nahoru, a tak objevujeme jistící tyče, borháky a další vymoženosti, které nám cestou dolu dělají radost.

Po chvíli slaňování dostávám hlad a rozhodneme se, že sníme zásoby. Táhnout několik tyčinek, oříšky a vodu přes ledovec by byla blbost.

I přes ledovec jdeme jinou cestou, která nám o tolik lepší nepřišla, ale určitě nás stála méně sil. Od ledovce jdeme stejnou cestou dolů k chatě, míjíme kozorožce alpské a užíváme si skvěle strávený čas v horách.



Když dorazíme na chatu, místní paní se nás suše zeptá: “Where have you been?” Nechci jí vyprávět celou cestu, protože nám náš pokus zabral 10 hodin a 40 minut!

Vrchol Wetterhornu byl jeden z mnoha cílů a já jsem zase šťastnej, že jsme viděli kus Alp, východ slunce na Eiger a jsem pyšnej, jakým stylem jsme se otočili a vrátili zpátky. Odjíždíme se spoustou zážitků a jako vždy: Díky a dobrá práce!

Janek Sova, Michal Dub







(Článek původně vyšel na stránkách www.nelezec.cz)