S lezením začal díky tátovi dříve než malý Vašek, kterého měl na skále při natáčení filmu dublovat.

A později?
„Do svých zhruba dvanácti let jsem o víkendech popolézal, co se dalo, až to vyvrcholilo přelezením Údolky na Kápla v Sedmihorkách. To byl můj první rekord. Poté přišel lehký lezecký útlum a do popředí mých zájmů se dostal šerm a hokej.
V šestnácti letech jsem poznal Honzu Drazinskeho a začala mi imponovat fyzická síla. Po tréninku s ním, kdy mi ukázal jak se dělají shyby s batohem apod., jsem byl úplně jasnej. Zakomplexovaný koktavý Honza měl najednou ohromnou motivaci a začal na sobě makat. Z maximálky sedmi ošizených podhmatových shybů jsem se chtěl v co nejkratším čase dostat na úroveň Drázi. Mé pozdější rekordy měly základ právě v těch prvních dávkách – tehdy to bylo každodenní dvou až pětihodinové shybování. Dnes bych to nikomu nedoporučil, přetrénování a časté nemoci mě provázely až do setkání s bývalým trenérem reprezentace v lezení Petrem Wágnerem, který mi vysvětlil rozdíl mezi intenzitou a objemem.
Musím říct, že velký vliv na můj tzv. tah na branku měl, dnes již bohužel zesnulý, táta. Vždy jsem mu rád ukazoval shyby na malíčku, kliky ve stojce a samozřejmě lezení, o které stál nejvíce. Na závodech to byl právě on, kdo stál za mnou a buď mi hodně nadával nebo chválil. Většinou ale nadával :-)
Také mé dvě sestry neunikly rodinné sportovní vášni, respektive mému magoření.




Romča se ukázala jako největší talent Karešů. Z absolutně nesportovní holky při těle se po třech letech tréninku dostala z nás nejdál. Po této době ale zjistila, že lezení pro ni nikdy nebude znamenat to, co pro mě a Elišku a nechala toho. Eliška, ta je jak já. Velké srdce, malý talent. Přes tento handicap to dotáhla díky velké vůli a vytrvalosti neuvěřitelně daleko. Trénovala se mnou dlouho a první rekordy ve shybech jsem dělal s ní. Stále drží rekord za šest a dvanáct hodin.
Dodnes vzpomínám, jak mi Romča ukazovala, co je brutální, pro mě nepochopitelná, síla v prstech a Eliška, že třicet shybů třikrát po sobě jde udělat, i když nejsi chlap.
Se závodním lezením jsem skoncoval po sedmi letech, kdy největší úspěch byl zisk vícemistra ČR a sedmnácté místo v závodu Světového poháru. Dále jsem z hecu zkusil Ocelového muže, ale po třech prvenstvích a následných změnách pravidel, jsem toho nechal a zkusil rekordy ve shybech.
První pokus byl hodinovka, pak šestihodinovka, dvanáctihodinovka a znovu hodinovka, ale shyby byly podle mezinárodních komisařů vždy šizené a tudíž neuznané. Tak jsem zkusil shyby v kuse s odpočinkem ve visu a konečně to vyšlo. Mých dvěstětřicetdva opakování bylo uznáno jako svěťák.
Vím, že když se neunavím v určitém čase a najdu svůj ideální systém, můžu dnes zkoušet jakýkoliv čas. Po pokusu o maximum za dvacetčtyři hodin, kdy jsem spal asi čtyřicet minut, cvičil ve větru, dešti a někdy i na zcela mokré hrazdě, jsem si řekl dost, už jsem starej. Rekord mi uznali, počet je čtyřitisícešestsetdvacet opakováni za asi dvacet dva a půl hodiny.
Škoda, že se těchto chvil nemohl dožít táta. Po jeho smrti a setkání s lidmi na pohřbu, jsem si toho hodně uvědomil. Možná to byl ten impuls, kdy jsem zjistil, co je pro mě opravdu důležité.
Všude se hraje na výkony. Při mé práci osobního trenéra to je hodně vidět. Já ovlivňuji a motivuji klienty a oni mě. Učím je, aby se nebáli bojovat sami se sebou - - bolest neexistuje, to je mýtus. Učím je myslet nad vším, co dělají, být maximálně koncentrovaný a přitom všem se snažit nedat to, co po nich chci, co oni chtějí, úplně. Možná to zní divně, vysvětlím to asi takhle: Není to jako při lezení, lezení není fitness, ve fitness si to můžeš ztížit buď naloženou váhou, technikou nebo rychlostí pohybu. Zkrátka je učím, aby když řeknu udělej patnáct opakování, s velkým soustředěním a snahou udělali vše pro to, aby to nedali. Má to svůj význam a funguje to.
Dnes takhle trénuji pořád a velmi mi to vyhovuje. Člověk se zbaví závislosti na váze a výkonu. Tohle se snažím vnést i do lezení.
Při lezení je v tomhle pak rozdíl mezi mnou a kámošema vidět tady: Kamarádi za mnou přijedou lézt. Lezou dva dny, pak odpočívají a k tomu dají třeba jen tři pokusy o cestu denně. Já oproti tomu lezu pořád stejně nebo víc, plus minimálně šest hodin denně vrtám a bouchám kladivem (v Loferu nebo na Sardinii,...), někdy pak večer ještě klikuju, tudíž jsem pak rád, že ještě vůbec můžu lézt. Kluci to nechápou, protože kdybych lezl jako oni, dal bych třeba 8b a víc. No a co, já si raději navrtám krásné 7c a jsem šťastnější než kdybych vylezl 8b+. Tahle radost mi v hlavě vydrží déle, co umím ukážu i tak a ještě po mně něco zbude:-)
Už si neumím představit a jsem za to vděčný, že bych usiloval jen a jen o číslo nebo o nějakou těžkou známou cestu, kterou už vylezl ten a ten a tudíž je třeba lehčí ji přečíst nebo je jen měkčí klasa apod. Daleko spokojenější jsem, když se pokouším o něco, co mi dá při OS strašně pokouřit, dám to nebo také ne a jsem šťastný, i když třeba spadnu.
Mohu to totiž lézt znova a to mě baví.
Po RP už těžší cestu většinou nelezu, baví mě každý rok zkoušet i nějakou lehce nacvičenou. RP to není, ale motivační pro mě ano.



Jedinou výjimkou v tomto mém osobním přístupu je prvovýstup. U něj se ještě stále umím zakousnout jako zamlada:-)
Mé vidění lezení, můj přístup k němu má své výhody. Můžu si neomezeně vrtat prvovýstupy, lézt skoro denně mraky cest, večer dělat kliky a je to v pohodě, protože únava jen sníží klasifikaci lezené cesty a ta je mi už jedno. Jediné, co musím na lezených cestách mít, je nějaký technický či silový problém, to mi stačí, pak jsem happy:-)
Díky shybům mám takovou vytrvalost, že i po sedmnácti dnech denního vrtáni v převisech jsem stále schopný slušně lézt a i dál vrtat a naopak a díky lezeni a vytrvalosti s lezením spojenou pro mě pak není problém skoro bez speciální přípravy dělat rekordy ve shybech.




Do děláni prvovýstupů jsem se tak zbláznil a tak mě to uspokojuje, (kdokoli navštíví Braník pochopí), že jsme s kámošem Slávou, bez kterého bych asi neboltoval tak jako boltuji teď, koupili nej vrtačky, ve sklepě máme stovky nýtů a lan a dovolená bez vrtání už se koná jen s přítelkyní Lenkou, která zaplaťpánbu má pochopení pro to, co dělám, anebo s mojí dcerkou Aničkou. Ale i na těchto dovolených raději vstávám v pět ráno, běžím si na dvě hodinky něco navrtat a pak se vracím se snídaní:-)
Motivaci být tím, čím jsem, mám díky tátovi a do budoucna bych takovou motivací chtěl být mé dcerce, mým klientům i kamarádům.

S lezením už člověk přestat nemůže, to je jasný, ale každý si musí najít tu svojí cestu.



Jan Kareš - Rockstars.cz

První přečtená kniha s lezeckou tématikou byla Velké himalájské dobrodružství, první film Jak dostat tatínka do polepšovny.