Doporučené období pro výstup
Období sucha, tj. cca červen až srpen.
Obtížnost sněhovo-ledové části Normální cesty
francouzská stupnice: AD
stupnice USA: AI 2
průměrný sklon: 40-55°
Průvodce, mapy, literatura, zdroje informací
[1] Alain Mesili: The Andes of Bolivia. Adventures and Climbing Guide.
Producciones Cima, La Paz , 2004. Překlad do angličtiny: Erik Monasterio.
[2] Victor Saunders : Trekking and Climbing The Andes. NZ 2002.
[3] Lonely Planet: BOLIVIA.
[4]
http://www.andes-mesili.com
[5]
http://www.andes-mesili.com/fr/mapabis.htm
[6]
http://www.andes-mesili.com/gb/index.htm
Počet členů výpravy
Asi jsme nezodpovědní, ale většinou jezdíme do hor s manželem sami dva. Manžel vždy pečlivě připraví aklimatizaci, prostuduje výstupové i únikové trasy, vymyslí náhradní program pro případ zdravotních problémů či špatného počasí a navštíví své kamarády horolezce a společný výlet jim nabídne, ale většinou je odmítnut s tím, že taková dovolená je příliš drahá. Takže se musíme učit spoléhat jeden na druhého a hledat společníky a přátele přímo na místě. Většinou se nám to daří.
Letenka – Praha-La Paz (Bolivie) a zpět zamluvená půl roku dopředu stála každého cca 40 000 Kč (brazilská letecká společnost Varig). Pozor, při odletu z La Pazu platíte navíc letištní poplatek 25 USD na osobu. Nezapomeňte si tuto hotovost ponechat!
Aklimatizace
je trošičku problém. Letiště El Alto (El Alto je čtvrt La Pazu) je ve výšce přibližně 4 000 m.n.m., což je řadí ke kritickým oblastem, pokud jde o nadmořskou výšku. Turistický průvodce uvádí případy lidí, kteří tuto skutečnost podcenili, po příletu do La Pazu strávili několik dní s bolestmi hlavy a zvracením v hotelovém pokoji, načež s příznaky akutní horské nemoci odletěli zpět do Evropy.
My jsme se aklimatizovali 14 dní před odletem ve Stubaiských Alpách výstupem na Grober Trögler (2 900 m. n. m.) a následně na Wilder Pfaff (3 450 m. n. m.). Oba zmíněné vrcholy jsme si vybrali proto, že vyšší z nich se výškou blíží výšce centrální části La Pazu (3 700 m.n.m.), jsou nám z Brna relativně blízko a jsou poměrně lehce dostupné (tj. bylo pravděpodobné, že i v ne zcela ideálních podmínkách se nám za víkend podaří dostat na vrchol a aklimatizovat se.
I tak jsme po příletu do Bolivie měli pocit, že nás po výstupu z letadla v El Alto někdo praštil pytlem po hlavě a na nohy nám přivázal pytlíky s olovem.
Jazyk
Pokud to jen trochu dokážete, naučte se základy španělštiny. Obyvatelé Bolivie zatím anglicky většinou neumějí (a buďme upřímní, ani s tou španělštinou to není moc slavné; domorodá řeč je kečuánština a ještě jedna další indiánská řeč, ale ty se zřejmě učit nebudete).
Měna
1 Bolivián (Bs)
1 USD = 8 Bs
1 Bs = 3 Kč
V lepších hotelech, taxi a podobně se často dá platit i přímo dolary, ovšem vráceno dostanete spíše v Boliviánech.
Taxi
Za
taxi z letiště do centra La Pazu (doporučené letištním zřízencem) jsme zaplatili
10 USD.
Později jsme se seznámili (pomocí jediné bolivijské horské vůdkyně – ženy jménem Patricia Altamirano) s milým, ochotným, spolehlivým a laciným taxikářem, který nás zpět na letiště odvezl za
15 Bs. Takže, pokud se umíte domluvit španělsky, zavolejte si z letiště přímo jej.
Jmenuje se Arturo a jeho telefonní číslo na mobil je 775 573 27 (možná se domluvíte i s jiným taxikářem, ale zřejmě někteří z nich chtějí po nezkušených cizincích neúměrně mnoho peněz; je dobré napřed ujednat cenu a teprve potom cestu; tohoto taxikáře jsme měli vyzkoušeného a působil velmi solidně).
Volání z pevné linky na mobil je v Bolivii poměrně laciné, 1 minuta nás přišla asi na 1 Bs a trochu hrůzy z cizojazyčného telefonátu. Nicméně taxikář byl ochotný a snaživý, takže jsme se domluvili.
Není vyloučeno, že k ceně dopravy si připočte ještě poplatek za vjezd na letiště a silniční poplatek za dobrou silnici vedoucí do La Pazu (obojí asi tak 2-3 Bs). Do La Pazu se buď dostanete po dobré silnici za výše uvedený poplatek, nebo místními silničkami, které ovšem s ohledem na kvalitu a sklon vyžadují dobré brzdy, pevné nervy a silný žaludek.
Taxi z centra La Pazu do základního tábora pod Huyana Potosi domluvené přes cestovní kancelář El Solario stálo
60 USD. Domluvte si přímo taxikáře (na výše uvedeném čísle) – ten chtěl jen
15 USD + vstupní poplatky za vstup do hor a za vstup do oblasti dolů – Huyana Potosi leží v oblasti dolů na stříbro, zinek a cín, takže vstup je hlídán a placen).
Ubytování
Bydleli jsme téměř v centru, ulice Murillo, hostal Alojamiento El Solario. Cena 25 Bs na osobu a noc. Personál je poměrně ochotný, ovšem umí pouze španělsky. Hostal je celkem klidný a čistý. Toalety a sprchy byly společné na chodbě; občas teče teplá voda (to ovšem platí zřejmě pro celou Jižní Ameriku, kromě nejluxusnějších hotelů), některé sprchy elektricky probíjejí. V přízemí je pro ubytované zadarmo k dispozici dobře vybavená kuchyňka, za 6 Bs na kg si můžete do 24 hodin nechat vyprat prádlo, i climatex nebo moiru (no, moc čisté pak není a také vám obvykle vrátí trochu jiné věci, než které jste jim svěřili, nicméně celkem ochotně během pár hodin dohledají to správné...), přístup k Internetu máte přímo z hostalu (4 Bs na hodinu). Z hostalu můžete telefonovat (i mezinárodní hovory), můžete si přímo v něm zakoupit základní pití (voda, limo, pivo), zadarmo zde mají úschovnu zavazadel a trezor pro ubytované. Klientela je většinou bělošská. Doručujeme.
La Paz – příklad kvality elektrické instalace
La Paz – bydlení chudých
La Paz – charakter centrální části
Palivo do vařiče
Trochu problém. Letadlem je vézt nesmíte.
Bezolovnatý benzín v
Bolivii neseženete.
Petrolej sice seženete, ale
ve výšce kolem 4 500 m. n. m. se nám ho
ve vařiči nepodařilo zapálit. Takže doporučujeme v La Pazu zakoupit klasické propan-butanové bomby. Je podstatně jednodušší je kupovat v pracovní den – např. na ulici Avenida 16 de Julio v budově směnárny je i obchod s tábornickými potřebami, otevřený ale jen v pracovní dny (v sobotu je můžete koupit např. v horní části ulice Calle Santa Cruz) a je dobré si na nákup vzít vařič s sebou.
Vaření
Ve velké nadmořské výšce vaření trvá mnohem déle, než jste zvyklí. Do výškových táborů doporučujeme instantní potraviny – ideální je bramborová kaše, naopak špagety jsou naprosto nevhodné. A prý jsou nevhodné rybičky, že prý z nich málo aklimatizovaným lidem může být ve velké výšce špatně...
Pro útok na vrchol se doporučují sladkosti, čokoládky a podobně. Dočetla jsem se na stránkách jakési konference o plicních chorobách, že snad sacharidy umožňují lepší okysličení mozku a tím snižují nebezpečí vzniku horské nemoci. Nevím, co je na tom pravdy, ale každopádně sladkosti jsou lehké, malé a ihned jedlé a je v nich spousta energie...
V La Pazu při nakupování nehledejte obchod evropského typu. Pokud tam nějaké jsou, je jich málo. Vše potřebné se vám podaří po částech koupit ve stáncích a na tržištích. Měli jsme celkem dobré zkušenosti, jídlo bylo čisté a nezkažené; pouze pečivo snadno plesnivělo.
Cesta do základního tábora pod Huyana Potosi
Doporučujeme zavolat si sami
taxi u ověřeného taxikáře, např. na čísle 775 573 27. Na hromadnou dopravu v tomto případě nespoléhejte. Sice údajně existuje a je levná, ale jezdí jen občas – a na kopec si povezete spoustu věcí, takže by vás kvůli zavazadlům nemuseli vzít...
Také si v hotelu či cestovní kanceláři můžete objednat
horského vůdce. Na osobu a 3 dny stojí asi 100 USD. Nicméně pozor. Když nevyjde počasí nebo vám nebude dobře, vůdce vám bude k dispozici pouze uvedené 3 dny a ani o minutu více.
Pokud ale máte trochu zkušenosti s lezením a jištěním v ledu a firnu (lano jsme potřebovali asi kvůli 50 metrům prudkého svahu), tak vůdce pravděpodobně potřebovat nebudete. Cesta byla v červenci 2005 dobře prošlapaná a výborně označená (na kameni kovovými žlutými směrovkami, na sněhu a ledu byla značena svítícími vlaječkami). Kromě toho v Campo Roca bývá dost lidí, takže máte šanci se za někoho pověsit... (průvodce udává, že v srpnu 2002 bylo v Campo Roca jeden den napočítáno 130 lidí; my jich tam v červenci 2005 napočítali přibližně 50, z toho přibližně 10-15 vyšlo na vrchol).
Základní tábor (4 800 m. n. m.)
Taxíkem dojedete až do základního tábora v Paso Zongo. Máte v principu 2 možnosti. Buď tzv. Casa Blanca (dům, v němž bydlí zaměstnanci místní meteorologicko-ekologicko-sesmologické stanice), nebo horská chata (refugio) .
Nyní se doporučuje
Casa Blanca. Spát můžete buď za 35 Bs na noc přímo v Casa Blanca (na zemi na vlastní karimatce ve vlastním spacím pytli; pozor, je tam spousta prachu, skoro bych doporučila dovézt si taxíkem veliký kus igelitu na položení na zem), nebo venku ve vlastním stanu (asi zdarma). V Casa Blanca se o vás bude starat jediná bolivijská horská vůdkyně –
Patricia Altamirano (dnes je jí 60 let a už nevodí, ale dobře poradí a pomůže, kde se dá – problémy aklimatizace, stravy ve velké výšce, strategie výstupu, počasí,...; také vám výborně uvaří; navíc umí velmi dobře španělsky a trošičku i anglicky – a snaží se vás nejnutnější základy španělštiny i naučit; má přehled, kdo kudy leze na Huyanu, jaké jsou tam aktuální sněhové podmínky, jak je to s lavinami, s větrem,...). V Casa Blanca si můžete koupit vodu, pivo, limo, nechat si uvařit, před samotným výstupem si zde ponechat uschované věci... Z Casa Blanca je také do dalšího tábora (Campo Roca) podstatně pohodlnější cesta než z horské chaty.
A pozor, pokud si chcete v základním táboře vařit sami (nebo si jen v Casa Blanca vyčistit zuby nebo spláchnout na záchodě), tak
kolem 17:30 zamrzá voda a rozmrzá až ráno mezi 9:00-10:00. Takže doporučujeme večeřet brzo a
na snídani a další den si vodu dát do lahví do spacáku. Noční teplota je mezi -10 °C až -20 °C.
Pokud jde o vodu, ještě jedno varování: Snažte se nepít vodu z jezera ani potůčků pod Casa Blanca: voda protéká oblastí těžby kovů a je kontaminovaná. Ti, kdo ji pili, strávili pak několik dní na toaletě a na vrchol se nedostali.
Aklimatizace v základním táboře
je problém. Jediná rozumná cesta do základního tábora je taxíkem. Tak ovšem během cca 1-2 hodin překonáte výšku asi 1 000 m a ocitnete se ve výšce 4 800 m. n. m. Přibližně polovina zájemců o výstup na Huyana Potosi tento rychlý výškový skok nezvládne a s příznaky horské nemoci se vrací zpět do La Pazu. Poněkud lépe na tom jsou lidé bez horského vůdce, kteří mají více času a mohou v základním táboře v klidu odpočívat (na výšku si tak mají šanci zvyknout a na vrchol mohou vystoupit o pár dní později; horský vůdce více jak 1 den na klienta nečeká).
Pro aklimatizaci na další postup výše máte jedinou, trochu nudnou možnost – vyjít do Campo Roca (5 125 m.n.m.), resp. (už s mačkami) až do Campo Argentina (5 450 m.n.m.) a vrátit se zpět do Casa Blanca. Aklimatizační výstup na jiné, menší vrcholy v okolí není možný.
Cesta do základního tábora; zbarvení vody je způsobeno kontaminací z těžby kovů
Pohled na Huyana Potosi přes vesničku, v níž bydlí horníci
Hřbitov horníků v oblasti pod Huyana Potosi
Casa Blanca
Casa Blanca, my dva a Patricia Altamirano
Cesta ze základního tábora
Ze základního tábora se doporučuje jít pouze do Campo Roca (5 125 m.n.m.). Je to poslední místo, kde se dá přespat na skále. Přes den tu ještě teče voda (a nemusíte tedy pracně rozpouštět led), jsou tu vybudovaná krásná stanovací místa. Dříve používaný výškový tábor Campo Argentina (5 450 m.n.m.) se dnes už moc nedoporučuje. Ten už je vybudovaný na věčném sněhu (problém s vodou na vaření, v noci větší zima, obtížnější transport materiálu do tábora – přístup pouze s mačkami), v jeho blízkosti jsou trhliny, občas tu padají laviny a bývá tu silný vítr. Nicméně se zdá, že jej občas přece jen někdo použije. Jeho výhodou je, že na samotný výstup na vrchol máte více času.
Cesta do Campo Roca je dobře značená mužiky a kovovými (žlutými) směrovkami. Je po pevné, dobře schůdné cestě; lano není potřebné. Trochu (až na výšku) připomíná procházku po Magistrále ve Vysokých Tatrách. Pro aklimatizovaného člověka trvá výstup i s batohem do Campo Roca zhruba 2 hodiny. V sezóně bychom doporučili se na cestu vydat brzo ráno (např. v 9 hodin), aby v Campo Roca byla volná dobrá stanovací místa.
Cesta ze základního tábora do Campo Roca – mužici
Cesta ze základního tábora do Campo Roca (značen červeným trojúhelníkem); červeně značena cesta z Casa Blanca, žlutě cesta z horské chaty
Cesta do Campo Roca (červený trojúhelník) po spojení obou přístupových cest
Náš stan v Campo Roca (5 125 m. n. m.)
Pohled na Campo Roca a naznačení další cesty (červený trojúhelník je přibližná pozice Campo Argentina – 5 450 m.n.m.)
Pokračování z Campo Roca
V Campo Roca si důkladně odpočiňte; na vrchol se doporučuje vyrazit v 1 hodinu ráno. My vyšli až ve 2 hodiny (a byli jsme z předchozího pokusu o Sajamu – 6 549 m.n.m., kde jsme přespali ve výšce 5 700 m.n.m., aklimatizovaní velmi dobře), a už jsme stíhali docela natěsno. Čeká vás převýšení téměř 1 000 m (z 5 125 m. n. m. do 6 088 m. n. m.). Pozor, „ráno“ je zamrzlá voda, takže vodu na celý den si musíte nachystat večer a uložit si ji do spacího pytle, jinak budete mít smůlu.
Cesta (kromě posledních cca 300 metrů) byla v červenci 2005 výborně prošlapaná a výborně označená reflexními vlaječkami (zelená = tudy vede bezpečná cesta; červená = tudy vede cesta, ale je tu nebezpečí – trhlina, prudký svah, led uprostřed jinak firnové cesty, oblast častého pádu lavin,...).
Cesta byla značena vlaječkami
Trochu mrzutou záležitostí jsou ledové útvary zvané kajícníci. Co to je, jak se to chová a jak se v tom chodí, si představíte nejlépe z následujících obrázků.
Kajícníci
Chůze mezi kajícníky
Kritickým a klíčovým místem je velká (široká, ale ne moc hluboká) ledovcová trhlina nad Campo Argentina a svah těsně nad ní. Bohužel jsme v těch místech byli asi v 5 hodin ráno za naprosté tmy (a cestou zpátky jsme už byli hodně unavení a měli jsme dost starostí sami o sebe), takže fotografie nemáme. Přechod tohoto místa směrem nahoru i směrem dolů nám trval přibližně hodinu. Zkušení lezci bez lana však budou podstatně rychlejší. V červenci 2005 se tento úsek dal překonat dvěma způsoby:
a) po sněhovém mostě: musíte se sami zajistit o cepín zabodnutý do sněhu/firnu, následuje trochu nepříjemný traverz po celkem pevném, ale tak 5 m dlouhém a jen asi 30 cm širokém sněhovém mostě; s výhledem do trhliny pod vámi bez možnosti opřít se o cepín; nad tímto místem bylo erární jištění (festovní sněhová kotva široká asi 10 cm a hádám tak metr hluboko ukotvená ve firnu; asi byla pevná, ale i při jemném tahání za lano se vrtěla) + krásné ledové hodiny; následovalo asi 20 m dlouhé lezení v prudkém firnovém svahu (tak 45-50°), ukončené opět krásnou erární sněhovou kotvou. Za tímto jištěním je přibližně 20 m dlouhý exponovaný, ale lehký traverz.
b) asi 50 m vpravo od sněhového mostu byl přes trhlinu žebřík (cesta k němu nebyla potmě vidět); pak ovšem bylo potřeba docela daleko traverzovat nad trhlinou v prudkém svahu zpět doleva, přičemž svah byl místy pokrytý vrstvičkou ledu a docela prudký; přitom ledu bylo tak málo, že v něm nedržela vývrtka; po zkušenostech se svým tupým turistickým cepínem (a poté, co se nám ve zmíněné trhlině při sestupu za světla zakouslo lano) bych tuto variantu doporučila jen zkušenějším lezcům a za světla.
Pohled na kritické místo svrchu; dole je patrné lavinové pole vedoucí ke Campo Argentina; vzadu jsou vidět ledovcové trhliny kolem Campo Argentina; červeně značena viditelná část cesty, růžově značena část cesty schovaná za hranou
Následuje únavná, ale lehká a bezpečná procházka. Uvidíte krásný východ slunce:
2 x východ slunce
Lezecky obtížnější je pouze horní pasáž (posledních 200-300 metrů). Na pohled i dotek je neuvěřitelně krásná. Hotové ledové království. Je ale plná kajícníků, kteří v ranním slunci tají a lámou se. Byli jsme zřejmě jediní, kdo ten den do tohoto království vstoupil bez lana a vývrtek (batohy jsme si odložili pod nástupem do závěrečného výšvihu). Nicméně po zimním tréninku na ledech v Rakousku (Lilienfeld) nám výstup připadal celkem lehký a bezpečný a rozhodně podstatně rychlejší než s lanem. Po pár metrech seznamování s terénem jsme vymysleli následující strategii: Vzhledem k tomu, že ledové destičky (kajícníci) byly tenké (místy jen 1-5 cm) a snadno se lámaly, což je docela nebezpečné, používali jsme cepíny jako mačety. Vždy před dalším krokem jsme se rozmáchli cepínem a polámali, co šlo. O zbývajícím ledu jsme předpokládali, že je natolik pevný, aby nás při opatrném kroku unesl. Snad nám to příroda odpustí a kajícníci zase dorostou... Pokud jde o čas: závěrečných 200-300 m jsme zdolávali asi 3 hodiny směrem vzhůru a 1 hodinu směrem dolů.
Snad jen varování: V Andách se v mnoha případech doporučuje dávat si větší pozor na převěje než třeba v Alpách; takže pokud vím, v den našeho výstupu nikdo nelezl až nahoru, všichni jsme toho nechali tak 10-20 metrů pod vrcholem.
Pohled na vrcholovou část zdálky
Pohled na vrcholovou část více zblízka
Začátek vrcholového výšvihu
Kličkování mezi kajícníky
Vrcholové foto
Vrcholové foto (v pozadí Illimani)
Pohled z vrcholu dolů na cestu
Návrat z vrcholu
Cesta z vrcholu přes kajícníky trvala asi hodinu (od 10:00 do 11:00); návrat do Campo Roca, odpočinek, sbalení stanu a odchod do základního tábora k Casa Blanca nám trvaly asi do 16:30 hod. Musíme pochválit pana taxikáře, že po ústní domluvě z předchozího dne pro nás do základního tábora skutečně přijel a trpělivě na nás počkal (asi hodinu). Doplatek za tuto hodinu čekání byl 5 Bs (15 Kč). Patricia nás oba přivítala, oběma upřímně poblahopřála a oba napojila (manželovi dala pivo, mně čaj). A pak už zbyl jen návrat do civilizace...
Foto: Jiří Cídl