Zápisník z 2. výpravy expedice Klättermusen New Decision, neboli druhá výpověď z argentinské flákárny.

Rozklepaná kolena…

Cha, předpokládali jste, že se již neozvu a tím pádem nastane klid od článků, které jen zabírají místo na webech, nebo plýtvají papírem. Prdové s omáčkou, tady ho máte…

Kde jsme skončili, ááách odjezdem do kopečků. Dobrá, opřete se do ušáků a nechte spokojeně praskat dříví ve svém krbu, nebo pootočte monitor v kancelářských open-spacech, ať nikdo nepozná, že nastává čas relaxační. Roztáhněte oponu a proleťte prostorem skrze mé oči do krajiny zmačkané pohádkovou silou, sešlehané chladivými vichry, které ve svých křídlech nesou vůni slunce.

Jižní slunce plné síly a přátelství. Tak se téměř každý večer s námi loučilo.

Zastavujeme v rozvířeném oblaku prachu. Jsme nejspíš tu, nevidím ale žádný nápis, jen pár nuzných baráčků obklopených kolem dokola travnatými stráněmi.

„Seňore…, Puente Del Inca.“
„Aha, asi máme vypadnout,“ koukám na šoférmista, který ve zpětném zrcátku ukazuje skrze úsměv své zkažené zuby.
„Dobrá - dobrá,“ vyhazujeme batohy a než stačí dopadnout na zem, tak autobus zabrumlá své brumendo, přičemž se z výfuků vyvalí mohutný dým.
Najednou mi vše dojde…
„Nééé, stůj!“ rozhazuji ruce nad hlavou.
Autobus neslyší můj prosebný hlas a s ohlušujícím rachotem odjíždí.
„Takhle vypadá horoucí řiť“, odfrknu si někam k horizontu za mizející obludou.
Uvítacího ceremoniálu se zhostí fenka s malým štěnětem. Fakt sranda jak v hrobce.
„Kde že to jsme,“ šlehnu tato slova na Zdendu stojícího opodál.
„Jo, a co jako tady budeme dělat?“ následuje hned druhý sekanec.
Vždyť ještě ráno běželo vše tak dobře. Probudil jsem se na posteli v Mendoze, teplo a slunce nad hlavou.
„Protestuji, chci okamžitě pryč, pro Krista pomóc.“
„Musíme najmout muly, aby odnesly bágly,“ prohodí Zdeněk se samozřejmostí rodilého vůdce.
„Tak to jsem upřímně zvědavý, kde je vyčaruješ.“
„Klííd.“
Nevím, zda to patřilo jen mně, nebo nám obou. Nicméně další tři týdny se s klídkem nedá počítat, možná, při troše štěstí, pouze ve spánkovém režimu… tak a nasral.
Nechtěně se smiřuji s krutým osudem.

Ospalá díra - Puente Del Inca

Funím jak sentinel. Okolo mě proběhnou muly nesoucí na hřbetech naše bágly a pokřikujícího „Gaučera“. Za pár minut už zase klušou proti mně nazpátek.
Paráda, někde blízko bude kempík, kde bezhlesně zdechnu. To ještě netuším, že nás až do noci čeká hodně nepříjemný pochod doprostřed ledovce. Jelikož na místě, kam za chvilku dorazím, najdu jen prach, kde po vodě není ani památky, ale to nejspíš trochu předbíhám.
Nohy mám vožralý, přičemž ve spáncích mi kovaříčci ťukají serenádu. Není se čemu divit, startovací ranní kóta byla sedm set metrů nad mořem, pak nás busík vytáhl do dvou a půl, no a závěrečný sedmihodinový pochod končí na pomyslné značce čtyřitisícedvěstě metrů.
Docházím k opuštěným batohům, složeným u nakřivo zapíchnuté tyčky s dřevěnou tabulkou hrdě hlásající - Platza Francia.
Hódně neutěšené místo.

Gauchero se svými nevolníky…

Prááásk, a vzápětí strašidelné dunění. Vyletím ze spacáku jak namydlený blesk. Naším stanem cloumá tlaková vlna, okolní svět se smrskl jen na pár bílých metrů s poletující nadílkou.
„Žádná lavina přeci nemůže dojet až sem,“ mrmlám si pro sebe. Nicméně, ranní pohodě to rozhodně nepřidalo. Tep se mi pomalu dostává do normálu a před očima mi ze sněhového oparu pomalu vylézá amfiteátr téměř tříkilometrové Aconcagui.
Ohromující bouřlivé přivítání.

Ruleta o život…
Vsaď si, dobrých pokusů máš kolik chceš, ale bacha, pouze jeden špatný…

Dnešní a následující den máme válecí, i když je můžeme nazvat trochu pracovněji - aklimatizace. Na ledovci nejsme sami. Máme tady přímo "mezinárodní tábor", jsme v obsazení dvou Brazilců. Navazujeme družbu a já sonduji, co mají za lubem. Dozvídáme se, že pro červené krvinky si vyběhli na vrchol normálkou vedoucí z druhé strany kopce a zde, již více jak týden čekají na utišení počasí. Další informace vycházející z jejich úst: „Zítra dáváme poslední pokus, jo a každý den padají ze shora séraky.“
Na séracích je prý ale pozitivní, že pokaždé sletí někudy jinudy, což dává jistou naději, podobnou ruletě. Pokud vsadíte na správné číslo neboli potažmo směr a máte štěstí, tak nepřijdete o život. Jak lákavé…

Aconcagua (6 962 m n. m.), tři kilometry šotoliny a ledu.

Naše ušiska si přivykají na každodenní kakofonii létajících lavin. Brazilci jsou v trapu a my balíme spoustu věcí včetně jídla na nadcházejících deset dní. Zítra ráno přeběhneme sedlo na Plaza Argentina a pomalu budeme stoupat k polskému ledovci na druhé straně. Od tohoto ledovce se táhne svah až k samotnému vrcholu. Účelem je postupné přivyknutí na výšku a k tomu by tento výstup měl dobře posloužit. Následně se potom vrátíme přes Plaza De Mulas zase nazpět, k našemu cílu, pod jižní stěnu. Tímto se uzavře okružní cesta přes vršek Aconcagui.
Nicméně zatím můj pohled stále létá ze strany na stranu a hledá slabé místo v jižní bariéře. Uprostřed stěny, přibližně dva „kiláky“ nad ledovcem je bílá zjizvená podkova, která posílá laviny ledu do všech zamýšlených výstupových směrů. Kopec seskládaný z pískovcových pásů a ztrouchnivělé pro mě neidentifikovatelné horniny. Jinými slovy: drolící se bahno. Nechápu, jak může něco takového, vůbec držet pohromadě. Vlastně proč se divím? Vždyť před tisíci lety byl v těchto místech sopouch obří sopky.
Tak pěkně zase od začátku. Kudy se Zdendou polezeme?
Nejpřístupnější a objektivně nejbezpečnější je francouzský pilíř přibližně uprostřed stěny. Ten se mi ovšem vůbec nelíbí. Předtím, než jsem odletěl do Argentiny, tak mou představou bylo vylézt novou variantu vedoucí pravou částí přes strmé ledy, uvězněné mezi šotolinou, až na horní ledové pole. Pak by nás mohl tento rychlý směr při trošce štěstí pustit dál. Jediný zádrhel, podle nedávno nabité zkušenosti je zjistit, kdy nastává ten pravý čas vše vsadit, a umožnit rotující kuličce správně zapadnout do žádoucího „vítězného“ chlívečku.
Opravdu zatím nevím, snad, až se za pár dní vrátíme zpět, budu moudřejší. Možná…

Strnulá krása v mrtvé krajině, plná barevných a tvarových překvapení, ale krom Kondorů ani stopa po životě.

Potemněle rudý západ slunce obtahuje na obzoru siluetu Aconcagui, pod kterou se už pomalu utápějí hřebeny And do tmy. Teplota citelně letí dolů a kvílivý vítr přeskakující mezi sedly umocňuje pocit ztracenosti. Zítra ve čtyři vstáváme a polezeme více jak tisíc metrů direkt polským ledovcem až na vrchol.
Tak jo, rychle si ještě nechat něco příjemného zdát, třeba…

Pod mačkami skřípá sněhová pokrývka, mrazem vytvarovaná do trčících jehliček. Stoupáme souběžně vzhůru. Svah není moc strmý, spíše položený a upřímně mohu říct, že se nudím. Slunce začíná ozařovat kopce, které postupně vyskakují ke každodenní ranní rozcvičce. Konečně je možné, alespoň něco pozorovat při té sípavé monotónnosti dechu.
Den se rodí do čistoty, bez sebemenšího náznaku mráčků. Dokonalý fotografický kýč. Před námi se objevuje první strmější výšvih. Přelézám ho a rozmotávám lano, které poté házím Zdeňkovi dolů. Za pár chvil dolézá ke mně. Pokračuji ve stejném rytmu. Pravá a levá ruka se střídá v zasekávání cepínů do firnu, nohy pak následují tento jednotvárný blbinec.

Polský direkt ledovcem, horolezecká mateřská školka…

Po šesti hodinách nádeničiny dolézám na hřeben, kde po levé straně spadá kotel jižní stěny. Ještě kousek a budeme na vršku.
Čekám na Zdeňka, který je kousek za mnou.

„Brrr, to ale byla fujtajblová dřina,“ vyhrknu.
„Táák a první část máme za sebou,“ kontruje Zdeněk.
„Rychle uděláme fotku a jdeme do řitě.“
„Jasně, co jiného,… zmizneme.“

Já a Zdenda na vršku Acocangui v šesti tisících devíti set plus nějaké drobné metry k tomu…

Náš sestup z vršku kopce je lemovaný lidskými karavanami. Míjíme různé postavy deroucí se „normálkou“ nahoru. Část z nich je v relativně dobré kondici, další jsou jen v ucházejícím stavu. Potkáváme ale i takové, které se nejspíš rozhodly zde umřít. Daň nejvyššího místa Amerického kontinentu.

Náš výstup sice nebyl nic převratného, spíše bych ho zařadil do kategorie vyspělé turistické cesty, než horolezecký počinek, ale přesto lehce znatelnější náročnost výstupu má za následek, že polským ledovcem projde jen promile z lidí směřující k samotnému vrcholu.
Sranda, ať žije velký Inka.

Mulas, civilizace prorazila i sem do čtyřech tisíc, včetně horké vody a internetu…

Platza Mulas je velké stanové městečko ve čtyřech tisících, kam scházíme následující den.

„Fernando, tak na tebe, a ať máš hodně amíkovských kliošů,“ dva plastové pohárky naplněné až po okraj vínem na sebe tupě narazí.

Cítím, že jsem už nalitý, ale tenhle gajd je fakt příjemný společník.
„Jasně, nic tu nenecháme“, honí se mi hlavou při sledování Fernanda jak protřepává již téměř prázdný třílitrový „kanďák“. Vše co má volty, dopijeme, venga-venga…

Následující ráno sčítám škody předchozího večera. Hlava jak pátrací balón a představa dnešního pochodu až do Base Campu pod jižní stěnu se rozplizla do naprosté utopie. Tak to nedám.

Přesto za soumraku docházím ke stanu. Po sedmi dnech jsem nazpět a do vnitřku stanu spíše padám, než ulehám. V šeru „naslepo“ šátrám rukou tak dlouho, až našmatám nějakou sušenku. Téměř ani nestrhnu obal a už ji rvu do chřtánu. Dvanáct hodin chůze je pro horolezce stejné utrpení, jako pro plavce trénink na suchu. Musel jsem ten vztek brutálním žvýkáním zajíst. Zdeněk doráží o další čtyři hoďky později, za asistence čelovek, které jsem nechal blikat venku na šutrech.

Celou noc se točím jak napíchnuté jehně na roštu, trápím se…

Znovu doma pod stěnou, radost nebo zoufalství…

Nad kopcem se dělají mračné čmouhy, tak typické pro jihoamerické pohoří. Vypovídají o uragánu ve vyšších nadmořských výškách. Ležím ve spacáku a upíjím z hrníčku ranní kávu. Znovu stojím před stejnou otázkou, kudy prolézt jižní bariérou nahoru.
Zdenda zachovává mlčení, občas přerušené jen usrknutím hořké tekutiny z šálku. Rozhodnutí je na mě a moc dobře si to uvědomuji. V žilách mi začíná burácet, musím s pravdou ven.

„Zdenku,“ otáčím pohled od stěny na parťáka.
„No?“
„Hele, kamaráde, já jsem z té stěny podělaný až za ušima.“
„Co to znamená?“
„Že na ni seru, bojím se jí,“ polykám hořký knedlík zbabělce.
Zdeněk na mě upře své klidné oči a dává ještě jeden pokus.
„Nechceš jít aspoň tím francouzským pilířem?“
Myslím, že tušil, co odpovím.
„Ne, tady končím,“ čekám, jaká reakce proběhne. V obličeji Zdeňka se nedá vyčíst žádná změna, jen přemýšlí. Jeho odpověď, nedala na sebe dlouho čekat: „Dobrý, balíme, ale musíme vymyslet, kam pojedeme ve zbylém čase.“

Úžasný Zdenda, žádná výčitka, jen otázka kam pojedeme. Mám ho rád…

Táák blééé a je to za náma.

A to si pište, že následující tři týdny byly nabyté nádhernými zážitky, srandou, super lezením, vínem a pohodou. Snad vás potěší třetí pokračování našeho putování po jihoamerickém kontinentu. Navštívili jsme horské spárové šílenství v Arenales, skalní oblasti v Malargüe a spoustu dalšího… Najeli jsme tisíce kiláků přes pampu, snědli minimálně jednu krávu steaků a shlédli noční život nabitý sexy argentinskými tanci. Další díl ponese název On The Road.

Průvodce na oblasti kolem Mendózy.
Prolistujete obsah a hned víte, že jste v zemi zaslíbené.

Tak zatím těbůh Marek

www.marekholecek.cz