Nebreč, že venku prší a přečti si report o podmínce v Chamonix. Nabízím lehce stravitelný příspěvek o lezení na Capucina a Triden du Tacul.
Červenec 2017
Lezli: Lukáš Ondrášek & Honza Novák
Při psaní diplomky mi nezbývá prostor na fantazii a texty plné blyštivých výrazů. Proto následující řádky budou lehce stravitelné a prosté.
Prostá byla i komunikace a domluva naší akce. S Honzou Novákem jsme si vyměnili asi tři zprávy a bylo dohodnuto. Honzu jsem nemusel nijak více přesvědčovat. Jako zarytý sportovkář, milovník spárových útvarů na písku a znalec Moravského krasu se do toho vrhnul po hlavě. Celé to probíhalo takto: Já: „Jedeme do Chamonix na Capucina?“ H:“ Jo.“ Prosté, bez výmluv a spekulací. Počasí hlásí dobré a ostatní se nějak udělá.
Prolog:
Příjezd do deštivého francouzského městečka Chamonix nás povzbudil po dlouhé cestě ze Šternberka. Volné úterní odpoledne je vhodné věnovat prolézání místních lákadel a obchodů pro outdoorové nadšence. Střetává se tu navoněná smetánka se špinavými horolezci, kteří jsou ověšeni lany a batohy. Naše odpoledne jsme věnovali dostudování průvodců cest, které máme v plánu. Doporučuji navštívit informační kancelář pro alpinisty a horolezce. Nachází se naproti turistickému informačnímu centru u kostela. Místní znalkyně vás obtěžkají složkami s materiálem a podají vám důležité informace o počasí. Nás uvedli na správnou míru, že kniha Mont Blanc Super cracks není ideální, prý je v ní mnoho chyb. Pro orientaci poslouží dobře, ale doporučuji si vysněnou cestu následně vyhledat i v jiných zdrojích.
Trávíme další propršenou noc v autě. Chladné ráno nám nedává dobrou naději k výjezdu lanovkou na Aiguille du Midi. Je to výchozí bod pro ledovcovou túru směr Courmayer. Pro Dobývání Mont Blancu cestou „přet Tři vrcholy“ je také výchozím bodem „Midi“. Lanovka je v létě v provozu od 6:30 do 18:00. Cena pro cestu tam a zpět se zastaví na 60€, jednosměrná cesta stojí 48€. Cestu z města do 3842m tímto směrem není jednoduše možná bez lanovky.
Odpolední projasnění nás nalákalo, balíme těžké batohy s jídlem na týden a jedeme lanovkou vzhůru. Cesta trvá asi půl hodiny, zaléhají nám uši a tuhne krev v žilách. V mezistanici na Plan de l'Aiguille sledujeme promrzlé turisty a sníh na kabince. Po výjezdu na Midi je nám jasné, že náš výlet nebude dnes ideální. Je -7, silný vítr a spousta nového sněhu. Pokus o opuštění lanovky východem pro horolezce jsme společně s ostatními alpinisty vzdali. Asi tři horolezci zůstávají na místě a budou se snažit prošlapat cestu lavinózním hřebínkem ven. Balíme smutně věci a jedeme dolů, zpět do krátkého rukávu. Nezkušenost s místními podmínkami se musí platit. Počasí má být ještě dva dny špatné. Jdeme spát s nejistým programem na další dny.
Budíček před sedmou a jsme plní energie. Dopolední výběh na Montenvers jsme pojali vesele. Jezdí sem také zubačka za 32€, ale volíme cestu po svých. Za dvě a půl hodiny jsme u chaty. Honza trochu brblá cosi o turistech, ale výhledy Aiguille du Dru stojí za to. Po návratu máme dost energie a proto další postup volíme nenásilně: „jít s davem“. Malá knížka: Crag climbing in Chamonix s výběrem sportovních cest v oblasti nás zavede do oblasti Les Gaillands. Cesty jsou zde převážně lehčí a je zde hlava na hlavě. Je čtvrtek odpoledne a šlapeme si po rukách s horolezeckými školami.
Úspěšná část:
V této kapitole se konečně začne lézt po místní žule trochu kulturněji. Páteční ráno, ještě za ranní mlhy jedeme na Midi. Nahoře potkáváme značně pomuchlané borce, kteří tam byli s námi před dvěma dny. Chtěli na Mont Blanc, ale kvůli lavinám se dostali jen na Mont Blanc du Tacul. Pokračujeme navázaní směr Grand Capucin. Směrem k Itálii je prý skoro pořád vyšlapaná cesta, ale my si razíme cestu novou díky sněžení. Já: „Honzo, bojíš se?“, H: „Nééé“, Já:“Ale měl bys, protože já jo.“ Sněžné mosty jsou naštěstí všude a my kličkujeme mezi trhlinami. Lepší je obejít si trhlinové pole velkým obloukem zleva a poté směřovat ke Capucinu.
Po čtyřech hodinách od lanovky jsme na místě v kempu pod věžemi. Vaříme polévku ze sněhu a čaj. Voda je všude okolo jen v pevném skupenství. Nově nabyté zkušnosti: odlehčený turistický vařič není ideální k vaření vody ze sněhu. Nejlepší volbou je stroj s integrovaným závětřím, protože šetří čas a plyn. Pro získání vody je také užitečná černá plachta, kterou roztáhneme během pobytu ve stěně. Sníh na ní se rozpustí a večer neumřeme žízní.
Den se ještě nekončí, polední sluníčko pálí a věž nás láká svým stínem. Tak jdeme do toho? Jo! Honza je konečně ve svém živlu a ještě v ten den lezeme Švýcarskou cestu. Říkám si, že jen tak na rozlez, ať si přivykneme místním spárám. Z pátého štandu pozorujeme laviny, které se valí kuloárem, pod kterým máme naše boty v „bezpečném“ úkrytu. Dvě délky pod vrcholem ztrácíme ovšem orientaci a přichází ledový vítr. Nemá to smysl se první den odvařit. Morál po průstupu ledovcem je již tak dost nahlodán a proto slaňujeme zpět do tepla spacáku. Náročný den je za námi, máme štěstí, protože podmínky se značně zlepšili.
Les Intouchables je high light sobotního rána. Cesta za 7c dle naší verze průvodce (někde ale uvádí 7b+ či 7b). Pro mne určitě ještě těžší, protože s batohem je vše peklo a spárové útvary jsou velká neznámá. Po vločkách s proteiňákem se nám jde pod věž Trident du Tacul lehce. Asi 250 metrů vysoká kráska je po levoboku velkého Capucina. Poznávacím znakem jsou tři věže na jejím vrcholu.
Zakusuji se do první délky zubaté příšery. Adršpašská technika není můj přítel a mokrou spáru za 7b přenechávám parťákovi. Systémem spár pokračujeme vzhůru. Štandy jsou v této oblasti většinou na nýtech. Na těchto ostrůvcích jistoty okukuji, co nás čeká. Další délku za 7b přelézám zlehka také díky nýtu, který mi byl duševní oporou v krkolomném převise. Traverzuji a vidím blýskající se štand pod převislou spáru, která je klíčem při průstupu k vrcholu. Žábovice, která v půlce délky končí a lezec přestupuje do další spáry. Toto divadlo po vlastním jištění zahajuje Honza. Statečně rve ruce dovnitř, ale těšně pod vrcholem povoluje jeho sevření. Erární friend nejde cvaknout a ostatní jištění nechal již pod sebou. Tak těsně to bylo! Zkušený spáromil si sedá a následně přejišťuje klíčové kroky. Hlava je nejdůležitější a povzbuzování je na místě. Krátký odpočinek a Honza se dává znova do práce. Ticho těsně pod vrcholem je ubíjející, ale vítězný výkřik mne vytrhne ze spánku.
Blížíme se k vrcholu a delikátní hrana odjištěná nýty je poslední dlouhou délkou. Nahoře vychutnáváme výhledy a sladkou odměnu, která nesmí chybět pro udržení pohodového ducha. Chybí zde prý jen vrcholová knížka.
Slanění do bílé mlhy pod námi je pohodové zakončení dne. Drobný zádrhel nastal při zaseknutí lana, ale borci, kteří lezli opodál se chystali tím směrem. Vše dobře dopadlo a ztratili jsme směr při slanění jen jednou. Krátká turistika v lezečkách po ledovci byla třešničkou na dortu. Radostně cupitáme k našemu plátěnému domečku a těšíme se na dobré jídlo. Hlavně nic sladké!
Dojmy, slzičky a návrat domů:
Nedělní ráno jsme svědky krvavého východu slunce nad špičatou dominantou Dent du Géant. Po včerejším řádění se Honza cítí poněkud rozbitě. Bonattiho cesta za 7a+ zní jako dobrý plán na rozhýbání zatuhlého svalstva. Včerejší den na sluníčku, ale udělal své a parťák vypadá značně pomuchlaně. Zkoušíme dvě délky, které vedou pěknými spárami pod převis. Léčba šokem nezabrala, proto zahajujeme ústup. Bereme to doslova, protože odpoledne se má také kazit počasí.
Neopakovatelné zážitky z lezení a výhledy nás doprovází odpoledne zpět. Jdeme již bezpečnější ozkoušenou cestou po místní magistrále. Rozbředlá kaše, zástupy alpinistů a spálená rohovka. Ostré sluníčko střídají mraky a než se doplazíme zpět na lanovku, tak začíná sněžit. Perfektní načasování! Dobré zážitky převáží vše ostatní a na občasné kroky vedle se zapomíná rychle. Mýty o nelezitelných cestách, babských povídačkách jsme nechali doma. Povedla se parádní cesta a hlavně nabyté zkušenosti můžeme vyvážit zlatem. Proto nebreč, že je špatné počasí a třeba ti to vyjde napodruhé, tak jako nám.
Super clanek i video, jen tak dal kolousci! Koukam ze v Samonici je furt stejny počasí, i kysely ksichty jsme měli dost podobny :) My kdysi zavedli "cepici Chamonix" aneb igelitku na palici :)
Těmhle "koulouškům" může kdejaký horský klasik závidět. Ideální skloubení řádné sportovní výkonnosti a klasického know-how. Gratulace!
Jen se koloušci nestyďte a přiznejte, jaká čísla jste schopní lézt na sportovkách?
Díky za reakci. Lezeme i šestky, ale spíš se pohybujeme mezi stupni 7a až 9c. Síla je ale k ničemu, když se něco podělá a nejsou zkušenosti. Řešení se potom hledá těžko.Proto je třeba trénovat hlavu a svaly jsou na druhém místě.