Tedy pravidelně do té doby, než jsme oba při práci začali studovat, a čas se někam vytratil. A tak jsme z časových důvodů přesedlali z lezení na mořské kajaky.
Nejbližší vodu, Temži, máme pět minut od domu, nejbližší stěnu hodinu, k moři to je hodinu a půl, a do skal tři a půl, a tak se to nějak stalo.
Tento srpen jsme se rozhodli, že na dovolenou pojedeme kajakovat do
Cornwallu na jeho jihozápadní pobřeží. Cornwall je krásný, je to tajemný kraj starých šachet na měď, plný barev. Je tu mnoho malebných rybářských přístavů a moře je lemováno vysokými žulovými útesy. Romantika. Ovšem moře dokáže být také velmi divoké, neboť se zde přímo otevírá do Atlantiku.
Cornish Delight
foto by © Myssak (Michal Maděra)
Tady jsme se rozhodli strávit týden pádlování. No, a když už budeme projíždět pod místy, kam jsme dříve jezdívali lézt, rozhodli jsme se to lezení přibalit. První balení trvalo celé dvě hodiny. Ono nacpat do dvou kajaků vybavení na týden, kempování, jídlo, litry vína a vody, lezení a pár dalších nezbytností, je docela operace. Ale zvládli jsme to, vyplouváme z jednoho z těch malebných přístavů, z Moushole. Kajak má plavební vlastnosti kolesového parníku, jen s tím rozdílem, že má podstatně blíže k hladině, voda se nám přelévá přes zadní deck.
Naše první lezecká zastávka je na Chair Ladder. Chair Ladder je tvořen vysokými žulovými bloky. Ty také podle pověsti používala jako svoji židli Madgy Figgy, jedna z cornwallských čarodějnic, hlavně když zavařovala na bouře. Díky tvaru pobřeží je moře pod Chair Ladderem pořád alespoň trochu rozbouřené. My tady lezeme jen jednu cestu. Je s námi Alastair, který, i když tvrdil, že několikrát už lezl a leze, je v podstatě začátečník, a bojuje nejen s pohyby na skále, ale i s exponovaností cesty, celou myšlenkou lezení za použití vlastního materiálu, a vlastně i s celým prostředím. Postupuje velmi pomalu a s rozvahou. To ovšem vůbec nevadí, nakonec se mu to líbí, a i když další cestu ten den už nechce, těší se do další oblasti.
Cestou míjíme několik menších oblastí, jako je Carn Barra nebo Land´s End, ale my chceme lézt až v Sennenu. Sennen je úžasné místo, je to malá vesnička, na jejímž jednom konci je pláž otevřená do oceánu, vhodná na surfování, a na druhém jsou útesy, na kterých se leze. Ráno prší, a tak kluci jdou surfovat v kajaku. Já, protože mi to nahání větší hrůzu, než Alastairovi visení za prsty vysoko nad rozbouřeným mořem, se hlásím na svou první lekci v surfování na prkně.
Odpoledne jsou už skály suché, a my jdeme lézt. Nejprve tahám já, postup je pomalý. Přece jen, je to moje první dlouhá vedená cesta od mé zimní nehody. A i když je lehká, a já to vím, že je lehká, tak se držím jako klíště a přemýšlím o každém kroku. Ach jo. Nicméně nahoře mi otrnulo, a volám na Alastaira, že to nic není, a ať kouká používat nohy víc než ruce. Jo jak se říká, po bitvě je každý generál. Michal kolem nás běhá jen tak, jak je jeho zvykem, ovšem tentokrát k tomu ještě drží kameru. Po té, k mé nelibosti, stíháme už jen jednu cestu, a pak už pánové říkají, že zase prší, a že je třeba jít se schovat, kam jinam než do hospody.
Cornish Delight
foto by © Myssak (Michal Maděra)
Naše další lezecká zastávka je na Commando Ridge. Lezecky poměrně lehké, tuším, že HS anglické stupnice. Ale je to hřeben, který začíná dole u vody a končí nahoře na kopci, má asi sedm délek a trochu historie. Tento hřeben byl za druhé světové války používán ke tréningu komand. Ti sem přijeli, byli vykopnuti z lodi a v noci, s batohem, puškou a v těžkých botách museli nahoru. My jsme se rozhodli to zopakovat, i když s menšími úpravami. Lezli jsme za dne, v lezačkách a bez zbraně.
Pod Commando Ridge jsme přijeli s vyprázdněnýma loděma, jen s lezením. Když vysvětlujeme Alastairovi, co se bude dít, tak nevěří, že to uděláme a myslí si, že si o tom jen tak povídáme, když se ovšem Michal vrhne do vody, pochopí, že jde do tuhého. Abychom, se ke skále dostali, musíme podniknout takzvaný „rocky landing“. To znamená, že si člověk vystoupí z lodi, přiváže si ji na šňůru, doplave k útesu, vyškrábe se na něj a vytáhne loď. Máme štěstí, že swell (zdmutí moře) je ten den minimální, a tak vlny s plavci je trochu houpou. Potom se jen převlečeme z pádlařského do lezeckého a hurá na hřeben. Krásné lezení. Zpět scházíme, převlékneme se z lezeckého do pádlařského, šoupneme lodě do vody, skočíme za nimi do vln, a s větším, či menším úspěchem do nich nalezeme.
Cornish Delight
foto by © Myssak (Michal Maděra)
Druhý den pak už pěšky jdeme lézt na Bosigran, naší v Cornwallu nejoblíbenější oblast. Je krásně, svítí slunce, skála hřeje a není moc lidí. Nádhera.
Další den se posouváme dál, už nemáme v plánu žádné lezení, chceme si ještě zasurfovat a pak už je čas na cestu domů. Sice jsme cest nevylezli tolik, jako při běžném lezeckém zájezdu, ale lezení bylo jen jednou z mnoha aktivit, které jsme při putování s kajakem chtěli vyzkoušet a zjistit, že to jde.
Cesty:
1.
Chair Ladder - Terrier's Tooth 39m HS
2.
Sennen - Corner Crack 20m S4a; Demo Route 24m HS
3.
Bosigran - (Commando) Bosigran Ridge 198m VD (8 pitches); Ding 49m VS; Doorpost 56m HS
Naším dalším cílem bylo o celém putování natočit film.