18.6.1988 jsme se s tátou rozhodli užít si pravé pískařské dobrodružství. Já na prvním a on na druhém konci lana. Za svítání jsme jedním z prvních přívozů přepluli přes Labe do Rathenu a pustými uličkami se hnali do stráně pod Grosser Wehlturm. Věděli jsme, že lézt smíme jen asi do devíti dopoledne.

Údolní stěna Wehlturmu bere dech. Dlouho si nikdo netroufl ji poprvé prostoupit, i když už byly vylezeny opravdové děsy a hrůzy. Až v květnu 1977 Bernd Arnold se svým početným mužstvem v zádech dobyl tuto stěnu legendární Superlativou za IXc. Nastoupil sice ve středu stěny, ale záhy se ocitl až na pravé hraně a teprve po nadlezení hrozivě hladké části stěny se protraverzoval zpět do středu. Pak přišlo nejtěžší místo dva metry nad kruhem, pro změnu levá hrana a zpět do stěny dlouhým choďákem za VIIc na vrchol. O rok později se Arnold do stěny vrátil a protáhl pravou údolní hranu až na vrchol, Nordkante IXb. Stále to nebylo ono. V roce 1979, opět v květnu, znovu nastoupil středem stěny, tentokrát neuhnul a na světě byla další legenda Direkte Superlative IXc. Mimochodem IXc bylo to nejtěžší, co na písku existovalo a vznik těchto cest byl stejně revoluční událostí jako třeba pozdější Güllichovo Action Direct. statně i sám Wolfgang si při jedné ze svých cest do Saska Superlativy vylezl. Bez maglajzu. Stále ještě zbývalo přelézt středem horní polovinu stěny. A nebyl by to Bernd Arnold, aby se nevrátil ještě jednou a nedovršil načaté dílo. Od 5. kruhu Superlativy, těsně před místem, kde do ní dolézá její Diretka, se vydal přes další tři kruhy rovně vzhůru, Da capo IXc. V osmdesátých letech, zlaté éře písků, musel každý, kdo se přiblížil výkonností k bájným IXc, alespoň vyzkoušet své síly a morálku v konfrontaci se Superlativami. Mockrát jsem viděl z protilehlých stěn, jak se nějací mravenci pokoušejí o nemožné, jak padají do 6. kruhu a se soumrakem bezradně stěnou slaňují s čerstvým pytlem. Všichni dobří od nás Superlativy měli...

Přímo pod věží se nachází skalní divadlo. V době představení se nesmí lézt. Teď je ale ve skalách pusto a prázdno. Navazujeme se na dvě osmimilimetrová lana. Velká stěna vyžaduje velký styl. Nervy jsou připraveny k brnkání na nervy. Ještě je čas ustoupit, ale čert to vem. Naším cílem je AF. RP je zatím nemluvně, o kterém se vůbec nepřemýšlí. Nastupujeme do diretky, trochu problémy nad 2. kruhem, zato crux nad 6. kruhem pouští hned. Kolem deváté hodiny se dereme proudem turistů a lezců k přívozu, který nestačí přepravovat davy do skal. My se vezeme zcela sami. Direkte Superlative v kapse. Plán na dnešní den však má ještě několik bodů. Prvním je siesta. Druhým přívoz a znovu proti proudu lidí spěchajících ze skal. Je odpoledne. Představení skončilo, našeho začína druhá část. Ve skalách je pusto a prázdno. Navazujeme se na dvě osmimilimetrová lana, velká stěna, velký styl. A hup ( Hop může hop) do Superlativy. Lezení při hraně je překvapivě nepříjemné a bere hodně sil. Od 5. kruhu se troufale vrháme do Da capo, kruhy jsou daleko od sebe a u každého z nich se člověku řádně uleví. Na vrcholu se zemdlele již podruhé tento den zapisujeme do knížky. Tak zemdlele, že si při dosedu do slanění až na poslední chvíli všimnu, že mám v osmě jen jeden pramen lana. Na nástup jsem se málem vrátil o něco rychleji, než slučitelně se životem. Inu opilý štěstím. Pusté uličky k přívozu za sebou měly další rušný den a my si jimi nesli zatraceně skvělé elbsandsteinské dojmy.