Začátkem dubna roku
1970 vyrazila parta Pražáků, Turnováků a Liberečáků na Chatu pod Rysy. Spousta lidí říkalo, že to je na zimu už dost pozdní termín, ale stejně se jelo.
Už po příjezdu do Tater počasí nestálo za nic. Padal mokrý sníh a samotný výstup na Chatu pod Rysy byl dost velký záhul.
Měli jsme půjčené klíče od chaty od tehdejšího chatara Petera Rajce. Tehdy jsme vlekli na chatu i petrolej na topení.Do smrti nezapomenu, jak jsem byl na mrtvici, když někde u řetězů se mi vysmekl z krosny 20 l kanystr a sjel po sněhu až na Žabí pleso. Dva dny jsme se plácali kolem chaty a nedalo se nic kloudného dělat. Předpověď na další den nehlásila zlepšení, neboť žádná kloudná tehdy prostě neexistovala. Večer jsme připravili kvéry na lezení s tím, že zaútočíme na "Galerku".
Kdykoliv předtím, když jsem stál v Sedle Váhy, jsem pozoroval tu krásnou stěnu. Tolik obdivovanou, tolik zatracovanou. Měl jsem již zkušenosti ze zimních výstupů v Malém Kežmarském štítu. Padla i zimní diretissima. Ale Galerka je Galerka a sen každého tatrance.
Kolik dvojek tehdy ráno vyrazilo, si už přesně nepamatuji, ale určitě alespoň pět. Prostě jsme nalezli téměř do všech cest, kromě Studničky. Já měl s Petrem Schierem v plánu Lapiňák. Byli jsme luxusně vybaveni, počítali jsme s bivakem. Měli jsme žďárák, spacáky, Juwela, ešus a dost jídla. Kolem 11 hodiny se ale začalo evidentně kazit počasí a sněžit. Dolezli jsme asi na třetí, nebo čtvrté délce do té velké, hluboké jeskyně. Zvažovali jsme co dál. Všechny dvojky ve stěně mezitím vzaly rozum do hrsti, slanily a vracely se na Váhu. My ale ne. Protože jsme seděli dobře vybaveni v pohodlné jeskyni, nenapadlo nás nic rozumnějšího než, že zabivakujeme už v poledne a počkáme na zlepšení počasí. Nadráždili jsme Juwela a začali vyvářet. Mezitím jsme pozorovali kamarády, jak se vrací pařit na chatu. Počasí se pochopitelně odpoledne nezlepšovalo, naopak začalo chumelit a stěnou začaly létat z Galerky laviny prachového sněhu. Začalo nám být jasné, že jsme udělali pěknou kravinu. Noc v jeskyni byla sice pohodová, ale ráno jsme měli pocit, že nahoře na Galerce jezdí buldozer a shazuje dolu sníh. Viditelnost byla asi tak 10 metrů. Takže rychle dolů.
Měli jsme tenkrát parádní dvoubarevný 8 mm Edelrit, takže na úpatí stěny jsme byli hned. Bylo zcela zřejmé, že nahoru na Váhu je cesta už kvůli spoustě čerstvého sněhu vyloučená a že musíme dolů. Protože vidět bylo opravdu jen pár metrů a oba jsme byli v Galerce poprvé, nedošlo nám, resp. jsme na to zapomněli, že pod stěnou je široká zasněžená šikmá rampa a pod ní práh do České (nyní Ťažké) doliny. Z pod stěny je nutno vytraverzovat doprava až k úpatí Puškášova pilíře a teprve potom doprava dolů.
Tatry
foto by © Marcin Jochimczyk
To nám ale v mlze uniklo. Petr začal sestupoval přímo dolů a já ho jistil. Po pár metrech jsem ho přestal kvůli mlze nejen vidět, ale i slyšet. Po chvíli se lano hluboce zaříznuté do čerstvého sněhu přestalo pohybovat. Trčel jsem ve sněhu asi 20 minut a v tom jsem si uvědomil, že je pod námi práh. Petr se přes něj spustil a dostal se na jakousi další sněhovou polici. Protože jsme se neslyšeli a 80-ti metrové lano bylo na konci, vyřešil to tak, že se odvázal a snažil se vytraverzovat doprava do svahu. Chvíli jsem tahal za lano a to se najednou uvolnilo a dobral jsem volný konec lana. Teď mi bylo konečně jasné o co jde. Začal jsem tedy traverzovat k Puškášovu pilíři a lano jsem táhl za sebou. Konečně jsem se dostal na sněhový svah vedoucí až ke Zmrzlému plesu. Sotva jsem udělal pár kroků, už jsem jel. Naštěstí osmdesátimetrové lano, které jsem táhl nesbalené za sebou, působilo zřejmě trochu jako plovoucí kotva a já sjel až na pleso a celou dobou jsem byl na povrchu naštěstí jenom menší laviny. Sníh jsem měl všude. Hranice husté mlhy byla nade mnou zhruba na úrovni nástupu do stěny a tak jsem zespoda uviděl Petra jak se snaží vytraverzovat z prahu do bezpečí. Chvíli jsem ho halekáním navigoval zezdola a on se postupně blížil do bezpečí. Tak jsem si začal vyklepávat sníh, ze svršků a ze spodků a začal se převlékat na vlhkou cestu dolů do Bielovodské doliny – bylo dost nad nulou.
V okamžiku, kdy jsem stál na plese bez bot, jenom v trenýrkách, Petr uklouzl a sletěl z police asi 3 metry na strmý svah. Okamžitě strhnul další menší lavinu a já rozkrámovaný a bez kalhot byl najednou po pás ve sněhu. Věci jsme hledali alespoň půl hodiny.
No a dál to bylo podobné jako to popisuje Broněk. Sníh dole v dolině byl rozbředlý, každou chvíli jsme skončili po kolena ve vodě. Cesta busem z Lysé Polany byla v roce 1970 asi o něco složitější. Objeli jsme Tatry kolem dokola a pak jsme se promočení museli vyškrábat v noci na chatu pod Rysy ...
Omlouvám se Broňkovi, za použití Ctrl+C jímž jsem si vypůjčil kus jeho textu, bylo to totiž tak podobné ...