Vrcholu Half Dome (hires)
foto by © Marek, Alda
Je 13.6. a my přistáváme na letišti v San Francisku. Na letišti vyzvedáváme v autopůjčovně Dodge Caliber a hned míříme po dálnici směrem k Yosemitskému parku. Od kámošů víme, že do kempu 4 je nutné přijít včas a tak ani nespíme a kolem 5. ráno si stoupáme jako třetí v pořadí do fronty na místo v kempu. Do půl deváté se za námi řadí různorodá skupina asi 40 lidí se stejným cílem: urvat místo.
Fronta před Camp 4
foto by © Marek, Alda
Maximální délka pobytu v kempu je 7 dní. Že se to ale až tak striktně nehlídá, jsme se dozvěděli v následujících dnech, kdy nás na place určeném pro 6 lidí spalo asi 15. Důležitá je visačka na stan i auto, potom děj se vůle boží… Auto s visačkou by mělo být zaparkováno přímo u kempu, případně na parkovišti vedle. Rangeři si to dost hlídají.
The Grack Center, oblast Glacier point
foto by © Marek, Alda
Po nezbytném odpočinku, kdy upadáme téměř do bezvědomí, se začínáme pomalu seznamovat se specifiky místního lezení. V cestách není prakticky žádné jištění, často ani štandy. Vezeme sebou asi 16 friendů, sadu vklíněnců, hexy. Musím říct, že nakonec využíváme prakticky vše. Tímto zdravím všechny kámoše, kteří zapůjčili, hlavně pak Dlabiho, bez něhož bychom asi museli při doplňování materiálu vyplenit místní lezecký shop. Prakticky celou dobu lezeme jen na jednoduché šedesátce, druhou využíváme jen jednou na Glacier Point Apron.
Začínáme na jednodélkových cestách, ale rychle přecházíme na vícedélkové. Doporučit se dá určitě Swan Slub Gully 5.6 s pěknou třetí délkou nebo třeba After Six, šestidélkový bonbónek, který nepatrně kazí jen nepříjemná první délka olezlým koutem. Dá se to ale dobře odjistit. Pěkné cesty v plotnách pro pohodáře jsou na Glacier Point Apron, kde je i prý nejhezčí 5.8 v údolí The Grack. Občas tam ale prý padají kameny.
Moc bych nedoporučoval začínat přímo na El Cap Base. Cesty jsou tam docela poctivé, často lezené a tudíž místy dost oklouzané. Dáváme tu mimo jiné Little John right 5.8, která určitě není zadarmo. Pro ty, kteří se jako my necítí přímo nahoru, je ale pocit z kilometru kompaktní skály nad sebou úchvatný. Fotíme jako o život a připadáme si jako Alenka v říši divů. Dvě dvojky visí v The Nose, potkáváme ale i dva kluky co už dolezli. Jeden z nich se pomalu belhá od Salathé, kde hodil tlamu v druhé délce. Jo nýty tady prostě nejsou a pokud něco vypadne…
El Cap base
foto by © Marek, Alda
Royal Arches 5.7 A0 byl první Big Wall vylezený v údolí. Chlapi do něj šli, protože měl jako jediný větší počet stromů zajišťujících relativní bezpečí. První délka ukloněný komín, potom nějaké lehké lezení a od páté délky to začíná být zajímavé. Obtížnost nepřekračuje 5.7, pořád je ale co dělat. Lezení většinou spárové, vše kompaktní, dobře odjistitelné. Nýty v cestě nečekejte, štandy jsou většinou za stromy, mezitím nic.
Royal Arches (hires)
foto by © Marek, Alda
Cesta má 16 délek a leze se 7-10 hodin. Často se prý ale stává, že bývá podceněna a nezbývá nic než bivak na štandu. Uhlíky po ohníčku kolem 13.délky jsou tu pak němými svědky malého dobrodružství. Nás ale nikdo nezdržoval a tak cestu dáváme za 8,5 hodin.
Royal Arches se většinou slaňují dolů po připravených slaňácích, dá se to ale i obejít trekem přes Yosemite Fall. Pokud do toho tak jako my půjdete, čeká vás nekonečný pochod po hladkých plotnách, vyprahlým lesem plným komárů, pak zase lesem s ještě více komáry a asi po 5-ti hodinách jste v Camp 4 jako na koni. Pokud se Vám to bude zdát málo, doporučuji celou tu cestu nepít. Někde v první třetině stěny nám totiž z prošoupaného kanystru pomalu vytekla všechna voda, takže jsem kvůli dehydrataci ještě asi den nebyl na malé.
Royal Arches
foto by © Marek, Alda
Další den odpočíváme a jezdíme Shuttle busem po údolí. Je zdarma, jezdí všude a často a je v něm zima. My jsme se svezli ke sprchám v Curry village a do obchodu v Yosemite village, kde mají dobrá chlazená vína, borůvkové muffiny za 1,15 USD a vkusné suvenýry s motivem medvěda. Kupuju malému ponožky s chlupáčem, Marek pošilhává po oblečku Yosemite Ranger. Míříme do Yosemite Grill na nějakou dobrotu z roštu, když ale zjišťujeme, že tady zase pečou jenom ty jejich hamburgery, házíme zpátečku. Dáváme raději mufíka, který se stal nedílnou součástí našich snídaní a večeří.
foto by © Marek, Alda
Pár dnů poté, co jsem úspěšně překonal následky klimatizace v autobusu, jdeme do cesty Snake Dike 5.7R na Half Dome. Namáhavý nástup trvá kolem 4 hodin a ke konci je značně nepřehledný. To v cestě samotné již problém s orientací není. Téměř celý výstup totiž vede po křemenité žíle připomínající hada. To R u znaménka obtížnosti značí dlouhé odlezy. V praxi jsou všude na štandech nýty, mezi nimi ale většinou jen jedno další jištění. Zakládat se dá jen zcela výjimečně, rozumně odjistit se dá první a poslední délka. Obtížnost ale nepřekračuje naši 5, plotně v první a třetí délce bych dal možná o trochu víc.
Half Dome (hires)
foto by © Marek, Alda
Snake Dike 2.délka
foto by © Marek, Alda
Snake Dike 4.délka
foto by © Marek, Alda
Marek to leze v pohodě, já se nakonec taky kousnu a pravidelně střídáme. Po osmi délkách je posekáno a následuje zhruba stejná vzdálenost po plotnách nahoru. Dá se to jít sólo, je lepší se držet spíš vpravo. V dešti asi nepůjde o bůhvíjaký zážitek, odjistit to totiž prakticky nejde. My máme ale pěkně a tak si za hodinu již vychutnáváme špalír turistů na ocelových lanech normální výstupové cesty. Pro mnohé je to možná první cesta do hor a tak je zajímavé pozorovat různorodost stylů, kterými se povětšinou obtloustlí američané sunou vzhůru a dolů. O tom, že amíci neponechávají při výstupu nic náhodě svědčí dlouhý rozhovor mezi paní chystající se na výstup a prodavačem lezeckého obchodu v údolí. Nezdvořile jsem několik minut poslouchal a odešel jsem až ve chvíli, kdy s ním začala rozebírat jestli si vzít spíše více ovoce nebo o jeden sandwich navíc.
Na vrcholu Half Dome
foto by © Marek, Alda
Večer po výstupu si vychutnáváme sprchu a bílé froté ručníky v kempu Curry s ohyzdnými bílými stany, který je jinak na rok dopředu kompletně zamluven. Spěcháme ještě na promítání fotek známého místního fotografa, který je v sezóně rozložen se svým teleobjektivem na mostě pod El Capem a fotí lezce v jeho stěně. Krásné fotky ze současnosti i z historie lezení doplňuje vtipný komentář a dělá tak z přednášky show, která je snad ještě lepší než beseda s Ronen Kaukem před dvěma dny.
Zvláštní kapitolu píší v údolí medvědi. Zvykli si na přítomnost lidí a dobré sousedské vztahy udržují pravidelnými večerními návštěvami kempů. Stačí malá nepozornost, špatně dovřená schránka na potraviny, zubní pasta, nebo nedopitá Cola v autě a medvěd sežere i to co tam není. Na parkovišti vedle Camp 4 stálo každé dva dny minimálně jedno auto s okny vymlácenými od medvědů.
My se o jejich přítomnosti přesvědčili jinak.
Schránka na jídlo v Camp 4
foto by © Marek, Alda
Kolem jedenácté večer sedíme u vína a na jednou slyším za zády zvuk jako když se otevírá pytlík s chipsy. Kouknu za sebe a metr a půl za mými zády nám medvěd rabuje zásoby. Jediné co mě napadlo bylo posvítit mu do očí čelovkou. Jas všech 4 LED diod z mé lampy ho očividně vystrašil. Stihl ještě pobrat krabici s ananasovým džusem a balíček sušenek a dal se na útěk. V tu chvíli nám to přišlo docela legrační, zvlášť když to jídlo nebylo naše. Představa, že chlupáč přijde do bivaku někde v pustině mezi Yosemite Valley a Tulomne my už ale teď tak veselá nepřipadá. Pokud bych šel někdy v budoucnu ve Valley vícedenní trek, pak jedině se speciální schránkou na potraviny proti medvědům, tzv. bear boxem.
(hires)
foto by © Marek, Alda
Po 10 ti dnech v kaňonu míříme přes Tulomne meadows do Las Vegas, parků Bryce a Zion, abychom naši pouť ukončili v Sequoia NP a San Francisku.
V San Francisku zastavujeme přímo v centru a jdeme se projít. Hlavní třída je lemována špalíry lidí. Aha, běží se tu asi maraton, říkáme si. Chvíli čekáme až borci přiběhnou a krátíme si čas pozorováním extravagantně oblečených amíků. Něco mi tu ale nesedí. Mé podezření se utvrzuje v momentě, když ulicí probíhá první „závodník“ - borec oblečený v růžové leopardí kůži. Kousek za ním doprovod na motorkách - dvě stokilové báby na Harley s holými zadky oblečené v černé kůži. Jsme na Gay parade, která se tu koná každým rokem a je jednou z největších svého druhu. Na záchodech v přilehlém obchoďáku tak měním zažité návyky, na malou jdu do kabinky a raději se zamykám. Jdeme se projít raději do přístavu, kde se nám prodavač z krámku se suvenýry snaží k tričku s Alcatrazem vnutit na rande ještě svého přítele. Mě ani Markovi se zas tak moc nelíbil, a proto přístav rychle opouštíme. Dnes sem prostě moc nezapadáme.
V Yosemite Valley jsme strávili 10 krásných dní. Zjistili jsme, že si tu s dostatkem vybavení zaleze téměř každý, netřeba se bát. Je tu dostatek cest i pro pohodově orientované lezce jako jsme my dva. Období pro návštěvu v půlce června bylo ještě v pohodě, od července začíná být opravdu vedro.
Motýl Emanuel
foto by © Marek, Alda
Doporučení
- Borůvkový muffin je nejlepší, banánový nebrat
- Nepodceňovat medvedě, lidi nežerou, vše ostatní ale jo
- Chardonnay nebrat ani chlazené
- Jízda gondolou po umělé řece za zpěvu italských písní ve druhém patře kasina Venetian v Las Vegas
- Trek po dnu Bryce Canyon
- Průvodce na volné lezení nebo na Big Wall mají všude v údolí. Něco je na www.supertopo.com
Ceny
Letenka 17 000 Kč, Delta Air přes Atlantu z Vídně
Auto 13 000 Kč na 18 dnů, společnost Dollar
Oběd v Yosemite Lodge cca 12 USD ( teplé jídlo a Cola), ve Fast foodu 9 USD
Camp 4 5 USD/os, limit 7 nocí
4*hotel v Las Vegas 54 USD pro 2 osoby
Lezecký obchod v Yosemite Valley má věci levnější než u nás
Text: Alda z Olomouce
Foto: Marek z Brna, Alda