Jihozápad USA – tam ne, v noci je tam hrozná zima.
Jižní Afrika – tam jsem ještě nebyl. Teploty přiměřené, spolulezci by se rovněž našli, ale z informací vyplývá, že lezení tam určitě nesplňuje mé představy.
Nakonec padlo slovo Austrálie. Ten kontinent jsem vždycky chtěl navštívit, ale zdálo se mi to příliš drahé. Při bližším zkoumání se ukazuje, že ceny letenek šly dolů, lezecké terény by tam měly být skvělé a spolulezec nadšený pro tuto destinaci se také našel. Takže je rozhodnuto.
Počátkem ledna přistáváme v Sydney. Počasí nějak neodpovídá informacím. Prší a je 18 stupňů. Následuje obvyklý scénář. Půjčovna aut, prokličkovat čtyřmilionovým městem, nakoupit v prvním marketu zásoby a vzhůru do hor.
NP Warrumbungles - věž Bredknife
foto by © P. Krupka
Kódl v Mr. Big- 19
foto by © P. Krupka
Austrálie je pro našince příliš velký kontinent, a proto jsme se rozhodli navštívit pouze jednu lezeckou lokalitu. Kamarádi tvrdili, že Grampiens a Arrapiles nejsou v australském létě kvůli čtyřiceti stupňovým teplotám vhodné, a tak jsme vybrali Modré hory. Protože nebylo možné sehnat přes internet jakéhokoliv horolezeckého průvodce a jediná informace je, že se tam nachází cca 3000 cest, jedeme v podstatě do neznáma.
V Katoombě, což je centrum lezeckých oblastí, kupujeme konečně průvodce a teprve na místě se začínáme orientovat.
Piersis Pass
foto by © P. Krupka
Bunny Bucket Budtres
foto by © P. Krupka
Modré hory jsou z mého pohledu naprosto atypické. V každých normálních horách jsou osídlena údolí a pusté vrcholy. Tady je to úplně obráceně. Naprosto nelogicky přes nejvyšší vrcholy pohoří vede tzv. western highway mající témě parametry dálnice a na ní jsou jako korálky navlečena městečka s domorodými názvy jako Katoomba, nebo poetickými jako Blackheath (černý vřes) či Mount Victoria. Tato silnice, vedoucí v nadmořské výšce cca 1000 m kopíruje původní trasu z počátku 19. století, kterou se podařilo prvním osadníkům z pobřežních nížin kolem Sydney prorazit přes hory do plání, které se pak na druhé straně Modrých hor táhnou v délce téměř 4000 km přes celou Austrálii k západnímu pobřeží. Je to v této části Modrých hor v podstatě jediná silnice z východu na západ. Několik set metrů až kilometrů od této silnice a městeček hory strmě spadají do údolí hlubokých kolem 600 metrů a okraje těchto údolí jsou lemovány pískovcovými útesy, které jsou někde vysoké jen 20 až 30 m, někde však i 350 – 400 m. Pohoří je tvořeno pískovcem, který ještě podrobně popíši, a na rozdíl od pískovcových oblastí USA nebo Evropy je protkáno velkým množstvím potoků a říček, které na své cestě do údolí vytvářejí obrovské množství vodopádů a kaskád. Údolí jsou porostlá neprostupnou buší. Z popisu situace vyplývá, že do nástupů cest se schází shora, případně je pod nástup nutné slaňovat.
Stromové kapradiny
foto by © P. Krupka
Někdy to je velice příjemné, podobně jako ve francouzském Verdonu. Člověk přijede autem na vyhlídku, seběhne 5 minut dolů, slaní, půl dne leze a zase během 5 minut odejde k autu. Většinou to však reprezentuje hodinovou chůzi roklemi dolů a to samé pak zase zpátky, ale do kopce, což mi zase vždy velmi nemile připomínalo závěr lezení v saském Rathenu.
Nejoblíbenější kempovací místo
foto by © P. Krupka
Lezecké oblasti jsou pojmenovány podle nejbližších městeček, je jich přibližně 6, v každé je mnoho sektorů a počet cest se tu pohybuje skutečně kolem čísla 3200. Průvodce, kterého jsme koupili, je zpracován s neuvěřitelnou přesností a vynalézavostí, popisy přístupů ke skalám a ke slanění jsou perfektní. Již z průvodce lze zjistit, že se zde vyskytují tři odlišné druhy výstupů. Samozřejmě nejatraktivnější jsou vynýtované cesty. Většinou se jedná o lepené borháky, přičemž hustota zajištění je variabilní. Takovýchto cest je tady cca 20% a bohužel právě v kategorii vícedélek těchto cest není mnoho. Přibližně 50% cest je zajištěno tzv. carroty, tedy česky mrkvemi (kde ten název sebrali, je mi záhadou) a právě tento způsob zajištění je pro Austrálii specifický. Nám se tento způsob jištění zdál naprosto úchylný. Proč, to popíši dále. Asi třetina cest, většinou spáry, je zcela po vlastním a postrádá jakékoliv fixní jištění. Dokonce ani na štandech nenajdete jedinou skobku nebo nýtek. Řada cest po carrotech je kombinovaných, takže je dobré mít s sebou na přijištění nějaké dráty nebo friendy. Co by starý pískař, jsem úspěšně užíval i sadu smyček.
Warrumbungles
foto by © P. Krupka
Takže ke carrotům. Místo nýtů na vás ze skály trčí hřebík v podobě šroubu s hlavicí. Když k němu dolezete, musíte vytáhnout z kapsy (nejvíce se osvědčil pytlík na maglajz) tzv. bracket, což je ta plechová část nýtu, která je v normálních oblastech již napevno přichycena k hlavici nýtu. Tuto bracket navléknete na vyčnívající šroub, což je spojeno obvykle s funěním a sprostými nadávkami, protože šroub je buď příliš silný, nebo jeho hlavice je příliš blízko u skály. Naštěstí jsme se nesetkali s tím, že by jištění bylo na takovém místě, kde by se nedalo pohodlně stát nebo držet jednou rukou. Když se vám konečně podaří tu „potvoru“ navléknou na šroub, obvykle si ji zase úspěšně vyhodíte při navlékání karabiny do oka, protože je samozřejmě žádoucí karabinu navlékat zespoda tak, aby byl zámek od skály. Když jsme se ptali místních lezců, proč si tahle komplikují život, bylo nám stoicky řečeno, že je to taková tradice a koneckonců vlastní holý šroub vyjde prvovýstupce levněji než celý nýt nebo lepený bolt. Pro úplnost musím ještě uvést, že brackety lze zakoupit v místním obchodě s horolezeckým vybavením za 4 AUD (cca 80 našich Kč) za kus a stačilo nám jich 8. I když se stávalo, že jsme se museli nechat spustit a vybrat je zpod sebe.
Kódl ve čtvrté délce Whympera 19
foto by © P. Krupka
Pokud jde o kvalitu skály, neviděl jsem lepší písek, a to jsem lezl zřejmě ve všech pískovcových oblastech v Evropě a v řadě dalších v USA. Skála je tvrdá, členitá, nesolí, neláme se a i ve zdánlivě hladké zdi jsou schované pozitivní chyty . Po dešti velmi rychle usychá. Těžko materiál přirovnat k nějaké jiné pískovcové oblasti, ale nejvíce se asi blíží pískovci, jaký je v Pfalzi.
Počasí bylo bohužel kapitolou samo o sobě. Dle tvrzení místních je v lednu, na vrcholu léta nepřetržitě 27 stupňů a jasno. My jsme „chytili“ dvě varianty. Buď bylo 33 stupňů a jasno, nebo 16 - 17 stupňů, zataženo, mlhy, přeháňky a bouřky. I v případě první varianty bylo lezení silně omezeno, neboť na slunci se opravdu nedalo, a to jsem sluncemil. Takže jsme vstávali ještě za šera v půl šesté , lézt vyráželi kolem sedmé a končili přesně ve 13.00 hod. , kdy neúprosné (jak Kódl říkal jedovaté) slunce putující kolmo nad zemí dosáhlo i zastíněných stěn . Zbytek dne jsme se museli povalovat někde ve stínu a věnovat se kulturní činnosti, tj. literatuře a konzumaci vína , které je v Austrálii překvapivě dobré a kupodivu překvapivě levné. Po dešti šlo lézt téměř okamžitě.
Australani ve Sweet Dreams 15
foto by © P. Krupka
Zvláštní kapitolou je vždy táboření. Austrálie je zřejmě tou nejpřívětivější zemí pro lezce, kteří nehodlají platit za přecpané kempy. V lezeckých oblastech jsme našli spousty příjemných míst vždy na konci nějaké prašné cesty, obvykle poblíž nějaké vyhlídky, kde byl stůl s lavicemi, často zastřešený proti dešti a slunci. Trávník na postavení stanu a o kus dál chemické WC s toaletním papírem. Toto vše zcela zdarma. Vše se nacházelo v národním parku, kde by se teoreticky nemělo tábořit. Přesto kdykoliv na nás narazili nějací oficiální činitelé jako policie nebo záchranáři, místo aby nás „zjebali“, jak by se stalo v naší rodné zemi, poptali se po zdraví, potom jak se nám v Austrálii líbí, jestli něco nepotřebujeme, a ještě nám prozradili předpověď počasí.
Austrálie je známa jako země s největším výskytem jedovatých potvor na světě. To jsme pochopili při dvou situacích. Hned první den se nám večer dral do otevřeného auta pavouk veliký jako lidská dlaň. Od té doby jsme auto i stan pečlivě zavírali. Jednou večer nás přišel navštívit borec v zálesáckém, z kterého se překvapivě vyklubal autor a vydavatel horolezeckého průvodce po Modrých horách a zároveň chodící encyklopedie lezeckých vědomostí. Na nohou měl kromě pohorek jakési návleky. Když jsme se ho ptali , jestli to je kvůli chození bažinami, tak pravil, že ne, že je to kvůli hadům. Přesto jsme i nadále otrle běhali buší v sandálech a kraťasech a naštěstí jsme žádného hada nikdy neviděli.
Já v cestě The Riff - 19
foto by © Kódl Procházka
Říká se, že štěstí přeje připraveným. My jsme bohužel příliš připraveni nebyli, dovolím si to demonstrovat na prvním příkladu, kdy vina byla na naší straně a na druhém, kdy vina byla na špatných rádcích. Hned první večer Kódl říká: „Najdi v průvodci něco ve stínu“. Já: „Našel jsem tady krásnou severní stěnu „. Teprve po dvou dnech, kdy nám nebylo jasné, proč do severní stěny pere slunce jak blázen, jsme pochopili, že se nacházíme na jižní polokouli, kde slunce putuje po obloze jaksi opačně , tj. od východu přes sever k západu, takže stinné jsou pouze jižní stěny, a to ještě omezeně. K tomuto je třeba dodat, že v Modrých horách je ze záhadných důvodů 90 % sektorů otočených směrem na západ, případně na sever, takže při slunci se opravdu nedalo odpoledne lézt.
Druhý příklad : Před odletem jsem se třikrát !! ptal kamaráda, který v Modrých horách lezl , jaké potřebujeme lano, když chceme lézt hlavně vícedélky. Vždy mi bylo řečeno, že bohatě stačí jedna šedesátka. Po zakoupení průvodce jsme zjistili, což se dalo asi předpokládat, že do vícedélek se slaňuje někdy i na několikrát a délka slanění je vždy 60 m. Stejně tak při ústupu ze stěny by na slanění ze štandu na štand 30 m nestačilo. Takže se skřípěním zubů jsme na místě museli koupit další 60 m lano. Nic tenkého neměli, a tak jsme v dlouhých stěnách za sebou vláčeli 10mm šedesátku, která se pořád někde zachytávala, a proklínali kamaráda, který nás zásobil touto spolehlivou informací. PS Místní to praktikují tak, že lezou na jednoduché šedesátce a v batůžku na zádech s sebou vláčejí další 8mm šedesátku.
Klasifikace :
Stručně řečeno dost tvrdá. Jak je asi známo, Australani mají otevřenou stupnici od 1 do stávajících cca 36. Protože jsme staříci na hrobem , pohybovali jsme se lezecky v rozmezí 16 – 19. Dali jsme i několik 20 , 21 a jednu 22 . Poslední dva stupně však už pro nás byly příslovečným „chcaním proti větru“. Protože jsem pískař, vegetující stále v Sasku, tak to převedu do saské stupnice. 16 = 7a, 17 = 7b, 18 = 7c, 19 = 8a, 20 = 8b, 21 a 22 = 8c.
Pokud bude někdo chtít vyzkoušet Modré hory jako my, pak z toho, co jsme lezli, doporučujeme následující TOP cesty (něco jako v Sasku údolní Hollenhund či Sudris na Falkenstein).
1.
Piercis Pass – cesta Bunny Bucket Buttres – obtížnost 18, 270 m , 8 délek, nástup cca 2 hodiny včetně 120 m slanění, Jde o čtyřhvězdičkovou cestu, perfektně vynýtovanou , i když jištění dost daleko od sebe . Famózní je závěr. Přes převis se doleze do 100 m vysoké kolmé černé plotny. Zdálky si člověk říká: „Tam proboha snad ta cesta nevede.“ Z plotny se vyklube dvoudélkový východní Obelisk na Prachově, nebo Nordwand na Blossstock v Sasku – člověk stoupá z talíře do talíře jenom procvakává nýty a je blahem bez sebe.
2. Tamtéž
The W Face of Mirrorball – obtížnost 19, 120 m, 4 délky, parádní lezení po hraně pilíře, vynýtováno.
3.
Megalong Wall- Mr . Big – obtížnost 19, 100 m, 3 délky, vynýtováno , 2 délky rajbáků a pak lezení přes obrovské převisy.
4.
Sublime Point- Whymper – obtížnost 19, 150 m, 5 délek, fantastická převislá hrana , jištění carroty , sestup pod stěnu chodecko-lezeckým terénem ¾ hodiny,s vršku k autu 5 minut.
5. Tamtéž –
Sweat Dreams – obtížnost 15, 200 m, 6 délek, jištění carroty a vlastním. Asi nejlezenější cesta vůbec , něco jako údolní Podmokelská , i ve všední dny tam stály ve frontě davy . Položená černá plotna s obrovskými chyty
6.
Pindari – This sporting live – obtížnost 21, 50 m, 2 délky, čtyřhvězdičkový koncert krásného lezení, plně vynýtováno.
7.
Mt. Pidington – The Eternity _ obížnost 18, 30 m spára po vlastních, čtyři hvězdičky, místní klasika, masově lezená. Měl jsem tam celkem asi 15 friendů , drátů a smyček.
8.
Mt. Boyce Firebug – obtížnost 17, tři hvězdičky, vyhlášená klasická koutová spára po vlastním 65 m, 3 délky.
9. tamtéž Gates of Janus – obtížnost 16, tři hvězdičky , totéž ale kratší.
10.
Baardens Lookout – Electric Blue – obtížnost 19, 3 hvězdičky, jednodélková velmi těžká plotna po carrotech
Kromě toho desítky dalších nádherných jednodélek po nýtech nebo carrotech. Pokud dokážete lézt na úrovni 24 – 26, pak se vám neuvěřitelně rozšíří lezecké obzory ve vícedélkových cestách, které obvykle začínají stupněm 23, na což jsme my, bohužel, neměli.
V plánu byly původně i vandry a poznávání Austrálie. Kódlova pochroumaná noha , která mu umožňovala pouze dopajdat se pod nástupy a nadšení z nádherného lezení náš však uvěznilo po celou dobu pobytu, tj. více něž tři týdny v Modrých horách. S jedinou výjimkou. Když jednoho dne ráno klesla teplota z večerních 33 stupňů na ranních 7 stupňů a z nebe se snášel hustý déšť, vyrazili jsme do tepla do vnitrozemí. Ujeli jsme 500 km na SZ do národního parku Warrumbungles, kde začalo v Austrálii v 30. letech skalní lezení. NP je to sice nádherný, ale v době naší návštěvy lezení nepřicházelo v úvahu. Velké vedro, několika hodinové nástupy, neexistence horolezeckého průvodce a podivný materiál – nějaká vyvřelina. Na pohled však tamní stametrové skalní jehly a homole působily velkolepým dojmem, ale spokojili jsme se pouze s celodenním vandrem po hřebeni. V Modrých horách jsem absolvoval sám 2 treky a bylo to rovněž nádherné – džungle, vodopády, kaňony…….
Pokud někoho zajímá cenová kalkulace pro jednoho na necelý měsíc pobytu tak :
letenka 32.000 Kč
půjčovné auta 9.000 Kč
benzín, jídlo, pití 9.000 Kč
Levněji to však pořídit nejde, ale zážitky budou stát za to.