Předpověď počasí zněla na minulý víkend lákavě a tak jsme se dohodli a ve čtyřech jsme vyrazili na Kampermauer. V životě jsem tam nebyla, ale všichni Budějičtí lezci bájili o tom jaká je to super oblast, kde si každý přijde na své. A můžu říct, že měli pravdu. Krásně odjištěné cesty (někdy až příliš) od trojky obtížnosti až do osmiček. Člověk si mohl vybrat, jestli chce lézt jednodélkovou cestu, nebo si dát pořádnou vícedélkovou, skoro jako v horách. A ty panorámata. Naproti tomuhle masívu jsou hory – Holler Mauern, jejichž severní svahy byly ještě zasněžené. Prostě pastva pro oči a hlavně perfektní lezení. Taky jsme tam hned narazili na známé, kteří už tu od čtvrtka lezli. V sobotu jsme dali Superdiagonálu a v neděli Vegetariánskou cestu. Obě cesty jsou moc pěkné.
Ale, co se dělo v neděli, to už taková sranda nebyla. Tak si tak slaňuji z Vegetariánské cesty a najednou na mě haleká nějaký Rakušák ze štandu. Říkám si, asi jsem mu něco nevědomky provedla. A jaké bylo mé překvapení, když jsem pochopila(německy neumím), co chce vědět. Jak se dělá uzel na HMS, no prostě půlloďák. Hrůza a to prosím už byl v třetí délce cesty. Slanila jsem tedy až k němu a udělala uzel a ten človíček klidně jistil a měl obráceně karabinu, uzel měl na její užší straně. To jsem si všimla až za chvíli, protože jsem se zrovna domlouvala s Radkem, který slaňoval za mnou. No, říkám si, ten druhý už to nějak doleze. Dokonce mu do toho sedl a udržel ho. Pak jsem mu to vysvětlila, že má mít obráceně karabinu. Slaňovala jsem další délku a koukám u štandu kousek ode mě další německy mluvící (všechno ti chlapíci byli z jedné party). No a tyhlencti člověkové zase při slaňování na dvojčatech udělali pouze uzel krejčík a za ním druhý a šup už jeli dolů (že já se dělám s autíčkama ????????). Dobrý borci. Před odjezdem domů jsme si kluci chtěli dát ještě něco kratšího. Přešli jsme do jiného sektoru a tam jsme zjistili, ze ty cesty jsou obsazené. Lezli na nich takový ti mladí nadějní lezci. Potkali jsme je už ráno na parkovišti, kde se teprve učili navazovat na lano a tady už mastili šestky, sedmy. Neměli vůbec odsedávačky, toho jsme si všimli až později. Tak tam stojíme a meditujeme, když jeden z dvojice začal spouštět svého kamaráda a neustále se mu ukrutně motalo lano. Spouštěč tedy doporučil svému kamarádovi, ať se někde řádně postaví (držel se tam chudák jako klíště) a jal se rozmotávat lano, aniž by ho jistil. Nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti, když najednou jeden z nás vykřikl a hnal se k tomu dotyčnému spouštěči. On měl prosím provléknuté podivně lano osmou. To jsem v životě neviděla. Lano vedlo jenom horním okem, kde bylo dvakrát omotáno, pravda nějaké tření by tam při pádu bylo (a taky lezli na rybu, tak by to taková řacha nebyla). Nakonec si teda toho ubohého, který musel stát ve stěně, přebral jeho kamarád a spustil ho přes kelímek (to byl asi jediný z těch čtyř, který něco o jištění věděl). Sladká nevědomost. Naši známí jim tam začali vysvětlovat, jak se jistí a že by si měli pořídit odsedky.
Ale stejně se tam pěkně leze a určitě tam pojedeme znova.