Zářivá je Nahá hora,
s klínem rozkvetlých luk,
mrazivé stíny pod očima,
bílou hřívou si pohrává.
Jen pojď blíže prosťáčku,
zavdej si,
hrej!
Tvá ruleta života roztočena,
snídej strach a usínej s ďábly…

Nahá hora

Prolog

Z hrnku se linou horké obláčky čajové vůně, které se pozvolna rozpouští v malém panelákovém pokojíku. Místo lžičky mi slouží teploměr. Spokojeně koukám, jak vlásečnicovou trubičkou stoupá ohřátá rtuť, až naráží na konec, odkud už nemá šanci utéct a stupnice ohlašuje pekelných čtyřicet pět stupňů Celsia. Škodolibá radost z drobného mučení ubohého kovu se rázem mění v chaos, jelikož blížící se kroky zapnuly varovný alarm, které přerušily protivný lomoz mytého nádobí. Okamžitě vyndávám teploměr a třesu s ním. Vzápětí si ho rvu do podpaždí, přitom nasazuji nemocný výraz a mizím pod peřinou.

„Kurňa, snad jsem to moc nesrazil,“ proběhne mi hlavou.
„Tak ukaž.“
Předvedu mistrný herecký výkon, zakončený bolestným zasténáním, když podávám falešný důkaz do rukou své ustarané maminky.
„Hmm… 38 stupňů,“ a přikládá mi dlaň na čelo.
„Vůbec bych neřekla, že máš teplotu,“ přitom proběhne v jejích očích stín oprávněných pochybností. Vzápětí dodá: „Můžeš zůstat doma, ale nevylezeš z postele. Rozumíš!“
„Ano mami.“

Rachotící klíč v zámku zavřených dveří od bytu otvírá můj narafičený čas. Jupí, ještě že jsem nemusel dramatický kousek předvádět před tátou. Ten by mě určitě poslal na popravu do školy, kde by pololetní písemka potvrdila obecně známou pravdu, že nejsem studijní talent.

„Táák“ a konečně mohu hrábnout pod polštář, kde mám schovaný rozečtený poklad.
Knihu si užívám po kouskách. Pokaždé přečtu kapitolu a sním. Dostávám se do míst, kde lezu na neviditelném lanu. Zdolávám okouzlující drsné vrcholy a přitom jsem volný jako pták, který krouží vzduchem a nasává do svých útrob všudypřítomný ledový vzduch.
Znovu jsem se pasoval do role ošlehaného horala hrdiny. Bohužel, dnes mám poslední kapitolu, ve které na mě čeká tajemně exotický Pákistán. Slovenské vydání z roku 1965 „Od Álp až po Himálaje“ je pro mě Nový zákon, podle kterého se hodlám řídit a žít. Vzdávám se vzdělání, peněz, kariéry. Budu horolezec.
„Tak pojď, Hermanne Buhle, dnes spolu vylezeme na Nanga Parbat.“


Tahle fotka mi vážně udělala velkou radost, když mi dorazila na e-mail, po návratu z Pákistánu, kdy jsem si drbal hlavu, jak nad tím kopcem napodruhé vyzrát.
Odpověď s jasnou cestou se objevila o pár měsíců později. „Beach Boy“ Zdeněk, při jeho návštěvě Austrálie 2011.

Zrození

Náš svatostánek „U veverky“ je patronem nejednoho nápadu. Úmyslně vynechávám slovo dobrého, přesto pití na zdraví a na ocásek, dle místního zvyku, stvrdil nejednu úmluvu, která již v ranní kocovině se jeví, jako nejapný vtip. Vracíme se do Pakoše na Nangu.

Sny z dětství jsou železné košile, ze kterých se těžko vysvlékáme. Zdenda i já jsme zatíženi na historii, kdy lezení ve vysokých horách mělo ještě plenky a ryzí nádech poznávání. Jednalo se o neopakovatelnou dobu, která vytvářela mezníky tvarující další vývoj a ovlivňovala nové generace lezců. Nejde o kult uctívání zmizelých časů, to vůbec ne. Spíše o ohlédnutí nazpět, na základy, na kterých lze spřádat nové plány.

Tudíž je rozhodnuto. Nejprve navštívíme Diamirskou stranu, kde proběhne postupná aklimatizace při výstupu Kinshoferovou cestou. Předpokládám, že se tam moc neodrovnáme a následný přejezd na Rupalskou stranu, klouzne stejně jako nůž do másla. Tam na nás čeká loňský projekt, který stojí za pokus dotáhnout do závěrečného konce. Toť k plánu, který se zrodil těsně před hlučnou připomínkou hospodského, že je po zavíračce, ať ráčíme vypadnout.

„Sbohem,“ třísknutí dveří a tváře ovanul svěží větřík honící se mezi bloky budov ztichlé Dejvické čtvrti.


Adventure začíná…

Okouzlení

Mé nohy si razí cestu kobercem pomněnek, žluťáků, fialovníků, bělásků. Tolik kytek jsem pod kopcem ještě neviděl. Botanická zahrada ve čtyřech tisících… Neuvěřitelné, žádné připodobnění neznám. Přitom z této šťavnatě barevné nádhery vyrůstá bez jakéhokoliv přechodu amfiteátr bělostného Nanga Parbatu.
„Paráda!“ rajská zahrada bude na několik týdnů mým domovem.

Začínám se porozhlížet po vhodném místě pro Base Camp. Mám čas a nemusím spěchat, jelikož vím, že než dorazí nosiči s nákladem, uběhne ještě několik hodin. Mezitím se začínají trousit kluci. Nakonec je nás šestka. Jedno z dobrých rozhodnutí bylo, vzít s sebou větší bandu. Větší banda zaručuje větší srandu a je výbornou prevencí proti ponorce. Nehledě na fakt, že pro první výstup se bude hodit každá pomocná ruka, noha i záda. Takže Radar, Míša, Jura plus Kořen jsou naše horká želízka. První dva jsou ztělesněním novodobých sportsmenů, kde každý jejich sval je správně zocelen a připraven vystřelit. Papírově našláplí, ale bez valných zkušeností z velkých hor. Zbylí dva si jedou zvednout svůj výškový rekord, jinak řečeno ošlehaní rutinéři. Ať tak, či onak, všichni si společně přivezli to hlavní, chuť poprat se o osud.


Zleva Míša, Radar a Jura.


Sólosamec Kořen, kterého jsem ani na fotkách nedokázal chytnout dohromady s ostatníma.

První náklad přistává na zem a vzápětí další a další. Klidná louka se zaplňuje šumem a pachem lidských těl. Za ty léta jsem si nikdy na ten odér nosičů nezvykl. Je to směsice kouře, potu, zrajícího sýra a špíny. Nejsem citlivka a znám dobře jejich přidělený drsný život. Navštívil jsem mnohokrát jejich kamenné domovy, kde přes jalovcovou střechu s hlínou zví otvor k Alláhovi, kudy uniká z ohniště štiplavý kouř. Kolem něho pobíhá po udusané hlíně jeden bosý „nudlák“ táhnoucí za ruku vřeštivého mladšího „nudláka“ a v koutě jich ve tmě sedí dalších sedm. Mezi tím vším se v poklidu promenáduje slípka ubezpečena sama sebou, že je paní domu a do dveří civí kraví hlava. Tak to je, pak si hrajte na voňavku, nebo hygienu. Skutečně nemožné.

„Good job boys,“ plácám po zádech znavené, ale zubící se „nosítka“. Připravuji bankovky na povinný bakšiš, což se dá přirovnat k pákistánskému dépéháčku s tím rozdílem, že stát z toho nemá ani floka. Jedná se o přímou daň, kterou je důležité bezodkladně zaplatit a přitom nepřeplatit, neboť chraň Alláh toho zoufalce, který by cenu podtrhl. V případě přehmatu černé ručičky vše rozkradou, nebo si budou myslet, že bílí muž je osel a prachů má více než rozumu.
Křehkou hru na rovnováhu, která mě upřímně nudí, je potřeba dotáhnout do zdárného konce. Nesmí se zapomenout přidat příslib, že právě oni budou ti šťastlivci, kteří ponesou náklad zpět.

„Bye bye and see you next month,“ mávám na mizející zápach obklopený hejnem much pronásledující věrně jejich kroky.


Bez nich ani ťuk.


Díky chlapci…

Osiříme, kolem dokola není desítky kilometrů žádná další expedice, prostě ani živáčka. Kopec máme jen pro sebe. Sedám do trávy a pozoruji pomalu ze země vyrůstající jeden stan za druhým. Všudypřítomný klid, mi dává zapomenout, na předodletový blázinec. Jsme tu sami, samotinký.


Nákres Kinshoferovy cesty s 4300metrovým převýšením západní Diamirské stěny. Napravo od vrcholu pokračuje hřeben Mazeno.

Studená sprcha

Nejodpornější na horském lezení je ranní vstávání. Vnitřek stanu je jedno ledové království a na co se podíváte, tak studí. Budík přitom neúprosně zvoní a ve spacáku je už pouhá vzpomínka na teplo. Dnes vylezeme kilometrovým žlabem na hřebínek do 5 800 metrů. Svah není nikterak složitý, začátek padesát stupňů a s přibývající výškou roste na sedmdesát, pak je skalní práh s hřebenem, kde budeme kempovat.
„Vstávej lenochu,“ houkám na Zdendu, který se tváří, že ve stanu není. Zároveň burcuji sám sebe do obrátek aktivity.

Téměř po třech hodinách vaření, mručení a balení vylézáme ze stanu.
„Máme zpoždění, jsou čtyři,“ kleji do tmy jako špaček.
„Pokud každý náš výpad bude takto akční, můžeme v poklidu kálit na louce a nejebat se nahoru,“ posílám kletbu do tmy.
Odpověď nepřichází, tak zapínám čelovku, přitom začínám stoupat svahem. Kluci už mají malý náskok a jako pohybující se světlušky je vidím před sebou. Doširoka otevřená pusa chce nabrat do plic víc vzduchu pro dusící se plíce. První momenty aklimatizace jsou vždy bolestný. Než přijme tělo fakt, že mu nic jiného nezbývá, má tendenci protestovat. Po hodině se dech stabilizuje, přitom jsem neplánovaně stačil všechny předběhnout. Úsvit mi dává příležitost prohlédnout si bojové pole. Svah vzhůru vypadá dobře, ale má armáda je roztahaná s velkými rozestupy. Jediný v závěsu spolehlivý držák je můj Zdenouš. Pak že patří do starého železa, prdlový. Postupujeme spolu souběžně a jen pro „status quo“ máme mezi sebou natažené osmdesátimetrové lano.

Pit Schubert, píšící o nebezpečenstvích v horách, včetně výčtu tragédií, by určitě napsal, že lezení bez jištění, přitom mít vzájemně navázaný špagát, se rovná nehoráznému hazardu pro oba zúčastněné. Máš pravdu Pite, ale víš co Pite, seru na tebe včetně tvých pouček. Špagát je nervové propojení, dvou lidí, kteří se rozhodli pro společnou věc. Proto, vzájemnou důvěru, řadím daleko výš, než potencionální riziko.

Po několika hodinách kuloár končí a nabírá avizovanou strmost. Trochu tápu, jelikož nevím kudy dál. Chybí dopravní značení v podobě fixů, nebo čehokoliv s čím by se dalo počítat, jako směrovkou. Už třetí rok je Kinshofer bez opakování, což je téměř neuvěřitelný, vzhledem k oblíbenosti, s jakou je využíván. Po stometrovém traverzu narážím na skalní kout. Visící, potrhaná lana s provazovými žebříky, jsou němými svědky dávných bojů.
„Humáč, budu muset lézt a zároveň se jich přidržovat,“ volám na Zdendu.
„Dávej bacha, nemám u sebe na jištění dost matroše a nevím, jak ty lana drží.“
„Jasně.“

Přelézám skalní osmdesátimetrový výšvih k sněhovému hřebínku. Sníh je jedno velké frappé, bořím se po pás, přitom kupředný pohyb se dá počítat na centimetry. Ohlížím se za svojí stopou, která připomíná brázdu protaženou buldozerem s radlicí. Také vidím dolů do kotle, kde po klucích není ani památky. Znamená to, že se otočili? Hodlám udělat další hrabošivý pohyb vzhůru a v tom se mi srdce zastaví hrůzou.

Lidská hlava!
Polykám naprázdno, přitom se snažím popadnout dech. Vteřiny se vlečou a v tom na mne hlava zamrká.
„Haloo boy!“
Ona i mluví, jsem zaskočen.
Vždyť na kopci přece nikdo krom nás není, jen z Mazeno Ridge, bylo aviso, že tam lezou celou hřebenovku nějací Britové. Nic bližšího jsem o nich nevěděl a dle všeho měli být už dávno v čudu.
Hlava vylézá zpoza muldy a nasazuje trup a za ní ještě jedna.
„Co tu děláte?“ vyhrknu stále omráčený.
„Přelezli jsme Mazeno a sestupujeme z vrcholu. Nemáš vodu, už tři dny jsme nepili, zapalovač máme v čudu.“
„Jasně tady,“ sundávám batoh a podávám termosku a i zapíka.
Po prvních locích přichází dávení s náznakem zvracení. Nemají, nic v žaludku, tak jen pozoruji zmítající se těla v křeči.
Jak jste dlouho na kopci?
„Šestnáctý den.“
„Cože???“
„Lezli jsme s partou šerpíků, kteří pak slezli ,Schellem‘ dolů a my pokračovali na vršek Nangy. Teď jsme již druhý den na sestupu.“
„Klobouk dolů chlapíci.“
„Jaké jsou sněhové podmínky nad námi,“ sonduji s lehkými obavami.
„Špatný, dokonce jsme ujeli i s lavinou.“ Tušil jsem tu odpověď a teď ji mám dokonce potvrzenou. Někdy je lepší, prostinké nevědomí, dobře mi tak.
„Nechcete pomoct při sestupu?“
„Ne, zvládneme to.“
Z jejich očí je možné vyčíst, že se nejedná jen o slušné odmítnutí. Nicky přeci nemohou zachraňovat démony, to je jasné.
„Tak gratuluji a šťastně slezte. Jo a dole mám BaseCamp, tak se tam chovejte jako doma. Abych nezapomněl, Marek.“
Sundávám rukavici a podávám ruku dvěma kosmonautům, kteří spadli přímo z měsíce na Nangu.
„Rick.“
„Sandy.“

Součet jejich „věků“ pětapadesát a padesátsedm dával téměř stodvacet let. Na rukou Sandyho, byly znatelně namrzlé prsty, druhý vypadal jako oživlý zombík ze záhrobí. Nerozumím, oba jeli na brzdy, přesto hýřili vtipem.
Kde berou motivaci a sílu?
Jednoduchá odpověď. Stará dobrá anglická škola. Hluboký obdiv.

Za hodinu stavíme se Zdeňkem na exponovaném hřebínku malý stan. Výška 5 800 metrů, noc na krku a v malém domečku nás čeká zasloužený odpočinek po únavném dnu.
Následující den se svalíme dolů. Dole zjišťujeme, proč za námi nikdo z našich nešel. Důvody jsou různé, ale výsledek je jasný - všichni jsme dole.


Zdenda na konci žlabu, před skalním stupněm…

Jak dál?

Hele „klucka“, my zítra startujeme znova. Kdo jde?
„Ještě dáváme voraz,“ vyšla odpověď ve sborovém unisonu.
Pravda je, že včera Jura s Pavlem už vylezli tam, kde jsme nechali na hřebínku stan, ale Radar a Míša stále nic. Začíná být nad „den“ jasné, že už těžko sladíme vzájemné kroky, respektive vzájemnou výpomoc.
„Zdendo, tak si to budeme muset udělat sami samičky. Prošlapat svah, vykopat plošiny pro stan a tak dále…“
„Mě trápí ten úvodní járek, je naprosto naprd,“ projíždí si Zdenda rukou značně pokroucené strniště, které posměvačně vyrašilo z brady.
„Tak nabalíme harampádí na několik dní a dáme pokus,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě, jelikož jsme zajedno, že pendlování tam a nazpátek je únavné a v tomto případě také značně nebezpečné.
„Vypálíme nahoru, děj se co děj,“ dodávám po krátké pauze.
„Když tak svalit dolů můžeme kdykoliv.“
„Blbý je, že jsme aklimatizovaní sotva na šest tisíc. Potřebujeme si fixnout do těla sedmičku, jinak nemáme výš co dělat.“
„Vždyť říkám, tak poslouchej, pomalu si to poprdíme a pokud bude něco haprovat, tak svalíme.“

V mezipauze na stůl řízne velký hrnec s polévkou a ve stanu se objeví tvář Alichána, který si přišel zkontrolovat, zda tlachání už skončilo a začne se jíst.


Soutěž o šedivější fous, tentokrát měla jasného vítěze, trumfl jsem Aliho o koňskou délku.

Once Upon a Time in West (Tenkrát na západě)

Alichán něco tušil a tak okolo nás obíhal s intenzitou psího mazlíčka. „Alíku neboj, za pět, nebo maximálně sedm dní, nás máš opět doma.“

„Pěkně si sedni a čekej, ,táák‘ hodný.“ Sice přesně nerozuměl mým českým slovům, ale věděl podle intonace, že si z něho dělám bžundu. Na pakoše, nevídaně inteligentní chlapík, se smyslem pro legraci. Vzájemné každodenní pošťuchování, je příjemný rituál, osvěžující atmosféru opuštěného místa. Mám ho rád. Nicméně instinkt je instinkt a ve vzduchu něco viselo, v tom měl pravdu.

Šlapeme vzhůru. Cítím se parádně, tělo vzdalo svůj protest a přivyklo námaze. Informace ze saťáku vypadají slušně, počasí OK. Co více si přát.

Druhý den dolézáme na hřebínek, kde jsme předtím zanechali stan. Před námi se rozprostírá dvatisícetřista metrů neznámého terénu, bez jediné lidské šlápoty, která by mohla usnadnit postup. Omílám si slova Sandyho: „Po kolena, místy po pás.“ Mezitím dul silný vítr s drobným sněžením. Jak teď vypadá vršek, ví jen pánbůh.
Dobrá tedy, pokrytecky drmolím modlitbu s prosebným pohledem k nebi.
„Pomož Ježíšku, provázej naše kroky, seč jsou lehké a nedojdou síly. Dbej na náš návrat, zas tak moc jsme v životě nehřešili, tak kurva ať to vyjde, amen.“

Ranní nadšení se utopí v monotónní dřině. Sklon šedesát a sněhu jak nas… Na sklonku odpoledne se konečně prokopu nad šklebivý sérak.
„Dnes končím, mám tak akorát dost.“
„Jsem za, stejně už je pozdě.“


Nad sérakem v 6 400 m je dobrá a dalo by se říci, bezpečná plošinka, která lákala po dlouhém dni k pohodovému bivaku. Ani jeden z nás v té chvíli netušil, že zde přespíme další dvě noci pod větrným diktátem. Zajímavé rozuzlení na nás čekalo až při samotném sestupu, o několik dní později. Přes stejné místo byly znatelné masivní dráhy lavin.


Udupáváme plošinu a zalézáme do stanu. Nebe plné hustých mraků nevěstí nic dobrého. Než uvaříme, dává nám zvedající se vítr příslib náruživé noční jízdy. A taky že jo. Než by řekl švec, roztrhne se pytel s drobnými kuličkami a nastává mela. Neviditelný titán bere do svých pěstí bílé sviňky a mete je se zuřivou silou na stěny stanu. Mám ještě v živé paměti minulý rok v Rupalu, kde ve stejné výšce jsem málem pohřbil nejen… ambice o sólopřelezu. Snažím se nevnímat ohlušující rachot. Hra na spánek končí definitivně ve chvíli, kdy pidi stan, přijde s přibývajícím sněhem o další třetinu svého prostoru. „Musím jít ven, jinak nás to zavalí.“
Ovšem od slov k činům je dost daleko. Významový výklad je asi takový: Najít všechny potřebné svršky, doobléci se, nasadit vnitřní botičky, pak svrchní boty, vylézt a s chutí začít házet. Vše pod světlem čelovky v posměšně dovádějícím vichru.

Praxe vypadá zcela odlišně, nemůžete nic najít, proklínáte druhého, že nejde právě on, k tomu prostor připomínající chycenou rybu v síti. Jenom se mrskáte, ale nic vám to není platné.
„Lezu ven“ a otráveně mžourám do štípavého marastu pod poklicí tmy. „Prokrinda krále, co já tady idiot v tom pakoši vůbec hledám?“

Ráno přineslo lehké zklidnění, ale po relaci s „Bísí“, máme potvrzeno, že živel lomcující s naším stanem odfrčí až za tři dny.
„Dnes dáme restík, co?“
„Jasná páka.“


Blázen, blázna pozná…

Burlaci

Je zajímavé, že ani jeden z nás nezačal pochybovat o smyslu mise, včetně jejího výsledku. Dokonce i v momentech, kdy trčím zapadlý po pás ve svahu, který vykazuje všechny příznaky nestability. Jinými slovy „lavinézní průser“.

Po úmorném brodění okolo skalního hřebínku, nastává psychologický kolaps. Před nohama mám mírně stoupající plató táhnoucí se až pod vrcholovou hlavu. Výška sedm tisíc a chuť brodit se sněhem naprosto nezáživnou plání je rovna nule.
„Budu rád, když prošlapu půlku, víc si šancí nedávám.“
„Potřebovali bychom dojít až k ní,“ ozvalo se za zády.
Vyslovené moudro v tu chvíli zapůsobí jako blesk. Přeci jasné kurňa, že nejlepší by bylo dolézt až pod tu zpropadenou palici, případně už jít z vršku nazpátek. Nebo ještě lépe, vůbec tady nebýt. Koho baví takový vojeb. Sám za sebe můžu říci: „Mě ne.“

„Hovno, tak si pojď zkusit prošlapávat,“ obořím se na Zdendu, který samo sebou za nic nemůže a sklízí jen bouři z únavy.
Zdenda klidná duše, zachová mlčení a v poklidu obchází zuřivce do první bojové lajny. Jeho stopy v bílé pustině zklidní veškeré vášně. Šlapeme dál odevzdáni údělu, který jsme si sami dobrovolně, bez jakéhokoliv mučení od začátku zvolili. Nicméně pořád si omílám, jak je možné, že člověk, který má sám sebe rád, může být tak k sobě hnusný.
Krok, sun krok.


7 400 m, náš devátý bivak…


Den x-tý

Konečně ležíme pod vrcholovou hlavou Nanga Parbatu v sedmičtyřech. Na předchozí útrapy jsem zapomněl. Dýchá se mi parádně a mám příjemný pocit z poslušného těla. Zdenda je v obdivuhodné formě. Než jsme sem došli, tak byl několikrát podroben mému drobnohledu, jak se pohybuje. Jedině závist byla správná odpověď. Bez čtyř let šedesátka a on grázl sebou háže daleko lépe, než většina mlaďochů, které znám. Dar vyrovnání se s řídkým vzduchem, prožitý čas v horách jsou jeho další plusové body. Jsem rád, že je to právě Zdenda, s nímž se mohu dělit o těžké chvíle a taktéž opačně o silné zážitky.

Nabírám přemrzlý lepivý firn do holých rukou a pěchuji jím řvoucí vařič.
„V kolik ráno vyrazíme?“
„No většinou se chodí o půlnoci.“
„Na to sere pes, ráno je kosa a tak brzo nevstávám,“ plácám si přitom na čelo.
„Můžeme, ale zatmět při sestupu. Další skutečností je, že je dopoledne počasí stabilnější,“ vážným nesouhlasem odpoví Zdenda.
„Nevstávám dřív jak ve dvě, hotovo. Nebo si běž sám.“
Moc dobře jsem věděl, že tlačím na Zdendovu slabou stránku. Miluje spánek a v ranních hodinách je zmatený jak po týdenní pařbě. Tím licitování o brzké vstávání skončilo.


Pohled padajícího slunce za obzor, má svoji melancholickou atmosféru, která trvá jen krátký okamžik a střídá nastupující noc.
Chvíle pro odpočinek, ale také pro otázky, co nadělí nový den.

Vedle jak ta jedle

Úsvit na spadnutí a klid probouzejícího se dne ruší pouze dva pomalu pohybující světelné kužely, osvětlující každý svůj hubený svět o čtyřech metrech čtverečních. Nohy se boří do vrzající bílé hmoty a dotváří napětí přicházejícího rána.
Jeden, dva, tři, … sedm. Pak následuje zaboření cepínů položení ruky a opření hlavy na ně. Dýchat…
Znovu, jeden, dva, tři, následuje další krok, bez sebemenší změny… Naprosto ztracený čas. Strmý svah kolem padesáti stupňů, v něm dva chroptící motory s obzorem za zády, kde probíhá ladění každodenní barevné serenády. Bude krásně, jen mě je blbě při představě, těch vlekoucích se hodin šnečího postupu, směrem vzhůru. Pardon, na vršku jsme teprve v půlce. Znovu nával nechutenství, při jednoduchém součtu.
Lezení je blbost a pro naprosté gumy.
Jsem guma.


Klapky na očích a hrnu si to vzhůru

Namistrovaný trouba

V hlavě mám zmatek. Kde nastala ta chyba? V mém neomylném vidění, že přesně vím, kudy mám lézt, o tom není pochyb. Neodvratitelný čas sebekatarze právě uzrál, musím se přiznat:
„Ztratil jsem správný směr Zdenouši, jsme někde v řiti. Sice pod vrškem, ale přitom v naprosté řiti. Asi nějak dolezeme nahoru, ale také nás nejspíš čeká bivak na Hermanna. Ksakru…“
„Uvidíme, prolezeme ty skály,“ přifoukne vítr téměř ztrácející se slova.


Vršek!!! Zdenda a jeho osmá osma… V té chvíli nejopuštěnější místo na světě a on se raduje. Ničím neředěný čistokrevný blázen. Teprve tady jsem pochopil, až při pohledu z ptačí perspektivy, která mi dala rozhled na všechny strany, proč v jazyce Urdu, znamená Nanga Parbat nahá hora. Není to proto, že na skalnatém vršku je málo sněhu, ale jelikož krajině kraluje, jako naprosto opuštěný solitér.

Tak tedy vrchol!

Nebylo mi prozatím nikdy dopřáno, užít si nával předpokládané radosti, který má přijít v momentě dosažení tolik pronásledovaného cíle. Tady, stejně jako kdykoliv předtím, nic, jednoduše „prd“!
Pár šutrů, sněhový plácek, na kterém se nedá hrát ani volejbal. Nejspíš je vše dáno únavou s jazykem na vestě a výhled děsivé cesty nazpět. Ano, zásoby energie hlásí kritický stav, téměř vybito.
„Podělal jsem to, ale jsme tady,“ objímám záda Zdendy, na místě jednoho splněného dětského snu.
„Trošku,“ odpoví klidný stále parádní Zdenda.
Pátá hodina odpolední dává naději pro noční merendu, o kterou ani jeden z nás nestojí, ale volby výběru jsou značně omezené.
Výstup hlubokou nadílkou na špičku Nangy, sebral více nežli sílu, sebral také čas.


Alichánova gratulace

Stopka

Sestup z vrcholu trval necelé tři dny. Nastává sčítání ztrát. Namrzlé prsty na nohou, unavené tělo a psýcha značně vyčerpána. Rupalská stěna bude chtít od nás daleko víc, což je jasné. Hlavně se nebude ptát, co jsem dělal předtím, ale kolik sil máme v pohotovosti. Zdenda, ta rozumnější půlka, přichází jako první.
„Máro, já házím pas.“
Dobře vím, že není prostor na přemlouvání, nebo rozsáhlou diskuzi. Zralé odpovědi předcházel s jistotou výběr z možných. Tah králem, pro další okamžiky, je pouze a jen na mě.

Mezitím si užíváme pozorností Aliho kuchyně, který si nás hýčká. Kluci nám také dělají milou společnost, která směřuje pomalu do večerního mejdanu.
Noc místo vysvobození je grilování na roštu. Před očima rostou hradby, všechny trable jižního Rupalu. Aby toho nebylo málo, v nelogických momentech se přimísí obrázky malé Viktorky, sem tam vykoukne zpoza rohu Klára s útržky slov: „Dej bacha abychom nezůstaly bez Tatínka.“ Najednou drobná voňavá ručka hladí mou tvář a tenký hlásek ze tmy švitoří: „Tatínku mám tě ráda.“ Otáčím se napravo, nalevo, nikde nenacházím klidu.
Dost už, dost!

Ráno se sunu zmlácený, jako ze středověké mučírny. Brouzdám v sandálech ledovou rosou, zanechávajíc za sebou stopy v koberci kytek. Všichni ještě spí, jen slunce ospale nad obzorem začíná roztahovat své ruce.
„Jedu domů.“ Nemám pro tento okamžik to vnitřní přesvědčení, tu hroší kůži, od které se odráží nejistota. Jednoduše, nemůžu si pomoc, stýská se mi.


Pan Pivo vymyslel geniální nápoj…

Na konec, na začátek a na ocásek…

Výpravu na Nangu bych označil za zázrak. Nic objevného nepřinesla, žádný sportovní přelom se nekonal. I tak, trvám na svém. Zkuste si představit ten neskutečný sen.

Objevíte se pod výjimečnou dominantou, navíc osmitisícovým kopcem, kolem dokola ani živáčka, čeho se dotknete, téměř bezchybně vychází. Zázrak!

Druhá zamýšlená část pokračovat dál k Rupalu, bohužel z toho jediná nevyšla. Sněhové podmínky a dlouhé setrvání ve stěně, při tak krátké aklimatizaci, si vybralo svoji daň. Překvapivá byla i náročnost výstupu, kterou přiznávám, jsem lehce podcenil. Sečteno podtrženo, to nám nakonec oběma podtrhlo kolena. I tak jsme si užily jedenáct dní lezení na jeden zátah a bylo nám na závěr dovoleno, zatancovat si na hlavě Nahé hory čardáš.

Tři týdny na rozkvetlé louce utekly, a když poslední pohled z Babusarského sedla směřoval přímo k Rupalu, dal jsem si s Nangou slib, že na sebe počkáme, minimálně aspoň do příštího léta. Znáte předsevzetí, tak uvidíme.

Závěrečná slova budou patřit klukům, kteří „swingovali“ a bez obalu byli tou správnou partou. Nedošlo za celou dobu k jedinému konfliktu, který bych zaznamenal, což se dá označit v tak ponorkovém prostoru za nemožné. To je pravda pravdoucí. Jediný moment, kde mi cukaly nervy a spíše ze strachu o kamaráda, než cokoliv jiného, nastal po několika dnech, kdy Kořen běhal po kopci sám a přitom se zhoršovaly obecně podmínky pro sestup. Nic více na srdci již nemám.


Marnost, nad marnost, všechny úspěchy jsou proti tomu jen vzduch a nic nedokáže převážit těch třináct kilo štěstí.
Setkání po příletu na letišti Ruzyně.

Tam, kde končí jeden sen, vystrkuje rohy již další.
Aniž mnohdy o nich víme, nosíme je zahryzlé ve své mysli.
Jeden odpluje do skladiště vzpomínek a soukolí tužeb otočí do zející díry nový námět.
Dalo by se říci, koloběh jako sám život, jen nikdo z nás netuší, který z nich bude ten poslední, což je dobře…

Díky za držení palců
Těbůh Mára
http://marekholecek.cz


Mára

---

Poděkování sponzorům za podporu – duševní, finanční a za špičkové vybavení.


Base Camp


Sponzoři


Video z expedice Nanga Parbat 2012 můžete zhlédnout zde:

---

Poznámka:

    Osobní stránky Sandyho Allana (v angličtině): http://teamascent.blogspot.com
    Sandy Allan a Rick Allan - hřeben Mazone (v angličtině): http://mazenoridge.com
    Stránky Jury a Kořena: http://nanga-parbat.cz
    Kanál Marek Holeček na YouTube: http://www.youtube.com/...