Nástup nad Žabí sedlo jsme zvládli vcelku bez problémů. Ranní procházka od zastávky na Popradském plese, snídaně u Žabích ples, trocha volného lezení, trochu jsme jistili. Teď hledáme vrchol Žabáka kdesi v šedavých mracích a sledujeme jak je vítr žene přes jeho hranu. Skupinka lezců, kteří tu přišli před námi, nervózně přešlapuje na místě. "Už jsme dva razy z něho utěkali, jednou do Polska, jednou do Slovenska", hovoří jeden. "Počasí jsme si představovali trochu jinak. Ten vítr je dost silný, a jestli začne pršet ..." odpovídá můj spolulezec. Nic, nestojí nám to za to. Otáčíme a sestupujeme. Cestou dolů potkáváme horské vůdce vedoucí své klienty. Jeden z nich říká že takový vítr tu bývá vždycky. A na mou otázku, zda bude pršet odpovídá rozhodně: "Nemělo by". Při slaňování se nám neskutečně motají lana, ale nakonec je vše dobře rozmotáno, domotáno, rozmotáno a smotáno a my přemýšlíme co s načatým dnem. 1 Žebro na Volovku se jeví jako dostupný cíl a kdyby začalo pršet, tak se z něj lépe utíká než ze Žabího koně. Na nástupu se nás schází celkem dost. Kromě nás tu jsou ještě staří známí ze Žabího koně. Děkuji lezcům, kteří nás pustili lézt jako první. Snažíme se lézt rychle, před čtvrtou hodinou jsme na vrcholu. Kolem osmé na Popradském. S Lukášem se ještě v autě domlouváme na tom, že jestli bude pěkné počasí, tak toho Žabáka ještě letos zkusíme. O týden později, v neděli 19.10. opět snídáme u Žabích ples. Štíhlé děvče prochází kolem nás, usměje se a míří na Rysy. Krom svého batohu nese ještě polínko a pytel s peletkami. Je krásný slunečný den, bezvětří. My jdeme na Koně. Během týdne sněžilo, nástup pokrývá místy sníh místy tenká glazura. Lezeme pomalu a opatrně. Konečně stojíme nad Žabím sedlem a kocháme se fantastickým výhledem na hřeben Žabího koně. Slaňujeme do sedla. Natahuji první délku. Hrana je ostrá, nohy na tření, založit se taky dá vcelku dobře. Dobírám Lukáše a zároveň pozoruji turisty stoupající na Rysy. Z české i polské strany jsou jich celá procesí. Je slyšet zvonění zvonců a halekání. Druhá délka je výšvih vedoucí částečně v severní vysněžené stěně. Lukáš má lepší morál tak jde na věc. Doufám že nespadne. "Jak to tam vypadá?", volám na něj když mi mizí z dohledu. "Je tu led!" "Drž!" "Povol." "Zruš!", volá konečně. S obtížemi dolézám za ním. Následující délku mám za odměnu a pak ještě kousek a jsme na vrcholu. "Zajímavé lezení, takovou hranu jen tak nevidíš", říkáme si. Slanění se nám vcelku daří, lano máme jen jedno tak se moc nemotá. Už to máme na zem jen kousek, když tu náhle zahlédnu koutkem oka nad Žabími plesy jakýsi pohyb. Kámen? Ne, probleskne červená barva. Je to člověk! Padá přes několik prahů. Dle výkřiku nejspíš dívka. Příliš dlouhý pád. Procesí lidí na chodníku se zastaví a utichne. Po chvíli přilétá vrtulník, který pak letí ještě někam výše. Sestupujeme travnato-suťovým chodníčkem. Konečně jsme dole. U Žabích ples se dáváme do řeči z jedním z členů Horské služby. Popisuje nám co se událo a že druhý člověk bojuje o život výše. "Je to tu jako na Everestě. Ľudia chodia jeden prez druhého a tak se ďejů takéto veci." Sestupujeme k autu a jedeme domů. "Příště by jsme si mohli dát Ošarpance", plánuje Lukáš. "Myslíš toho Puškáše, co jsme nedolezli?" "Jo toho, nebo je tam něco jiného?" "Samé těžké cesty ..." Volia veža: J rebro (III) 2h. prvovýstup: J. Chmielowski, A. Ferens, M. Šwierz 21.8.1927 Žabí kôň: V - hrebeň (III) 1h. prvovýstup: Z. Klemensiewicz, R. Kordys, A. Znamięcki, 5. 8. 1907 Lukáš A., Lukáš K. a na Volovce i Tomáš K.
|