Letošní první světový pohár v boulderingu a rychlosti se bude konat v Itálii. V obou disciplínách je přihlášeno 169 závodníků. Výsledky, Libor Hroza 3.
Český pohár v lezení na obtížnost a Český pohár mládeže
7. a 8. 5. 2011 se budou konat v nově otevřené lezecké aréně v Jablonci nad Nisou závody Českého poháru v lezení na obtížnost a Hudy Českého poháru mládeže.
Od berlí k cepínům... přes omrzlé prsty, zimu, trénink k vysněnému přelezu. Od strachu ke stupňům vítězů. Od slz a bláta v očích k poslední cvaklé expresce v jedné z nejtěžších drytoolových cest světa. Od lezeček k mačkám... od skal k ledům... od zimy do ještě větší.
Všimli jste si, že dny jsou tak nějak pořád stejný? Ráno vstanete, jdete do práce a týden uteče jako voda.
O víkendu chalupa nebo další oslavička s partou … než se nadějete je tu zase pondělí a stejný koloběh se opakuje …
Sedím s přáteli na asi stopadesátém mejdanu, hrajeme na kytary a plánujeme co budeme dělat příště … „Trochu nuda, chce to změnu, zažít něco jinýho, bláznivějšího … „ prohlásil kamarád a mluvil za nás všechny. To jsme ještě netušili co má za lubem… „Skočíme si ze Žďákováku !“ pokračoval. Jasně, tak to je něco pro mne, já, která má hrůzu z výšek. Ale taky jsem chtěla už nějakou změnu. Byla to pro mne výzva, překonat vlastní strach a dokázat si, že na to mám. Třeba mi to otevře cestu k překonání vlastních hranic, která nám brání nechat se naplno unést na hladině adrenalinu.
Nadešel den D a naše partička vyráží auty směrem ke Žďákovskému mostu. Počasí nám přeje, ale už pohled z mostu do 50 metrový hloubky na třpytivou hladinu Orlíku mi roztřásl kolena a srdce jsem měla až v krku … „ Bojíš se holka, máš strach, co s tím uděláš ? Vzdáš to, že jo !?“ – to mi našeptávalo moje slabší já a doufalo, že vyhraje. Pak ke mně přišel kluk a v ruce držel sedací úvaz a já pochopila, že je to tady. Pomohl mi se do něj nasoukat, připnul karabiny, upevnil lano a začal vysvětlovat co mám dělat … „ Teď přelez zábradlí, stoupni si na plošinu, napni lano a skoč … „ řekl s naprostým klidem a úsměvem.
Přehodila jsem levou nohu přes zábradlí, ale uvnitř jsem sváděla boj se svým zbabělým já, které mě tahalo zpátky. Překonala jsem ho….. Teď stojím na plošině, křečovitě svírám lano a skoro ani nedýchám … Pak to přišlo, malej krok pro člověka, obrovskej skok pro moji duši… odrazila jsem se do prázdna … letím 100 km rychlostí a postupně projdu velkým přetížením a najednou jsem v protistraně svojí životní houpačky, jenom já sama v nekonečnu, houpu se velkýma obloukama nad hladinou, ztrácím orientaci v prostoru …. maximální euforie a uvolnění. Nekonečné opojení z letu a pýcha na to, že jsem to dokázala.
Užívám si všechny ty pocity než se úplně zastavím, pak ke mně spustí lano, připnu se a nechám pohodlně vytáhnout navijákem. Jsem zpátky na mostě, zase mám pevnou půdu pod nohama.
Posunula jsem hranice svých možností směrem do této doby pro mě nemožnýho.
Dnešek stál za to a proto jsme se shodli, že si to v budoucnu zopáknem. Zkuste to taky je to super zážitek ...